Francie
Stránka naposledy upravena 11:50, 15 Kvě 2013 uživatelem Pavlína HublováObsah
Žádné titulkyRané a vrcholné baroko (1610 - 1715): vývoj francouzského barokního sochařství probíhal především ve sféře dvorského umění, hlavně v rámci výzdobyVersailles a dalších zámků včetně zámeckých zahrad, a to jak v klasicistním pojetí (v tématické i formální návaznosti na antické umění), jehož nejvýznamnějšími representanty byliJacques Sarrazin (1592-1660),François Girardon (1628- 1715) aAntoine Coysevox (1640-1720), tak i v pojetí berniniovského patosu a pohybového dynamismu, který nejvýrazněji representovalPierre Puget (1620-1694).
Vedle klasických mytologických témat představují svébytnou oblast francouzského sochařství náhrobky a různé formysochařských portrétů.
PIERRE PUGET (1620 - 1694): malíř, sochař a architekt; hlavní představitel dynamického směru francouzského barokního sochařství, v němž navazoval na umění Lorenza Berniniho. Umělecké školení získal jednak ve svém rodišti v Marseille, v řezbářské dílně místní loděnice, kde poté působil jako lodní dekoratér, jednak v Římě, v dílně významného freskaře Pietra da Cortony, jehož styl i (převážně náboženské) náměty převzal do své malířské tvorby.
Hlavní díla:
portál radnice v Toulonu(1655-1657;barokně expresívní polopostavyAtlantů podpírajících balkón zde předznamenávají typický způsob sochařského výrazu vrcholných děl Pugetova pozdního období);
Milón z Krotónu(1672-1682; mramor; Musée du Louvre, Paříž. Jedno z vrcholných děl Pugetova pozdního období zobrazuje dramatickou situaci ze života slavného zápasníka z Krotónu, když byl napaden lvem. Atletův děsem znetvořený obličej a křečovité pohyby svalstva zde vyjadřují zcela odlišný estetický názor, než který representovalo vybrané umění dvora);
Setkání AlexandrasDiogenem(1692; mramorový reliéf; Musée du Louvre, Paříž. Vynikající dynamická kompozice s množstvím velmi podrobných detailů je mj. i dokladem Pugetova malířského školení).
FRANCOIS GIRARDON(1628 - 1715): hlavní představitel klasicistního směru francouzského baroka; přední tvůrce sochařské výzdoby Versailles a Louvre, jehož formálně vytříbený styl inspirovaný helénistickým sochařstvím plně odpovídal vkusu královského dvora a představitelů pařížské Akademie.
Hlavní díla:
Apollón a nymfy(1666-1675; mramor a skála; zámecká zahrada ve Versailles. Volně seskupené sousoší, které bylo původně umístěno v Thetidině grottě, zobrazuje boha slunce Apollóna(jehož předlohou byla Girardonovi antická sochaApollóna Belvederskéhonacházející se ve sbírkách Vatikánských muzeí)jako alegorickou podobu Krále slunce(Ludvíka XIV.)uprostřed nymf, které jej po návratu z cesty ve slunečním kočáře koupají a natírají mastmi);
náhrobek kardinála Richelieua(1675-1694; mramor; Chapelle de la Sorbonne, Paříž. Náhrobek, na němž Girardon zpodobnil Richelieua v náručíZbožnosti a oplakávanéhoVědou, byl původně umístěn v podélné ose hlavní chrámové lodi, odkud mohl státník, spočívající na víku sarkofágu, symbolicky hledět přímo k oltáři);
Únos Proserpiny(1677-1699; mramor; zámecká zahrada ve Versailles. VedleÚnosu Sabinek Giovanniho da Bologni aPluta a Proserpiny Lorenza Berniniho, představuje Girardonovo dílo další z kompozičních variant sousoší vycházejících z motivu stoupající spirály).
ANTOINE COYSEVOX (1640 - 1720): dvorní sochař Ludvíka XIV. (sculpteur de Roi) a ředitel pařížské Akademie; vedle Françoise Girardona nejvýznamnější představitel francouzského barokního klasicismu. Proslavil se mj. jako vynikajícíportrétista, jehož representativní projev byl založen na přesném a neidealizovaném zobrazení portrétované osobnosti oděné v bohatě propracované drapérii v antickém stylu. V řadě náhrobků, které vytvořil pro vysoké hodnostáře dvora, vycházel nejenom z antických vzorů, ale i z tradice královských náhrobků francouzského středověku a renesance.
Na některých zakázkách spolupracovali společně s Coysevoxem také jeho synovci, bratřiNi- colas Coustou (1658-1733) aGuillaume Coustou starší (1677-1746) ( mj. i autor známýchChevaux de Marly na Champs Élysées v Paříži), přičemž Guillaume se po stipendijním pobytu v Římě stal členem Académie des Beaux-Arts a roku1735 byl dokonce jmenován jejím ředitelem.
Hlavní díla:
busta Louise II. de Condé (Velký Condé) (1686; bronz; Musée du Louvre, Paříž);
náhrobek kardinála Mazarina (1689-1693; mramor a bronz; Institut de France, Paříž. Zesnulý kardinál je zde zobrazen v pokleku na vyvýšeném sarkofágu(s nahým andílkem s liktorskými pruty za zády) a obklopen bronzovými alegoriemi Ctností, z nichž dvě vytvořili sochařiÉtienne Le Hon- gre aJean-Baptiste Tuby);
podobizna burgundské vévodkyně Marie-Adélaïde Savojské jako bohyně Diany (1710; mramor; Musée du Louvre, Paříž).
Regentství, rokoko a neoklasicismus (1715 - 1792): francouzské monumentální sochařství 18.století definitivně opouští barokní patos a v dílechEdmé Bouchardona (1698-1762) (autoraFontány čtyř ročních období na Rue de Grenelle v Paříži),René Michela Slódtze (1705-1764) aJeana Baptisty Pigalla (1714-1785), která jsou často kombinací přísně klasicistních prvků s naturalisticky ztvárněnými detaily, směřuje k počátkům raného neoklasicismu.
Na tradiciportrétní bustynavázalJean Baptiste-Lemoyne (1704-1778)a jeho nejvýznam- nější žákJean-Antoine Houdon (1741-1828).
JEAN-BAPTISTE LEMOYNE (1704 - 1778): dvorní sochař Ludvíka XV.; významný představitel francouzského rokokového ptrétu.
Hlavní díla:
busta CH.-L. Montesquieua (1760; mramor; muzeum v Bordeaux);
busta hraběte La Tour ďAuvergne (1765; mramor; Liebighaus, Frankfurt nad Mohanem).
JEAN-ANTOINE HOUDON (1741 - 1828): žák Jeana-Baptisty Lemoyna, nejvýznamnější portrétista 18.století. V mnoha sochařských portrétech významných osobností své doby, z nichž některé jej zvláště proslavily (J. J. Rousseau, Voltaire, D. Diderot, B. Franklin, G. Washington), vytvořil podivuhodnou galerii intelektuálních typů ztvárněných s až naturalisticky pronikavou charakteristikou.
Hlavní díla:
Mademoiselle Servat (1777; mramorová busta; Liebighaus, Frankfurt nad Mohanem);
Voltaire (1778-1779; bronzová busta; Puškinovo muzeum, Moskva); Jean Jacques Rousseau (1778-1779; mramorová busta; Musée du Louvre, Paříž);
Madame Houdon (1787; mramorová busta; Musée du Louvre, Paříž);
Sabine Houdon (1792-1793; mramorová busta nejmladší sochařovy dcery; Musée du Louvre, Paříž);
Mirabeau (1800-1801; mramorová busta; Versailles).
JEAN-BAPTISTE PIGALLE (1714 - 1785): žák sochařeRoberta Le Lorraina (1666-1743); hlavní představitel francouzského sochařství na přechodu mezi rokokem a klasicismem, v jehož díle se spojují prvky radikálního baroka a naturalismu s klasicistními formami slohu Ludvíka XVI.
Hlavní díla:
Merkur zavazující si opánky (1739-1744; mramor; Musée du Louvre, Paříž);
náhrobek Henryho Clauda ď Harcourt(1774; mramor; katedrála Notre-Dame v Paříži); náhrobek maršála Saského (de Saxe) (po r.1750; mramor; kostel sv.Tomáše ve Štrasburku);
Madame de Pompadour jako bohyně přátelství (1753; pálená hlína; soukromá sbírka).
- Klíčová slova
-
- Žádná klíčová slova
Obrázky 0 | ||
---|---|---|
Nebyly nalezeny žádné obrázky. |