Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Umělecké jazykové prostředky

Stránka naposledy upravena 12:01, 7 Pro 2009 uživatelem Mgr. Petra Stanjurová
    Obsah
    Žádné titulky

    Kompozice literárního díla:

     

    fabule, přirozený sled událostí, smyšlený příběh, popř. jednotlivá příhoda, která se realizuje v díle prostřednictvím syžetu. Fabule se obyčejně rozvíjí uvedením osob (postav), navzájem spjatých zájmy nebo vztahy.

    syžet, sujet – 1. dějové schéma dramatického díla; systém, jímž jsou komponovány situace, události a konflikty postav, vyplývající z jejich vzájemných vztahů a jednání; 2. děj, námět.

     

    gradace, stupňování, zesilování; druh stylistické figury; uspořádání slov či slovních spojení blízkého významu tak, že se jejich účinek buď zesiluje (klimax: tu zní, tam volá a burácí všady), nebo zeslabuje (antiklimax: řítí se, pádí, běží).

     

    pointa, vtipný, překvapující závěr vyprávění; hlavní myšlenka anekdoty, závěru básně (nebo jiného literárního útvaru), filmu a podobně.

     

    tropus v hudběhudebně textová část rozšiřující existující hudební útvar. Od 9. stol. se v západní liturgii výrazem tropus rozumí sylabické textování melismatických zpěvů. Tropy se uplatňovaly hlavně v chorálu v 9. – 12. stol., v Čechách ještě v 15. – 16. stol. V katolické církvi byly zakázány a odstraněny koncilem tridentským;

    jazykověda výraz založený na významových posunech, např. metafora, metonymie, synekdocha.

     

    metafora, přenesení významu na základě vnější podobnosti: počítačová myš. 

     

    metonymie, přenesení významu na základě věcné souvislosti: čtu metonymii, vlastně článek o metonymii v encyklopedii.

     

    synekdocha, pojmenování celku jménem části (nevytáhl paty z domu) nebo naopak (vyslýchá ho policie).

     

    alegorie, jinotaj – symbolický obraz nebo příběh; způsob nepřímého literárního nebo výtvarného vyjádření myšlenek, obecných pojmů a událostí, většinou za pomoci smyslově názorných obrazů. K nejstarší alegorii patří bajka.

     

    hyperbola

    nadsázka – druh tropu; pojmenování expresívně zveličující určitý rys nebo jeho vlastnost. Používána zejména v satirické literatuře (J. Hašek: To bych mohl inzerovat sto let, že se mně ztratil pes. Dvě stě let, tři sta let!);

     

    personifikace, zosobnění; druh metafory. Neživým věcem nebo abstraktním pojmům se připisují lidské vlastnosti, popř. se nechávají jednat jako lidé.

     

    přirovnání, příměr; stylistický prostředek, jímž se přirovnávají vlastnosti nebo stránky jednoho jevu (věci, osoby nebo představy) k druhému.

    epiteton, básnický přívlastek, který má charakter obrazného pojmenování. Tradiční druhy epitetonu: constans (stálé, obvyklé v lidové poezii) a ornans (ozdobné).

     

    oxymóron, druh figury básnické; spojení slov, jejichž významy si navzájem odporují: zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit (K. H. Mácha Máj).

     

    motiv

    nejjednodušší tematická jednotka uměleckého díla; základní tematický prvek. V hudbě nejmenší samostatný útvar; na rozdíl od figury obsahuje hudební myšlenku. Rozlišuje se motiv hlavní, vedlejší, dynamický, statický a volný.


     

     

    figura básnická, figura řečnická – stylistický prostředek básnictví a rétoriky založený na záměrné, esteticky promyšlené odchylce od norem běžného sdělovacího jazyka. Nejčastěji se tvoří: a) seskupováním slov a slabik pro zvýraznění stylistické stavby vět nebo veršů (anafora, epanastrofa, epifora); b) odchylkami od běžné syntaxe (asyndeton, polysyndeton, zeugma); c) opakováním téhož v jiných aspektech (gradace); d) opakováním jednoho slovosledného schématu (paralelismus). Další figury básnické jsou chiasmus, aposiopese, apostrofa, oxymóron.

