Proces, ve kterém je výuka organizována s důrazem na smysluplné využití učiva, můžeme nazývat autentické učení (authentic learning) (Pasch a kol. 1998).

 

V průběhu historie lidé získali většinu znalostí a dovedností (rozdělat oheň, zaznamenávat si stav dobytka, doprovázet zpěv nástroji apod.) proto, že je potřebovali pro zkvalitnění života- znalosti a dovednosti jim pomáhaly přežít nebo žít pohodlněji, pochopit svět, řešit problémy, sdělit myšlenky, city apod. I dnes bývají informace ceněny pro ně samé pouze ve škole a při vědomostních soutěžích. V životě jsou ceněny stejně jako v historii informace proto, že pomáhají řešit problémy, rozumět světu, realizovat umění, pomáhat druhým apod. 

 

Aby bylo učení ve škole smysluplné, mělo by být autentické. Nové poznatky by měly být uváděny do souvislosti s kontextem, který žáci už znají a chápou. Poznatky mají být používány tak, aby žáci chápali jejich smysl a význam. 

 

Autentické učení je důležité pro uspokojování kognitivních (poznávacích) potřeb jedince. K nim patří potřeba být aktivní (Helus, Hrabal, 1982). Při autentickém učení musí žáci s fakty něco udělat, např. vytvořit novou věc, vyřešit problém, prozkoumat otázku (Např. vypočítat, kolik a jakých sazenic je potřeba koupit, aby mohl být osázen čtvercový záhon před školou. Je potřeba přitom zajistit, aby        1. nebylo utraceno mnoho peněz, 2. záhon vypadal hezky.).

 

Při autentickém učení žáci využívají poznatky jednotlivých oborů a v rámci nich dále zkoumají (Např. žáci sami identifikovali jako problém nepořádek na dětském hřišti v obci. Zdokumentovali stav na hřišti, dále v terénu zjišťovali, jak a kdo hřiště kontroluje a udržuje. Využili svých znalostí z občanské výchovy k sepsání stížnosti, kterou pak doručili na obecní úřad.).

 

Autentické učení tedy zahrnuje shromažďování, interpretaci a syntézu znalostí. Jeho výsledkem jsou produkty, které mají estetickou, praktickou nebo osobní hodnotu (Pasch a kol. 1998). Mnohé projekty vykazují znaky autentického učení, ale autentické učení může probíhat i prostřednictvím jiných vzdělávacích metod, postupů a strategií – např. prostřednictvím badatelských činností,  řešení úloh, problému, diskuse, vycházky apod.

 

Při autentickém učení si mohou žáci sami vybírat téma, které je aktuálně zajímá. Vybírají si sami také metodu a strategii, jakou chtějí problém řešit. Učitelova role je monitorovat, korigovat a koordinovat postup žáků, pomoci zhodnotit výsledek. Učitel nemá možnost vytvořit si dopředu plán. Zápornou stránkou může být tedy nesystematičnost (Aronová 2009). Učitel a žáci se mohou také dohodnout, jaké jsou jejich cíle, kompetence, čeho chtějí dosáhnout. Učitel pak vytvoří aktivity, kterými by mělo být dosáhnuto daných cílů. Další možností je vlastní zaúkolování žáků. Ti pak sami vybírají aktivity, metody a strategie, kterými by měly být cíle dosaženy. Třetím způsobem je individuální učební plán pro jedince respektující individuální potřeby každého dítěte (Spilková a kol., 2005).

 

Autentické učení a kompetence k učení

• žák řídí vlastní učení, projevuje ochotu věnovat se dalšímu studiu a celoživotnímu učení
• žák vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je efektivně využívá v procesu učení, tvůrčích činnostech a praktickém životě
• žák operuje s obecně užívanými termíny, znaky a symboly, uvádí věci do souvislostí, propojuje do širších celků poznatky z různých vzdělávacích oblastí a na základě toho si vytváří komplexnější pohled na matematické, přírodní, společenské a kulturní jevy
• žák samostatně pozoruje a experimentuje, získané výsledky porovnává, kriticky posuzuje a vyvozuje z nich závěry pro využití v budoucnosti
• žák poznává smysl a cíl učení, má pozitivní vztah k učení, posoudí vlastní pokrok a určí překážky či problémy bránící učení, naplánuje si, jakým způsobem by mohl své učení zdokonalit, kriticky zhodnotí výsledky svého učení a diskutuje o nich (RVP ZV)