Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Itálie

Stránka naposledy upravena 11:49, 15 Kvě 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Rané a vrcholné baroko (seicento; 1590-1675):  centrem sochařského umění byl v17. století (podobně jako v architektuře)Řím, kam přicházeli italští i zaalpští umělci studovat díla velkých mistrů antiky i renesance a získávat zakázky na umělecké práce. Z řady talentovaných sochařů to byli především:

    ■       Camillo Mariani (1556-1611) přicházející z Vicenzy, k jehož nejvýznamnějším dílům v Římě patříosm obrovských štukových soch světců v nikách tamburu kostela San Bernardo alle Terme (1603);

    ■       Francesco Mocchi (1580-1654),  žák Camilla Marianiho, jenž přišel do Říma z Florencie a vy­tvořil zde mimo jiné pětimetrovousochu sv. Veroniky (1640) umístěnou v pilíři křížení chrámu sv. Petra;

    ■   Stefano Maderno (1576-1636) přicházející z Lombardie, jehož první a zároveň nejvýznamnější prací v Římě bylasocha sv. Cecílie v kostele Santa Cecilia in Trastevere (1600; v poloze le­žícího těla světice umístěného jakoby v sarkofágu s otevřenou boční stěnou a zobrazeného přes­ně tak, jak bylo nalezeno při odkrytí hrobky, Maderno předjal jeden z podstatných rysů Ber-niniho sochařského výrazu, jenž spočívá ve snaze ozachycení pomíjivého okamžiku).

    Největším umělcem římského baroka (zvaným „Michelangelo del suo secolo“) bylGian Lo- renzo Bernini (1598-1680),hlavní představitel dynamického proudu, jehož význam a vliv na umě­ní své doby je srovnatelný s významem, jaký měl Donatello na sochařství quattrocenta a Michelan­gelo na umění cinquecenta. Jeho vážnými konkurenty zde byli BoloňanAlessandro Algardi (1598- 1654) a VlámFrançois Duquesnoy (1597-1643) uplatňující však ve svých dílech antikizující for­my (např. v utváření drapérie) a řadící se tak ke klasicistnímu proudu barokního sochařství.

    GIAN LORENZO BERNINI (1598-1680):  sochař, malíř, architekt a urbanista, žák svého otce sochaře Pietra Berniniho (1562-1629),s nímž na řadě zakázek spolupracoval a s nímž také přišel roku 1605 do Říma, kde zahájil svoji uměleckou dráhu.Ve službách papežů Urbana VIII. a Alexandra VII. zde vytvořil řadu vynikajících děl jak pro interiéry kostelů, tak pro exteriéry náměstí (zejména slavné fontány) a společně se svojí architekturou vtiskl tomuto městu jedinečnou barokní podobu. Inspirován uměleckými vzory antiky a renesance (zejména dílem Michelangela Buonarrotiho)        i spi­ritualitou sv. Ignáce z Loyoly, dosáhl ve svých vrcholných sochařských dílechbarokně dynamické a zároveň(díky virtuózní technice)fyzicky oživené formy schopné vyjádřit jak smyslovou těles­nost, tak různé stupně duševního hnutí.

    Díla raného období:  již velmi rané Berniniho dílo nazvanéKoza Amalthea (s Diovými chlapci a Satyrem) (1611-1612; mramor; Řím, Galleria Borghese), které vytvořil ve svých čtrnácti le­tech, dokládá jeho mimořádný tvůrčí talent i virtuózní techniku práce s mramorem.

