Obsah
Žádné titulkyKompozice literárního díla:
fabule, přirozený sled událostí, smyšlený příběh, popř. jednotlivá příhoda, která se realizuje v díle prostřednictvím syžetu. Fabule se obyčejně rozvíjí uvedením osob (postav), navzájem spjatých zájmy nebo vztahy.
syžet, sujet – 1. dějové schéma dramatického díla; systém, jímž jsou komponovány situace, události a konflikty postav, vyplývající z jejich vzájemných vztahů a jednání; 2. děj, námět.
jazykověda výraz založený na významových posunech, např. metafora, metonymie, synekdocha.
metonymie, přenesení významu na základě věcné souvislosti: čtu metonymii, vlastně článek o metonymii v encyklopedii.
synekdocha, pojmenování celku jménem části (nevytáhl paty z domu) nebo naopak (vyslýchá ho policie).
alegorie, jinotaj – symbolický obraz nebo příběh; způsob nepřímého literárního nebo výtvarného vyjádření myšlenek, obecných pojmů a událostí, většinou za pomoci smyslově názorných obrazů. K nejstarší alegorii patří bajka.
hyperbola
nadsázka – druh tropu; pojmenování expresívně zveličující určitý rys nebo jeho vlastnost. Používána zejména v satirické literatuře (J. Hašek: To bych mohl inzerovat sto let, že se mně ztratil pes. Dvě stě let, tři sta let!);
personifikace, zosobnění; druh metafory. Neživým věcem nebo abstraktním pojmům se připisují lidské vlastnosti, popř. se nechávají jednat jako lidé.
přirovnání, příměr; stylistický prostředek, jímž se přirovnávají vlastnosti nebo stránky jednoho jevu (věci, osoby nebo představy) k druhému.
epiteton, básnický přívlastek, který má charakter obrazného pojmenování. Tradiční druhy epitetonu: constans (stálé, obvyklé v lidové poezii) a ornans (ozdobné).
oxymóron, druh figury básnické; spojení slov, jejichž významy si navzájem odporují: zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit (K. H. Mácha Máj).
nejjednodušší tematická jednotka uměleckého díla; základní tematický prvek. V hudbě nejmenší samostatný útvar; na rozdíl od figury obsahuje hudební myšlenku. Rozlišuje se motiv hlavní, vedlejší, dynamický, statický a volný.
epifora, druh stylistické figury; opakování stejných slov na konci veršů, sousedních slok nebo po sobě následujících vět. Viz též anafora.
epanastrofa, palilogie – druh stylistické figury; opakování týchž slov na konci jednoho a na začátku následujícího verše nebo věty.
aliterace, náslovný rým – opakování stejné hlásky nebo skupiny hlásek v začátku po sobě jdoucích slov: Nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá (K. H. Mácha).
epizeuxis, bezprostřední opakování téhož výrazu ve verši nebo větě: Pojďme, pojďme, ale zticha (J. Neruda).
antiteze, stylistická figura; přirovnání nebo spojení dvou protikladů;
paralelismus, souběžnost; druh přirovnání; souběžné kladení srovnatelných větných celků nebo veršů, aby bylo dosaženo vědomí významového posunu. Paralelismus zvukový, gramatický, tematický.
onomatopoie, zvukomalba, napodobení zvuků slovy, větou, celým veršem: Nad ouvalem sova houká (F. L. Čelakovský).
polysyndeton, bohaté užití spojek při spojování větných členů nebo vět (J. Vrchlický: A ten shon a ruch a vřava). Opak asyndeton.
apostrofa, oslovení; zpravidla aktualizované, básnické oslovení věci neživé: Ó matko má, v světlo proměněná! (O. Březina).
elipsa, výpustka; vynechání slov nebo vět v textu, které jsou všeobecně známé nebo vyplývají ze situace a kontextu. Běžná v hovorovém stylu (Jsou dvě místo Jsou dvě hodiny), v uměleckém stylu prostředek dramatičnosti a expresívnosti;
versologie, nauka o verši; odvětví literární vědy zabývající se teorií a historií verše (metrika, strofika, prozódie).
rytmus, záměrné uspořádání zvukových prvků, které se pravidelně opakují v každém verši a vytvářejí tak metrický (rytmický) impuls.
stopa, jednotka metra; seskupení slabik s jedním metrickým důrazem (iktus) a další slabikou nebo slabikami (arze) nedůraznými. Podle přízvučnosti se rozdělují stopy v sylabotónickém verši na trochej, jamb, daktyl apod. V časoměrném verši jde o rozdělení podle hláskové délky.
Rým se rozlišuje podle vzájemného postavení (střídavý a-b-a-b, sdružený a-a-b-b, obkročný a-b-b-a, přerývaný a-b-c-b), podle přízvuku (na předposlední nebo poslední slabice), podle počtu shodujících se hlásek (úplný, neúplný). Nejčastější rým je koncový, méně častý vnitřní (na konci půlverše).
- Klíčová slova
Obrázky 0 | ||
---|---|---|
Nebyly nalezeny žádné obrázky. |