     

    anafora,  prostředek koheze textu; poukaz (odkaz) na již uvedené (řecky doslova vztah nahoru); realizuje se deixí, opakováním slova, použitím synonyma nebo hyperonyma, vypouštěním už známého (např. nevyjádřený podmět) a podobně.

     

    epifora, druh stylistické figury; opakování stejných slov na konci veršů, sousedních slok nebo po sobě následujících vět. Viz též anafora.

    epanastrofa, palilogie – druh stylistické figury; opakování týchž slov na konci jednoho a na začátku následujícího verše nebo věty.

    aliterace, náslovný rým – opakování stejné hlásky nebo skupiny hlásek v začátku po sobě jdoucích slov: Nade mnou kolokůlkostliveclebka bledá (K. H. Mácha).

    epizeuxis, bezprostřední opakování téhož výrazu ve verši nebo větě: Pojďme, pojďme, ale zticha (J. Neruda).

    antiteze, stylistická figura; přirovnání nebo spojení dvou protikladů;

    paralelismus, souběžnost; druh přirovnání; souběžné kladení srovnatelných větných celků nebo veršů, aby bylo dosaženo vědomí významového posunu. Paralelismus zvukový, gramatický, tematický.

    onomatopoie, zvukomalba, napodobení zvuků slovy, větou, celým veršem: Nad ouvalem sova houká (F. L. Čelakovský). 

    polysyndeton, bohaté užití spojek při spojování větných členů nebo vět (J. Vrchlický: A ten shon a ruch a vřava). Opak asyndeton.

    apostrofa, oslovení; zpravidla aktualizované, básnické oslovení věci neživé: Ó matko má, v světlo proměněná! (O. Březina).

    elipsa, výpustka; vynechání slov nebo vět v textu, které jsou všeobecně známé nebo vyplývají ze situace a kontextu. Běžná v hovorovém stylu (Jsou dvě místo Jsou dvě hodiny), v uměleckém stylu prostředek dramatičnosti a expresívnosti;

    versologie, nauka o verši; odvětví literární vědy zabývající se teorií a historií verše (metrika, strofika, prozódie).

    rytmus, záměrné uspořádání zvukových prvků, které se pravidelně opakují v každém verši a vytvářejí tak metrický (rytmický) impuls.

    stopa, jednotka metra; seskupení slabik s jedním metrickým důrazem (iktus) a další slabikou nebo slabikami (arze) nedůraznými. Podle přízvučnosti se rozdělují stopy v sylabotónickém verši na trochej, jamb, daktyl apod. V časoměrném verši jde o rozdělení podle hláskové délky.

     

    trochej, sestupná metrická stopa složená ze dvou slabik, první dlouhé, druhé krátké; v češtině se realizuje první přízvučnou a druhou nepřízvučnou slabikou , což odpovídá přirozené sestupnosti českého slovního přízvuku.

     

    daktylotrochej, český sylabotónický verš; utváří se pro češtinu typickým pravidelným uspořádáním daktylských a trochejských slovních taktů (dvoj- a trojslabičných slov).

     

    daktyl, sestupná metrická stopa složená ze tří slabik, první dlouhé a dvou krátkých; v češtině se realizuje první přízvučnou a dvěma nepřízvučnými slabikami. V českém sylabotónickém verši je nejpřirozenější spojení daktylu s trochejem

     

    jamb, vzestupná metrická stopa složená ze dvou slabik, první krátké a druhé dlouhé; v češtině se realizuje nepřízvučnou první slabikou a přízvučnou druhou slabikou. Podkládání sudé slabiky v jambické stopě přízvukem se kříží se sestupností slovního přízvuku v češtině.

     

    rým, zvuková shoda slov na konci rytmických řad (verš, poloverš); má funkci eufonickou (působí libozvučně), rytmickou (zdůrazňuje hranice veršů nebo půlveršů), sémantickou (významovou) a strofickou (váže verše v dvojverší a strofy).

    Rým se rozlišuje podle vzájemného postavení (střídavý a-b-a-b, sdružený a-a-b-b, obkročný a-b-b-a, přerývaný a-b-c-b), podle přízvuku (na předposlední nebo poslední slabice), podle počtu shodujících se hlásek (úplný, neúplný). Nejčastější rým je koncový, méně častý vnitřní (na konci půlverše).

     

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova