V dávných dobách, kdy lidé ještě neznali peníze, docházelo k pracnému a časově náročnému směňování zboží a služeb za jiné zboží a služby (tzv. barter). S rostoucí specializací a dělbou práce došlo k postupnému přechodu z barterové ekonomiky k efektivnější ekonomice peněžní. Peníze jsou olejem promazávajícím soukolí obchodu a výrazným způsobem přispěly k rozvoji hospodářství a blahobytu společnosti. Od mušlí, dobytka, soli či tabáku plnících roli peněz v primitivních ekonomikách dospěl postupně peněžní vývoj až k mincím, papírovým penězům, bezhotovostnímu platebnímu styku, a v poslední době i penězům elektronickým.

 

Po staletí nechávali panovníci a později i vlády razit mince z drahých kovů (např. zlata), což určovalo hodnotu mincí. A ještě poměrně nedávno, v dobách tzv. zlatého standardu, byly centrální banky zavázány na požádání směnit peníze za zlato ve fixním poměru. Zlato bylo často bezpečně uloženo v trezorech bank, zatímco jeho vlastníci se měnili s tím, jak se peníze („poukázky“ na zlato) přesouvaly z ruky do ruky. Dnes tomu tak však již není. Mince a papírové peníze, jak je známe v současnosti, se v anglosaském světě nazývají „fiat money“. Vhodný a přesný český ekvivalent chybí, nicméně latinské slovo „fiat“ znamená „budiž“ (jako např. v biblickém „fiat lux“, tedy „budiž světlo“) a v angličtině se používá v přeneseném smyslu pro „nařízení autority“. Výraz „fiat money“ pak značí peníze, jež vznikly rozhodnutím („budiž peníze“) nějaké centrální autority a jejichž všeobecné přijímání je touto autoritou vynuceno. Kupříkladu již ve 13. století bylo v Číně podle Marca Pola odmítnutí císařských papírových peněz trestáno dle tamějšího práva smrtí.

 

V drtivé většině zemí emituje peníze jediná centrální autorita, výjimky jsou spíše kuriozitou. Např. ve Skotsku mají právo emitovat bankovky tři soukromé banky, ale pokud je to nad rámec velmi malých povolených emisí, musí být kryty v poměru 1:1 bankovkami Bank of England. K tomuto účelu vydává Bank of England speciální bankovky s hodnotou jednoho milionu liber, avšak mimo bankovní systém se s nimi nesetkáme. Hotovostní peníze již nejsou kryty pouze zlatem, ale zejména cennými papíry a jinými aktivy ve vlastnictví centrálních bank.

 

Z minulosti známe případy tzv. volného bankovnictví a oběhu soukromých bankovek, například ve Spojených státech kolem poloviny 19. století. V americké ekonomice tehdy obíhaly odlišné bankovky stovek různých soukromých bank. Ačkoli všechny banky pochopitelně tvrdily, že jejich bankovky jsou „jako zlato“, bankovky vydané bankami, jež byly vnímány jako rizikovější, se obchodovaly za nižší než svou nominální hodnotu. Pokud se pak pohledávky těchto bank ukázaly jako nedobytné, jejich zakladatelé byli označeni za podvodníky či na tyto banky proběhl „run“, jejich bankovky mohly ze své hodnoty ztratit mnohem více či se rovnou stát zcela bezcennými kusy papíru. Tato éra se často nazývá „wildcat banking“, kde slovo „wildcat“ angličtina přeneseně používá k označení finanční nespolehlivosti. Traduje se, že tomuto výrazu dala vznik skutečnost, že některé michiganské banky ve 30. letech 19. století zakládaly pobočky na odlehlých nepřístupných místech, kde se potulovaly divoké kočky („wildcats“). Tím měl bankám vznikat zisk, protože držitelům svých bankovek znesnadňovaly jejich výměnu za zlato a mohly si dovolit držet ho v rezervách méně. Naproti tomu někteří moderní historikové přicházejí s tvrzením, že tento systém byl méně problémový, než se dlouhou dobu uvádělo.

 

I dnes existuje nepříliš početná skupinka ekonomů, kteří prosazují myšlenku volného bankovnictví a soukromých peněz. A argumentují například tím, že i stát v minulosti nejednou zneužil své privilegium emitovat peníze. Nicméně názory většiny ekonomů, stejně jako praxe všude ve světě, svědčí spíše o tom, že by takovéto uspořádání nebylo optimální. Dnes si tedy drží monopol na emisi peněz stát prostřednictvím centrální banky a vyspělé země mají nastavený takový systém pravidel, který by měl rizika zneužití tohoto monopolu minimalizovat. Především se jedná o centrální banku nezávislou na vládě a s pověřením pečovat o cenovou stabilitu.

 

Soukromé banky, ač nemohou emitovat vlastní bankovky a mince, se však na tvorbě „peněz“ podílejí prostřednictvím úvěrové kreace. Princip spočívá v tom, že banky ve svých rezervách drží pouze část přijatých vkladů a zbytek poskytují dále jako úvěr. Tyto poskytnuté peníze se pak vrátí do bankovního systému v podobě nových vkladů, z nichž opět pouze část bude držena v rezervách a zbytek bude poskytnut jako úvěr atd. V konečném důsledku tak mají domácnosti a firmy na bankovních účtech uložen (a od bank naopak vypůjčen) mnohem větší obnos, než je hodnota bankovek a mincí v oběhu. Centrální banky vydávají bankovky a mince a mají nástroje, jimiž nepřímo ovlivňují i množství a hodnotu „peněz“ vytvořených bankovním systémem. To platí i v době existence elektronických peněz, jež nám například umožňují přenášet kupní sílu v čipech takzvaných elektronických peněženek.

 

Michal Ježek

Česká národní banka