Obsah
Žádné titulkyFRANCIE: v eklektickém stylu druhého císařství (spojujícím neobaroko s rokokovými a renesančními prvky) proběhla z podnětu Napoleona III. velkolepá přestavba Paříže (1853-1870; bylo mj. strženo 28 000 domů, vytvořeno 95 km nových ulic a rozšířeno území města na 7 800 ha), kterou byl pověřen urbanista a tč. pařížský prefekt Georges-Eugène Haussmann. Jeho spolupracovníky byla řada architektů, představitelů oficiálního stylu, z nichž např. Louis Visconti (1791-1853) a Hector Lefuel (1810-1881) přispěli k dokončení Louvru, Charles Garnier (1825-1898) proslul jako tvůrce pařížské Opery a Gabriel Davioud (1823-1881) navrhoval nové široké pařížské bulváry.
Právě ve francouzské architektuře 2. poloviny 19. století začal (v návaznosti na teorie Viollet-le-Duca) intenzívní rozvoj železných konstrukcí, jejichž nástup již úspěšně připravovali Henri La-brouste (1801-1875), Victor Baltard (1805-1874), Jakob Ignaz Hittorff (1792-1867) aj. a jejichž vrcholných realizací dosáhli ve svých dílech Louis-Auguste Boileau (1812-1896), Charles-Louis-Ferdinand Dutert (1845-1906) a především Gustav Eiffel (1832-1923). Příležitost pro uplatnění nových konstrukcí představovaly nejenom ryze technické stavby (jako např.mosty), ale i stavby velkých rozměrů a střešních rozponů, jakými byly např. pavilony Světových výstav, které se v letech 1855 – 1900 konaly převážně v Paříži, nádražní haly nebo obchodní domy.
CHARLES GARNIER (1825 – 1898): architekt a teoretik architektury; významný představitel evropského historismu a eklekticismu. Po studiích na pařížské École des Beaux-Arts a studijních cestách po Itálii a Řecku zvítězil roku 1861 v soutěži na stavbu Velké opery v Paříži, kterou následně realizoval v letech 1861 – 1875. Jeho projekt odpovídal pompézním představám období druhého císařství svou barevností a zdobností a stal se vzorem pro pozdější neobarokní stavby v celé Evropě.
Hlavní díla:
Opera v Paříži (1861-1875; typická stavba syntetického eklekticismu, jež představuje syntézu jak vybraných prvků italské renesance od Michelangela po Palladia, tak i prvků francouzského baroka 17. a 18. století, sklidila ve své době mimořádně kladný ohlas, k němuž napomohla i Garnierova výpravná publikace Histoire du Nouvelle Opéra de Paris (Dějiny Nové opery v Paříži));
Villa „Eilenroc“ v Antibes (1867);
vlastní vila v Bordigheře (1872);
Nové kasino v Monte Carlu (1878).
HENRI LABROUSTE (1801 – 1875): žák Viollet-le-Duca, jeden z předních průkopníků železných konstrukcí. I když patřil mezi představitele klasicismu, prosadil se (v návaznosti na teorie svého učitele) jako přísný racionalista, pro kterého jsou střízlivý tvar a strohá geometrická konstrukce zárukou velké architektury. V tom duchu projektoval i své hlavní dílo – Národní knihovnu (Bibliothèque Nationale) v Paříži (1858-1868), jejíž Velkou čítárnu zastřešil devíti kupolemi s okuly nesenými šestnácti štíhlými litinovými sloupy. Celá střešní konstrukce, jejímž základem je železná síť, přitom tvoří samostatný kovový skelet, který je do klasické zděné budovy vlastně vestavěn.
LOUIS-AUGUSTE BOILEAU (1812 – 1896): inženýr a architekt; představitel romantického eklekticismu, v jehož architektonickém tvarosloví aplikoval prvky železných a litinových konstrukcí. Proslul hlavně svým projektem tzv. „syntetické katedrály“, v němž se snažil spojit gotickou a klasickou tradici s moderní architekturou užívající kovového skeletu.
Hlavní díla:
kostel Saint-Eugène v Paříži (1854-1855; první sakrální stavba ve Francii, jejíž neogotické tvarosloví doplnil Boileau, v duchu své „syntetické architektury“, litinovými pilíři a žebrovím, se stala vzorem pro další sakrální stavby architektů pracujících s kovem a později i s železobetonem);
kostel Saint-Paul v Montluçon (1863);
obchodní dům Bon Marché v Paříži (1872-1874; v novém pojetí architektury obchodního domu vytvořil Boileau (spolu s Gustavem Eiffelem) průkopnické dílo, které vynikalo nejenom svými užitkovými vlastnostmi, jako např. dostatkem světla a prostoru po celém obvodu stavby, ale i ne-všedními estetickými kvalitami interiéru, v němž se působivě doplňovaly kovové sloupy s velkými skleněnými tabulemi a jemnou ornamentikou litinových zábradlí).
Další významné stavby francouzského historismu a eklekticismu: (příklady)
kostel Sainte-Clotilde v Paříži (1846-1857; Franz Christian Gau; neogotika);
úpravy Justičního paláce (Palais de Justice) v Paříži (1857-1868; Joseph-Louis Duc; styl druhého císařství);
Cathédrale de la Nouvelle Major v Marseille (1844-1870; Léon Vaudoyer; románsko-byzantský styl);
průčelí Školy výtvarných umění (École des Beaux-Arts) v Paříži (1860-1862; Félix-Louis-Jacques Duban; styl druhého císařství);
kostel Saint-Augustin v Paříži (1860-1871; Victor Baltard; neorenesance);
kostel sv.Trojice v Paříži (1861-1867; Théodore Ballu; neorenesance);
divadla na náměstí Châtelet (Théâtre du Châtelet, Théâtre de la Ville) v Paříži (1856-1862; Gabriel Davioud; styl druhého císařství);
bazilika Sacré-Coeur na Montmartru v Paříži (1876-1919; Paul Abadie; románsko-byzantský styl);
Gare d’Orsay (Musée d’Orsay) v Paříži (1898-1900; Victor Laloux; formální eklekticismus).
- Klíčová slova
Obrázky 0 | ||
---|---|---|
Nebyly nalezeny žádné obrázky. |