Období rané renesance charakterizuje individuální experimentování a hledání forem v návaznosti na římskou antiku a toskánskou protorenesanci. Místem zrodu renesance se stala Florencie, kde působila skupina mladých a mimořádně talentovaných sochařů (Lorenzo Ghiberti, Nanni di Banco a Donatello), malířů (především Masaccio) a architektů – především Filippo Brunelleschi (1377-1446), Leon Battista Alberti (1404-1472) a Michelozzo di Michelozzi (1396-1472). Tito architekti se neopírali pouze o intenzívní studium stavebních památek antického Říma, ale také o studium místní (toskánské) architektury z období protorenesance a gotiky. Své poznatky dále kombinovali s vlastními konstrukcemi na bázi geometrie, matematiky a lineární perspektivy.

Významný vklad v utváření nového slohu představovalo teoretické dílo Deset knih o architektuře Cesarova vojenského stavitele Marca Vitruvia, jehož rukopis byl roku 1415 nalezen v klášteře St. Galenu a stal se od té doby jakousi biblí všech stavitelů.

V období rané resesance vytvořil Filippo Brunelleschi základní typy sakrální architektury, především:

-          centrální typ veStaré sakristii kostela San Lorenzo a kapli Pazziů při kostele Santa Croce;

-          podélný typ v kostelech Santo Spirito a San Lorenzo.

FILIPPO BRUNELLESCHI (1377 – 1446):   architekt, zlatník, sochař a teoretik (zabýval se matematikou, mechanikou, optikou a perspektivou); zakladatel renesančního stavitelství a tvůrce základních architektonických typů sakrálních a světských renesančních staveb (v projektech svých paláců vytvořil typ renesančního paláce v podobě blokové pevnostní stavby s přízemní bosáží a širokou podstřešní římsou). Antické tvarosloví a konstrukční prvky (kupoli, oblouk, architráv a niku) kombinoval s geometrickými tvary   (především obloukem, čtvercem a krychlí) a  komponoval na  principech symetrie, harmonie a lineární perspektivy. Vycházel přitom z jednotného modulu míry a tvaru (tak jako staří Řekové při kompozici svých chrámů), jehož variacemi a rytmickým opakováním vytvářel všechny části stavby.

Hlavní díla ve Florencii:

kupole florentského dómu Santa Maria del Fiore (P. Marie Květné)(1420-1434; své mimořádné technické schopnosti Brunelleschi nejvýrazněji projevil při stavbě obří osmiboké kupole nad křížením florentského dómu, která napodobuje kupoli římského Pantheonu (či Hadrianovy vily v Tivoli) a představuje umělecký a technický vrchol renesančního stavitelství. Její mimořádný rozpon (o průměru 45 m a výšce 114 m) zabezpečil originálním prvkem v podobě odlehčeného žebrovaného skeletu, který zkonstruoval z řádkového cihelného zdiva a otevřených žeber a vložil mezi dva pláště každé z osmi zakřivených ploch kupole);

kostel San Lorenzo (sv. Vavřince) (1419-1428; trojlodní plochostropá bazilika ve stylu starokřesťanských kostelů představuje, tak jako Nalezinec, dokonalou ukázku symetrické vyváženosti proporcí jednotlivých částí i celého vnitřního prostoru. Jeho přísně geometrické členění, jemuž dominuje prvek půlkruhových arkád s náběžníky a kontrast šedého pískovce (zv. pietra serena) s bílou omítkou, uděluje chrámové lodi staccatový rytmus, který prochází osou chrámu a vede divákův pohled do středu presbytáře);

průčelí Ospedale degli Innocenti(Nalezince) (1419-1421; ve své první čistě renesanční stavbě Brunelleschi nejlépe uplatnil svoji představu architektonického stylu all’antika, která spočívala v kombinaci antického tvarosloví a rytmicky se opakujícího modulu.Ten zde představuje, podobně jako v kostelech San Lorenzo a Santo Spirito, jedno travé arkádové lodžie v podobě pomyslné krychle uzavřené mezi každými dvěma sloupy a půloblouky valené klenby);

Stará sakristie kostela San Lorenzo(1421-1428; na rozdíl od předchozích staveb, kde svůj oblíbený motiv modulu Brunelleschi uplatňoval na způsob rytmického opakování, v projektu Staré sakristie jej použil na způsob vztahu vzoru, který zde tvoří krychlový prostor kaple, a jeho perspektivně zmenšeného obrazu, který zde tvoří prostor presbytáře);

kaple Pazziů při kostele Santa Croce(1430-1444; oblíbené krychlové schéma interiéru centrály na čtvercovém půdorysu zde Brunelleschi doplňuje neobvyklým portikem, který originálním způsobem kombinuje architrávový systém s archivoltou).

Další díla ve Florencii:

kostel Santo Spirito(1436-1444);

Palazzo Pitti (projekt; v návrhu paláce Pittiů, který nebyl pro své přehnané rozměry dokončen, Brunelleschi vytvořil typ raně renesančního paláce v podobě pevnostního bloku, k jehož typickým prvkům patřila kvádříková bosáž v přízemí, široká zakončovací římsa i rustikální orámování oken).

MICHELOZZO BARTOLOMMEO DI MICHELOZZI (1396 – 1472):   architekt a sochař; žák Lorenza Ghibertiho, spolupracovník Donatella a následovník Filippa Brunelleschiho, na něhož navázal při dostavbě florentského dómu i v projektech civilní, především palácové architektury.