    První Berniniho tvůrčí období representují čtyři slavná antikizující díla, která vytvořil v letech 1618-1625 pro římskou vilu kardinála Scipiona Borghese (nyníMuseo e Galleria Borghese, kde se kromě jmenovaných děl nacházejí další obrazy a sochy shromážděné rodinou Borghese):

    -          Aeneas, Anchíses a Askanios (1618-1619; mramor. V sousoší líčícím Aeneův útěk z hořící Tróje do Itálie, kde založil království v Latiu, Bernini ztělesnil renesanční ideu o zakla­datelském významu Říma pro vznik církve a papežského úřadu);

    -          Pluto a Proserpina (1621-1622; mramor. Sochařské zpracování antického tématu únosu bohyně Proserpiny(tj. Persefony, dcery boha Dia) Plutem(Hádem) do podsvětí je ukázkou Berniniho in­spirace manýristickými vzory, k nimž zde mj. patřilo i Giambolognovo sousošíÚnosu Sabi- nek);

    -          Apollón a Dafné (1622-1625; mramor. Jedno z nejznámějších Berniniho děl ve Ville Bor­ghese zobrazuje dramatický okamžik z OvidiovýchProměn, kdy se nymfa Dafné, prchající před bohem Apollónem, proměňuje ve vavřínový strom);

    -          David (1623-1624; mramor. Berniniho barokní pojetí biblického Davida, v jehož spirálovitě natočeném postoji zachytil okamžik těsně před tím, než vystřelil z praku, představuje svým fy­zickým dynamismem protiklad k navenek  klidnému, ale vnitřní energií nabitému Davidu, které­ho vytvořil Michelangelo. Lyra, která zde leží před Davidem na zemi, je ikonografickým symbo­lem jeho hudebního nadání).

    Díla vrcholného období:

    socha sv.Longina (1629-1638; mramor; pilíř křížení v chrámu sv.Petra v Římě.Vznešená monumentalita čtyřmetrové sochy římského vojáka(jenž uvěřil v Krista právě ve chvíli, kdy kopím probodl jeho bok) je v dokonalém souladu s monumentalitou Michelangelovy architektury a umocňuje zde vý­znam prostoru křížení jako duchovního centra chrámu);

    Vidění sv. Terezie z Avily(1647-1652; mramor; kaple rodiny Cornarů v kostele Santa Maria della Vittoria v Římě. Nejpodivuhodnější Berniniho dílo, jehož instalace v kapli Cornarů připomíná miniaturní divadlo (včetně obecenstva, které zde představují portrétní sochy Federica Cornara a jeho předků, kteří jakoby sledují výjev z postranních lóží),zobrazuje nebývale naturalistickou a přitom vrcholně estetickou formou mystické vytržení sv. Terezie tak, jak je sama popsala ve svémŽivotopise („ Spatřila jsem an­děla po své levé straně,... Onen cherubín držel v ruce dlouhé zlaté kopí, na jehož hrotu vyšlehoval plamen,... Měla jsem dojem, že mi jím vícekrát proklál srdce ...“)).

    Díla pozdního období:

    Stolec sv. Petra(1657-1666; bronz, barevné mramory, zlato, štuk; apsida chrámu sv. Petra    v Římě. Nejpůsobivější částí oltářního nástavce(se symbolickým trůnem sv. Petra neseném bronzovými posta­vami církevních Otců) je okno s iluzivně dotvořenými paprsky, které zde vycházejí z Ducha svatého v podobě holubice, pronikají oblaky a otevírají pohled do nebeské sféry plné andělů a archandělů); Náhrobek papeže Alexandra VII.(s alegorickými postavami Pravdy, Spravedlnosti, Lásky a Obezřetnosti) (1673-1674; mramor, pozlacený bronz; chrám sv. Petra v Římě. Jako sou­část náhrobku zasazeného do výklenku postranní lodi využil Bernini i zdejší uzavřené dveře(původ­ně vchod do sakristie), které pojal jako symbolickou bránu smrti vedoucí do záhrobí a střeženou kost­livcem(připomínkou smrti) s přesýpacími hodinami);

    Vidění blahoslavené Ludovici Albertoniové (1671-1674; mramor a jaspis; kaple Altierů  v kostele San Francesco a Ripa v Římě. Podobně jako ve Vidění sv. Terezie, se i v tomto díle Bernini zabýval tématem uměleckéhozachycení pomíjivého okamžiku, a to jako mystické extáze vyvolané zážit­kem bezprostřední boží přítomnosti);

    dvě sochy andělů (pro most Ponte SanťAngelo v Římě) (1667-1669; mramor; nyní     v římském kostele Sanť Andrea delle Fratte);

    Podobizny:  v řadě podobizen kardinálů, papežů a absolutistických vládců se stal Bernini tvůrcemproto­typu barokní podobizny i jedinečným mistrem sochařského portrétu, jehož výrazová síla spočívá mj. v dokonalé a bohatě rozvinuté formě, živém výrazu a mistrném zachycení charakteristických ry­sů portrétované osobnosti. Vedle vynikajících portrétůConstanze Bonarelliové (1636-1637; mramor; Museo Nazionale del Bargello, Florencie), manželky svého spolupracovníka Mattea Bonarelliho, a kardinálaScipiona Borghese (1632; mramor; Galleria Borghese, Řím), svého přízniv­ce a mecenáše, vytvořil Bernini vrcholné portrétní dílo v bustěLudvíka XIV. (1665; mramor; Musée National de Versailles et de Trianon, Versailles), na níž začal pracovat ihned po svém pří­jezdu do Paříže v roce 1665 a dokonce ještě dříve, než požádal krále o sezení.

    Fontány:

    Fontana del Tritone (1624-1643; travertin; Piazza Barberini v Římě. Námětem kašny v podobě čisté plastiky bez architektonických prvků je představa konce potopy(podle OvidiovýchProměn), který ohlásí Triton, syn boha moře Poseidona, zadutím na bucínu, jakousizakřivenou mušli v podobě dutého rohu);

    Fontana dei Quattro Fiumi (Fontána čtyř řek) (1648-1653; mramor a travertin; Piazza Navona v Římě. Monumentální architektonicko-sochařský celek fontány s egyptským obeliskem, kterou Bernini vytvořil na objednávku papeže Inocence X., tématicky vychází z anticko-biblické představy o centrálním původu velkých řek zavlažujících čtyři tehdy známé kontinenty(Ganga Asii, Nil Afriku, Rio de la Plata Ameriku, Dunaj Evropu), znichž každá je zde zastoupena postavou říčního boha);

    Fontana del Moro (1653-1654; mramor; Piazza Navona v Římě).

    ALESSANDRO ALGARDI (1598 - 1654):  sochař, kreslíř, architekt a restaurátor antikvit; vedle Ber- niniho nejvýznamnější architekt raného římského baroka. Před příchodem do Říma v roce 1625 pů­sobil v rodné Bologni, kde získal školení na tamní Akademii Lodovica Carraciho, a krátce i v Miláně (u Vincenza II. Gonzagy) a Benátkách.

    K nejznámějším Algardiho pracím v Římě patří obrovský (dokonce největší na světě) mramo­rovýreliéf na oltáři sv. Lva v chrámu sv. Petra (1646-1653) představujícíSetkání papeže sv. Lva Velikého s hunským vojevůdcem Attilou (papež zde vychází vstříc Attilovi a jeho vojskům,  aby jej s pomocí apoštolů sv. Petra a Pavla přilétajících z oblačných výšin přiměl k ústupu od bran věčného města).

    Další díla:

    Stětí sv. Pavla (1641-1647; mramor; kostel San Paolo Maggiore v Bologni); socha Inocence X. (1649-1650; bronz; Palazzo dei Conservatori, Řím);

    náhrobek Lva XI. (1650; bílý mramor; chrám sv. Petra v Římě).

    FRANÇOIS DUQUESNOY (1597 - 1643):  zv. „II Fiammingo“; sochař raného římského baroka po­cházející z Bruselu, kde se vyučil v dílně svého otceJerôma Duquesnoye. Po příchodu do Říma   v roce 1618 začal pracovat jako restaurátor antických starožitností, což (spolu s jinými vlivy, např. Raffaelových maleb nebo přátelství s Nicolasem Poussinem, s nímž určitou dobu žil ve společné do­mácnosti) předurčiloklasicistní orientaci jeho sochařského projevu. Zvláště v mistrovskésoše sv. Zuzany (1629-1633; mramor; kostel Santa Maria di Loreto v Římě) vytvořil vzor pozdějšího kla­sicistně orientovaného sochařství a zároveň umělecky rovnocennou protiváhu k berniniovsky exal­tovanému dynamismu.

    Další dílo:

    socha sv. Ondřeje (1629-1633; mramor; pilíř křížení chrámu sv. Petra v Římě).

    Berniniho a Algardiho následovníci:  k nejvýznamnějším sochařům druhé generace, kteří pracovali      v Berniniho nebo Algardiho dílně a v duchu svých velkých učitelů dále rozvíjeli tradici římského barokního sochařství, patřili:

    ■      Antonio Raggi (1624-1686)  narozený ve Vico Morcote u Coma, mj. autor mramorového reliéfu s výjevemSmrti sv.Cecílie (1660-1667) v kostele SanťAgnese in Agone na Piazza Navona  v Římě;

    ■      Ercole Ferrata (1610-1686)  pocházející z Val ď lntelvi u Coma, nejdříve Berniniho a poté Al­gardiho spolupracovník, po jehož smrti založil v Římě vlastní dílnu; tvůrcesochy sv. Anež­ky (1660; mramor; SanťAgnese in Agone v Římě) a mramorového reliéfu sUkamenová­ním sv. Emerenciány (od r. 1660), který se nachází v témže kostele SanťAgnese in Ago­ne, kde tvoří pendant Raggiho reliéfu se Smrtí sv. Cecílie;

    ■      Domenico Guidi (1628-1701), původem z Neapole; v závěru období nejvýznamnější římský sochař.

     

    Pozdní baroko a rokoko (settecento; 1675-1750):  italské barokní sochařství 18. století pokračuje          vŘímě díly umělců, kteří se více nebo méně vzdalují formám berniniovského dynamismu a směřují k opačnému výrazu malířské lehkosti a klidné graciéznosti, naturalismu a melancholické citovosti. Jsou to například:

    ■        Francesco Queirolo (1704-1762), jenž přišel do Říma z Neapole, kde spolupracoval navý­zdobě kaple San Severo de’Sangri v kostele Santa Maria della Pietà;

    ■        Camillo Rusconi (1654/58-1728),tvůrce monumentálníhonáhrobku papeže Řehoře XIII. (1719-1725; mramor; chrám sv. Petra v Římě), který přišel do Říma jako vyučený sochař z Milána a stal se zde jedním z mnoha spolupracovníků Ercole Ferraty;

    ■        Pietro Bracci (1700-1725), žák Camilla Rusconiho, jehož vynikajícím dílem je mramorový náhrobek papeže Benedikta XIII. (1734) v římském kostele Santa Maria Sopra Miner-

    va;

    ■        Filippo della Valle (1697-1770) pocházející z Florencie, k jehož četným zakázkám v Římě pat­řilavýzdoba kaple Corsiniů v biskupské bazilice San Giovanni in Laterano a mramorový reliéf Zvěstování pro jezuitský kostel Sanť lgnazio di Loyola.

    Fontana di Trevi (1732 - 1762):  nejslavnější a největší římská fontána, která je zároveň posledním dí­lem římského baroka, je umístěna na konci starověkého akvaduktu, zvaného Acqua Vergine, který nechal pro své lázně vybudovat (v roce 19 př. Kr.) Augustův zeť Agrippa.

    Římský stavitelNicolò Salvi, jenž se stal vítězem soutěže na projekt fontány (vypsané Kle­mentem XII.), pojal své dílo jako mohutnou divadelní scénu, jejíž pozadí vytváří obrovská stěna před průčelím Palazza Poli v podobě římského triumfálního oblouku s výklenky pro alegorické po­stavy (Povodní(vlevo) a Léčivých sil(vpravo) odFilippa della Valle) a reliéfy (Agrippy nad návr­hem akvaduktu(vlevo) a legendární Panny ukazující Agrippovým vojákům pramen(vpravo)). Ústřed­ní námět sochařské výzdoby fontány tvoří dynamicky pojaté sousoší (odPietra Bracciho) s bohem moří Ókeanem jakoby vyplouvajícím z niky triumfálního oblouku na mušli tažené dvěma mořský­mi koni, které vedou mezi vlnami a vyčnívajícími skalisky tritoni.

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova