Obsah
Žádné titulkyVýznam pojmu: pojem postimpresionismus lze definovat v širším slova smyslu jako několik malířských tendencí solitérů nebo skupin, které se vyvíjely po doznívání impresionismu ve Francii a které netvoří jednotný umělecký směr.
V užším pojetí definoval (a prvně použil termín) postimpresionismus britský umělec a umělecký kritik Roger Fry ve spojitosti s výstavou moderních francouzských malířů konanou v roce 1910 v Londýně. Další umělecký historik John Rewald se pak ve své publikaci The History of Impressionism (1946) zaměřil na vývojové fáze postimpresionismu, které podle něho pokrývají období 1886 – 1905 (nástup fauvismu), jakož i na nejvýznamnjší solitéry, směry a skupiny, které k těmto tendencím patří v rámci francouzského umění. Ty lze rozdělit do následující tabulky:
solitéři | směry | skupiny |
Paul Cézanne (1839-1906) Vincent van Gogh (1853-1890) Paul Gauguin (1848-1903) Henri Toulouse-Lautrec (1864-1901) Georges Seurat (1859-1891) Paul Signac (1863-1935) Henri Rousseau (1844-1910) | neoimpresionismus (pointilismus, divisionismus) cloisonismus syntetismus
| pont-avenská škola Nabis
|
Pont-avenská škola: jako pont-avenská škola je označován okruh malířů, kteří se soustřeďovali kolem Paula Gauguina, když pobýval a tvořil (od r.1886 a 1888) v bretaňské pobřežní vísce Pont-Avenu. Byli to např. Émile Bernard (1868-1941), Charles Laval (1862-1894), Paul Sérusier (1864-1927), Émile Jourdan (1860-1931), Maurice Denis (1870-1943), Armand Séguin (1869-1903), Louis Anquetin (1861-1932)a další. Především Émile Bernard spolu s Paulem Gauguinem formulovali obsahy a formy nové malby, jejímž základním východiskem měla být synteze (syntetismus) čisté barvy, její plošnosti a dekorativnosti, a základních, zejména přírodních, forem jako významových (symbolických) nositelek idejí. Inspirativním zdrojem této synteze – tj. tvarového a barevného spojování, elementarizování a zjednodušování – bylo pro Paula Gauguina lidové umění Oceánie, pro Émila Bernarda umění Japonska a středověku (například vitráže) a pro Maurice Denise umění starého Egypta, Kréty a Řecka.
Skupina Nabis: podobně jako pont-avenskou školu tvořili skupinu Nabis (hebrejsky proroci, osvícení) umělci, kteří byli ovlivněni Gauguinovým syntetismem. Tuto teorii jim zprostředkoval Paul Sérusier (1864-1927), jenž se s Paulem Gauguinem stýkal v Pont-Avenu (Paul Sérusier namaloval na dřevěném víku krabice od cigaret Krajinu z okolí Pont-Avenu, kterou pak korigoval P. Gauguin. Plošně namalovaný obraz v čistých barvách a s výraznými konturami (cloisonismus) byl nazýván Talisman a stal se jakýmsi vzorem pro způsob malby skupiny). Vedle hlavního představitele Paula Sérusiera, patřili dále ke skupině Maurice Denis (1870-1943), Pierre Bonnard (1867-1947), Édouard Vuillard (1868-1940), Félix Vallotton (1865-1925), Henri Toulouse-Lautrec (1864-1901), Henry van de Velde (1863-1957) a další.
Umělci skupiny odmítali impresionistickou malbu zaměřenou na zachycení okamžitého a pomíjejícího dojmu a zdůrazňovali vyjádření niterné, osobní, lyricky podbarvené citovosti, kterou v impresionismu zaměřeném na vnější jevovou skutečnost postrádali a kterou pro sebe iniciovali mnoha inspiračními zdroji (mj. i soudobými literárními díly A.Rimbauda, P.Verlaina nebo S. Mallarméa, orientální kulturou nebo uměním anglických preraffaelistů). Byli také nazýváni intimisté, protože malovali stinná zákoutí zahrad a malebných interiérů, přičemž zde dekorativně využívali motivy listů, květů, tapet, koberců a látek.
Členové skupiny se věnovali nejenom malířství, ale i scénografii (např. pro divadlo Oeuvre), užité grafice (např. knižní ilustraci a plakátu), tvorbě nábytku a tapisérií. Všechny své výtvarné úkoly řešili v duchu svých originálních teorií a forem a ovlivňovali tak, zejména prostřednictvím dalších výtvarných oborů, formování nastupujícího slohu francouzské secese.
Neoimpresionismus: hlavní zakladatelé a teoretici směru vznikajícího ve Francii v 80. letech 19. století byliGeorges Seurat a Paul Signac, kteří se snažili převést dosavadní, tzv. „romantický impresionismus“, na „vědecký impresionismus“, který by vycházel ze soudobých vědeckých teorií o vnímání barev, optice, kompozici a konstrukci obrazového prostoru. Jako základní stavební prvek svých obrazů užívali tvarově kompaktní barevné skvrny či body (francouszké slovo „point“ znamená bod; odtud i název techniky neoimpresionistických obrazů jako pointilismus), jejichž přesné umístění, tonalita a jas měly zaručit objektivně správný přenos jevové skutečnosti do obrazu.
Vedle zakladatelů se po určitou dobu věnovali neoimpresionismu také Camille Pissarro, Henry van de Velde nebo Jan Toorop.
Význam postimpresionismu: v úsilí o překonání impresionismu vnesli malíři postimpresionismu nové mimořádné podněty do dalšího vývoje malířství ve 20. století:
- Paul Cézanne objevoval nové objektivní zákonitosti malby, konstrukce tvarů a obrazového prostoru;
- Paul Gauguin a umělci skupiny Nabis a pont-avenské školy objevovali další možnosti malířských témat v podobě niterné citovosti a imaginace; pro samotnou malbu pak nové dekorativní formy a způsoby zacházení s barvou;
- Vincent van Gogh vnesl do malby sociální a humanitní cítění, jakož i nové pojetí uměleckého výrazu v podobě expresívního rukopisu;
- Henri Rousseau se před realitou uchyloval do sféry subjektivní imaginace, kterou dokázal transformovat do originální obrazové poetiky;
- Henri Toulouse-Lautrec přenesl nové formy své kresby a malířských technik do specifické podoby plakátu, který tak povýšil na svébytné umělecké dílo.
Tendence postimpresionismu také představují, v osobnostech jednotlivých solitérů, důležitá východiska pro nové malířské směry na počátku 20. století. Tak lze tyto umělce považovat za předchůdce:
- symbolismu a fauvismu (Paula Gauguina a umělce pont-avenské školy a Nabis);
- expresionismu (Vincenta van Gogha);
- kubismu a malířského konstruktivismu (Paula Cézanna a Georgese Seurata);
- secese (Henri Toulouse-Lautreca);
- naivního umění (Henri Rousseaua).
Aktuální obsah: |
- Klíčová slova
Obrázky 0 | ||
---|---|---|
Nebyly nalezeny žádné obrázky. |