Významná díla:

Palazzo Medici-Riccardi ve Florencii (1444-1459; na Michelozziho nejvýznamnější stavbě, která se stala vzorem pro další architekturu palácového typu, jsou patrny stopy Brunelleschiho architektonického stylu, a to zejména na kubizujícím pojetí vnitřního nádvoří i geometrické kompozici arkád, které jej obklopují);

Villa Medicea di Careggi ve Florencii (1457);

Villa Medici ve Fiesole (1458; vedle paláců, jako mohutné representativní architektury pevnostního typu, se v průběhu 15. století staly oblíbeným rodinným sídlem i menší vily, které si bohaté rodiny budovaly v otevřené krajině za městem a jejichž nedílnou součástí byla geometricky komponovaná zahrada).

LEON BATTISTA ALBERTI (1404 – 1472):  mnohostranný umělec – vedle architektury se zabýval psaním komedií, komponováním hudby, malováním i studiem matematiky, fyziky a kanonického práva. Získal univerzální humanitní vzdělání, které zhodnotil nejenom ve své hlavní profesi architekta, ale i ve svých teoretických pracech (jeho spisy o malířství, sochařství a architektuře, z nichž je nejvýznamnějším Deset knih o stavitelském umění –De re aedificatoria libri decem –z roku 1452, představují sumu tehdejších vědomostí) a funkci uměleckého poradce při dvorech vladařských rodů v Bologni, Benátkách, Ferraře, Mantově, Urbinu a Rimini.

Nejdůležitějším přínosem L. B. Albertiho jako architekta jsou nové typy sakrální architektury, které se později staly vzory pro stavby vrcholné renesance i baroka v Itálii i ostatní Evropě.

Zatímco Filippo Brunelleschi se inspiroval přísnou krásou a jednoduchostí klasického řeckého chrámu, Alberti byl ovlivněn monumentalitou a technickou dokonalostí římské architektury(jako např. klenbami římských term a bazilik nebo oblouky akvaduktů), jejíž konstrukční systém umožňoval větší rozpon kleneb a budování celkově prostornějších a vyšších staveb.

Významná díla:

Palazzo Ruccelai ve Florencii (1446-1451; Brunelleschiho Palazzo Pitti, Michelozziho Palazzo Medici-Riccardi a Albertiho Palazzo Ruccelai tvoří vývojovou řadu, v jejímž posledním článku vrcholí podoba průčelí renesančního paláce.Tu zde obohacuje (vedle jemné rustiky a bohatě profilované korunní římsy) vertikální členění pilastry, které používá – poprvé od doby antického Říma – všechny tři sloupové řády srovnané podle principu nadřazenosti);

kostel Sant’Andrea v Mantově (zač. r.1472; z hlediska budoucího vývoje sakrální architektury představuje Albertiho kostel Sant’Andrea významnou stavbu tím, že převádí dosud obvyklou koncepci trojlodní baziliky v nový typ jednolodního kostela s valenou klenbou, transeptem, postranními kaplemi a kupolí nad křížením, který se stal vzorem pro vrcholně renesanční a později i barokní kostely typu Il Gesù);

průčelí kostela Santa Maria Novella ve Florencii (1458-1470; podobně jako půdorysem kostela Sant’Andrea, přináší Alberti i průčelím kostela Santa Maria Novella nový prvek do dalšího vývoje sakrální architektury, a to nejenom v pojetí přísně geometrického členění plochy a práce s mramory (inspirované průčelím kostela San Miniato al Monte), ale i v pojetí nového tvarování štítu s po-stranními volutami a kruhovými formami, kterým zde předjímá a nadlouho řeší kompozici chrámových průčelí až do doby raného baroka);

Tempio Malatestiano (pohřební chrám rodu Malatestiů) (San Francesco) v Ri-mini (1450-1468; charakteristickým znakem Albertiho velkých sakrálních staveb je jistý synkretismus, v jehož duchu harmonicky slučoval různé stávající i minulé stavební řády. Podobně jako při dostavbě kostela Santa Maria Novella i zde, při úpravách gotického kostela sv. Františka na pohřební chrám rodu Malatestiů, spojil předem dané formy průčelí se zdejší antickou památkou, kterou je Augustův triumfální oblouk).

Další díla:

kostel San Sebastiano v Mantově(zač. r.1459);

Tempietto del Santo Sepolcro (chrám Božího hrobu) (1467; kaple rodu Ruccelai v kostele San Pancrazio ve Florencii).

Během posledních desetiletí 15. století se renesance rozšířila z Florencie na území celé Itálie, kde poté vznikaly samostatné stavitelské školy. Architektura se postupně zbavovala určité strohosti, kterou se vyznačovaly první stavby ve Florencii, a směřovala k větší malebnosti, dekorativnosti a monumentalitě. Další významná architektonická díla vznikala v Urbinu, Bologni, Ferraře, Benátkách nebo ve Veroně.

LUCIANO LAURANA (1425 – 1479): italský architekt a malíř dalmatského původu. Jeho hlavními pů-sobišti byla města Neapol, Mantova, Pesara a zejména Urbino, kde pracoval pro vévodu Federica da Montefeltro. Původně středověký hrad tohoto mocného kondotiéra a mecenáše umění změnil na palác pevnostního charakteru (Palazzo Ducale, kterýbudoval společně s Francescem di Giorgio asi od roku 1454), na němž jako jeden z prvních architektů mimo Florencii uplatnil nové antikizující prvky inspirované F. Brunelleschim a L. B. Albertim.

GIULIANO DA SANGALLO (kol. r. 1445 – 1516):   architekt a sochař; hlavní představitel toskánské architektury na přechodu mezi ranou a vrcholnou renesancí. V projektu Villy Medicea di Poggio a Caiano (1480-1485) u Florencie, jenž zde zahrnuje portikus s frontonem, obvodovou terasu s arkádami a velkou centrální halu, vytvořil nadlouho závazný typ italské vily, na který o století později navázal Andrea Palladio.