Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Čechy a Morava

Stránka naposledy upravena 11:49, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    ČECHY A MORAVA:   základní směr vývoje českého klasického malířství udávala pražská Akademie výtvarných umění založená v roce 1799 z iniciativy Společnosti vlasteneckých přátel umění jako soukromá instituce pro výuku kresby. Pod vedením svého prvního ředitele Josefa Berglera (1753-1829) se proto hlavně zaměřovala na kopírování kresebných předloh vycházejících z klasicky orientovaných vzorů (např. z vrcholné italské renesance nebo z římského klasicismu pozdního 18. století) a na kreslení podle odlitků antických soch. Teprve roku 1806 zde vznikla také krajinářská škola, kterou až do konce života vedl Karel Postl (1769-1818) a která se díky řadě jeho talentovaných žáků stala základem české krajinomalby pro celé 19. století.

    Mimo Akademii vynikl jako malíř historické, především středověké architektury a architektonických interiérů Ludvík Kohl (1746-1821), v jehož díle se prolíná historizující zaměření s prvky osvícenského klasicismu a preromantismu, a portrétista Antonín Machek (1775-1844), jenž ve stylu věcného měšťanského klasicismu vytvářel portrétní galerii soudobého měšťanstva a známých osobností českého kulturního života.

     

    JOSEF BERGLER (1753 – 1829):   malíř, kreslíř a grafik; komorní malíř biskupa pasovského, jenž  jako první ředitel pražské Akademie výtvarných umění a umělec vyškolený v Římě zprostředkoval  vstup evropského klasicismu do českého uměleckého prostředí. Jako všestranný výtvarník realizoval nejrůznější díla od monumentálních alegorických kompozic (opona Stavovského divadla v Praze; 1803-1804), historických obrazů (Libušin soud; 1824; Národní galerie, Praha) a velkých oltářních obrazů (zámecká kaple v Budenicích, farní kostel sv Petra a Pavla v Bohnicích, Vlašská kaple na Starém Městě v Praze), až k menším komorním obrazům, kresbám, grafice (vytvořil více, jak 300 grafických listů technikou mědirytu) a sochařským návrhům  (zejména náhrobních skulptur pro sochaře Václava Prachnera). Přes svůj konvenční akademický výraz a netvůrčí metody výuky spočívající především v kopírování, vychoval několik významných představitelů českého malířského romantismu, jakými například byli František Tkadlík a Josef Navrátil.

     

    KAREL POSTL (1769 – 1818):   malíř, kreslíř a grafik; první profesor krajinářské školy na Akademii výtvarných umění v Praze. Ve své tvorbě, jejíž základy získal studiem ve Vídni, vycházel z němec-ké a francouzské klasicistní malby typu heroické krajiny s antikizující stafáží nebo tzv.ideální krajiny komponované (nejčastěji do tří světelně odlišených plánů) z malebně seskupených přírodních a architektonických objektů a nasvícené náladově aranžovaným světlem (cyklus Čtyři denní doby: Ráno, Poledne, Večer, Noc; kol. r.1810; Národní galerie, Praha). Přitom se vlivem nastupujícího romantismu věnoval i zobrazování (olejem, kresbou či grafikou) konkrétních přírodních scenérií, například různých romantických zákoutí v okolí Prahy (Svačina na Štvanici; 1805; Pohled na Stromovku; 1810; Muzeum hlavního města Prahy), ale i městských celků (vedut), hradů a zámků. V duchu klasické estetiky vychoval ve svém ateliéru řadu žáků, z nichž jedním z nejlepších byl Antonín Mánes, jenž v roce 1836 vedení krajinářské školy převzal.  

     

    LUDVÍK KOHL (1746 – 1821):   malíř,  kreslíř a grafik; profesor kreslení na c. k. normální škole v Praze. Po školení na vídeňské Akademii se věnoval malbě náboženských a historických obrazů z českých dějin, portrétům i kresbám přírodních a městských vedut, což jej postupně přivedlo (po roce 1800) ke specializovanější malbě architektur a architektonických interiérů. Zde se zaměřoval jak na antické stavby, tak na stavby a interiéry (rytířské a klášterní sály, hrobky a klenutá sklepení) středověku, zejména gotiky, pro něž se mu stal hlavním inspirativním a mnohokrát zpracovávaným zdrojem chrám sv. Víta i další prostory Pražského hradu (Vladislavský sál, hradní nádvoří). Nešlo mu přitom o přesné topologické zachycení skutečnosti, ale spíše o komponovanou architekturu členěnou mnoha architektonickými prvky, kde mohl uplatnit své zaujetí perspektivní konstrukcí a světlem.

    Příklady obrazů a kreseb:

    Sen sv. Josefa (1773; olej; klášterní kostel Narození Panny Marie, Doksany);

    Pohledy na pravý a levý pražský břeh (1792-1794; lavírovaný lept; dvoudílný cyklus sedmi listů podle kreseb Ludvíka Kohla; Národní galerie, Praha);

    Podzemní hrobka (kol. r.1805; kresba tuší a perem; Národní galerie, Praha);

    Nádvoří gotické architektury (1805; lavírovaná perokresba; Národní galerie, Praha);

    Zámecké nádvoří na Karlštejně (1807; sépie; Národní galerie, Praha);

    Zápalná oběť před antickým chrámem (kol. r.1809; olej; Národní galerie, Praha);

    Návrh na dostavbu sv.Víta (1814; olej; Národní galerie, Praha);

    Vladislavský sál I. (1810-1820; olej; Národní galerie, Praha).

     

    ANTONÍN MACHEK (1775 – 1844):   malíř a grafik-litograf; spolu s Antonínem Mánesem a Františkem Tkadlíkem tvoří trojici nejvýznamnějších zakladatelů českého malířství 19. století. Ve své portrétní tvorbě, která prochází několika styly (od empíru a preromantismu, přes strohý měšťanský klasicismus, až k ranému romantismu a biedermeieru), zobrazoval významné postavy mladé obrozenecké společnosti, vědce, hudebníky, básníky, lieráty, herce, výtvarné umělce i dnes už neznámé měšťany. Jeho věcné a neokázalé podobizny, někdy doplněné atributy vyjadřujícími povolání nebo kulturní okruh portrétovaného (Podobizna vynálezce Josefa Božka;1815; Podobizna sochaře Josefa Malínského; 1818; Národní galerie, Praha), se vyznačují výraznou modelací, perfektními malířskými kvalitami a živým výrazem, v němž je vždy dokonale zachycena základní typologie osobnosti.

    Příklady portrétů:

    Podobizna mladého houslisty M. Hintrigera (1808; Národní galerie, Praha);

    Skupinový portrét pražské rodiny (1814-1815; Národní galerie, Praha);

    Podobizna Josefy Daubkové se synem (1817; Národní galerie, Praha);

    Podobizna hudebního skladatele V. J. Tomáška (1817-1818; Národní galerie, Praha);

    Podobizna Aloise Jelena v roli Maxe z Čarostřelce (1826; Národní galerie, Praha);

    Podobizna Barbory Hankové (1826; Národní galerie, Praha);

    Podobizna Josefa Jungmanna (1833; Národní galerie, Praha).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova