Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Čechy a Morava

Stránka naposledy upravena 11:56, 15 Kvě 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Rané baroko (1595 - 1675):  v 1.třetině 17.století přežíval v českém sochařstvímanýrismus, jehož ji­nak průměrnou řemeslnou úroveň výrazně převyšovala tvorba rudolfínského sochařeAdriena de Vriese (kol. 1545-1626) pracujícího pro Albrechta z Valdštejna.

    TeprveJan Jiří Bendi (asi 1620-1680) pozvedl české raněbarokní sochařství na vyšší umě­leckou úroveň a vytvořil základy barokních forem a budoucích ikonografických typů.

    JAN JIŘÍ BENDL (asi 1620 - 1680): nejvýznamnější sochař raného baroka působící v Praze, tvůrce řady soch pro oltáře pražských kostelů (např. sochařské výzdoby bočních oltářů v kostele P. Marie před Týnem, soch andělů pro kostel sv. Michala u servitů(dnes v Národní galerii v Praze), soch pro hlavní oltář kostela sv. Jindřicha(dnes v Muzeu hl.m. Prahy) aj.) i prvních monumentálních sousoší.

    Hlavní díla v Praze:

    sloup Immaculaty (mezi čtyřmi anděly bojujícími s ďábly) na Staroměstském náměstí (1650; první monumentální dílo českého baroka - mariánský sloup postavený Ferdinan­dem III. na paměť vestfálského míru a stržený v roce 1918 - představuje nejvýznamnější Bendlovu práci, díky níž se stal oficiálním pražským sochařem);

    sochy na průčelí kostela sv. Salvátora na Křižovnickém náměstí(1655);

    sochy apoštolů na zpovědnicích kostela sv. Salvátora na Křižovnickém náměstí (1673-1675);

    socha sv. Václava na nároží Starého proboštství na Pražském hradě(1662; písko­vec);

    tzv. vinařský sloup (se sochou sv. Václava) na nároží kostela sv. Františka na Křižovnickém náměstí(1676);

    jezdecké sousoší sv. Václava (pro Václavské náměstí) (1680; kopie sousoší se nyní na­chází na Vyšehradě);

    Herakles zápasící s Kerberem na kašně v Královské záhradě(1670).

    Vrcholné baroko (1675 - 1740):  po Bendlově smrti v roce 1680 se stal (téměř na tři desetiletí) předním sochařem pražského barokaJeroným Kohl (1632-1709),  jehož řezbářské a sochařské práce zname­naly (oproti Bendlovi) další posun ve vývoji barokního tvaru, pohybu a řasení drapérie. Jako dvorní sochař pracoval na zakázkách pro výzdobu svatovítské katedrály, Pražského hradu(kašna s atlanty na druhém hradním nádvoří z r.1686) i Karlova mostu (sochysv. Augustina asv. Mikuláše Tolentinského z r.1708).

    Kromě Kohla působili na vývoj vrcholného baroka v Praze také cizinci, kteří vnesli do praž­ského uměleckého prostředí celou škálu hotových barokních forem - od tradičního řezbářství, až po rozvinutýberniniovský ilusionismus:

    -         jako první přišel ze Slovenska řezbářJan Brokof (1652-1718), jehož nejznámějším dílem je dřevěná forma bronzové sochy sv. Jana Nepomuckého pro Karlův most, kte­rou vyřezal (r.1682) podle hliněné předlohy vídeňského sochaře Matthiase Rauchmillera a která se stala prototypem světcových soch u nás i v cizině. Další díla pak zanechal při svém putování v západních a severozápadních Čechách(v Manětíně, Klášterci nad Ohří, Libochovicích a Tachově),        v Broumově(mariánský sloup se sochou P. Marie a světci na hl. náměstíz r.1706) i v Praze, kde se usa­dil v roce 1692(Pieta pro Karlův mostz r.1696 asochy antických bohů na atice Toskánského paláce na Hradčanském náměstí);

    -          z Drážďan přišli bratřiJeremiášaKonrád Süssnerové(autoři štukových sochpro niky v interiéru chrámu sv. Františka u Křížovníků na Křižovnickém náměstí z doby před r.1690)  aJan Jiří Heermannse synovciPavlemaZachariášem(tvůrci soch an­tických bohů a bohyň na schodišti trojského zámku);

    -          ze Salcburku přišel ItalOttavio Mosto (1659-1701),jehož nejlepším pražským dílem ještu­ková výzdoba průčelí minoritského kostela sv. Jakuba na Starém Městěz r. 1695).

    Pokročilé formy berniniovského ilusionismu a dynamismu u nás rozvíjeliMatěj Václav Jäc- kel (1655-1739),umělec pocházející z Horní Lužice a dlouhodobě usazený v Praze, a řezbářFran­tišek Preiss (kol. 1660-1712), žák Jeronýma Kohla, kteří již svou tvorbou připravovali nástup vr­cholného a specificky českého sochařského výrazu, jehož hlavními protagonisty zde byliFerdi­nand Maxmilián Brokof (1688-1731), syn Jana Brokofa, a jeho o něco starší vrstevníkMatyáš Bernard Braun (1684-1738), původem z Tyrol.

    Z Braunových následovníků patřili k nejvýznamnějšímJiří Pacák (1664-1742), nejstarší člen rodiny Pacáků pracujících ve východních Čechách, a v Čechách usazenýŘehoř Thény (1695- 1759), pocházející jako Braun z Tyrol.

    MATĚJ VÁCLAV JÄCKEL (1655 - 1739):  řezbář a sochař, významný představitel (především) dře­věné vrcholně barokní skulptury v Praze, kde se svojí dílnou působil od roku 1684 a realizoval mnoho zakázek pro řadu pražských i venkovských kostelů. České barokní plastice zprostředkoval (díky svému školení „...ujednoho slavného mistra sochařského, kterýž více let v Římě pobýval“) umění italského iluzívního baroka vycházejícího z tvorby Gian Lorenza Berniniho a Carla Rainal- diho a stal se tak bezprostředním předchůdcem M.B.Brauna.

    Hlavní díla v Praze:

    sochařská výzdoba hlavního oltáře v kostele sv. Františka u Křižovníků na Kři­žovnickém náměstí(1700-1701; Jäckelův sochařský soubor na hlavním oltáři(vč. jeho dalších soch v nikách chrámového prostoru) zde díky svým vyspělým barokním formám tvoří harmonickou sou­část s neméně vyspělou architekturouJeana Baptisty Matheye a malbamiJana Kryštofa Lišky); socha sv. Anny na Karlově mostě(1707);

    sousoší Madony se sv. Dominikem a sv. Tomášem Akvinským(1708; tamtéž);

    sousoší Madony se sv. Bernardem(1709; tamtéž).

    FRANTIŠEK PREISS (kol, 1660 - 1712):    sochař a řezbář, žák Jeronýma Kohla, s nímž na řadě zaká­zek spolupracoval a po celý život udržoval osobní a umělecké kontakty. Jeho tvorbou, kterou se nejvíce ze svých vrstevníků přiblížil sochařskému výrazu M.B.Brauna, vrcholí po roce 1700 řezbářská tradice českéhobarokního realismu spočívajícího v těžké objemovosti figur, bohatě pročleně- ném tvaru a v přiměřené pohybové nadsázce.

    Hlavní díla:

    sochy českých patronů (sv. Václava, Vojtěcha, Víta, Norberta, Ludmily, Zik­munda, Prokopa a Jana Nepomuckého) na pilířích křížení v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě(1696; zlacené dřevo);

    sochařská výzdoba hlavního a dvou bočních oltářů v děkanském kostele sv. Mi­kuláše v Lounech(1701-1704; na výzdobě zde společně s Preissem pracovaliJeroným Kohl  a umělecký truhlářMarek Nonnenmacher);

    sochařská výzdoba hlavního oltáře v klášterním kostele Narození P.Marie v Doksanech(1703);

    sochařská výzdoba fasády a hlavního oltáře kostela sv.Voršily na Národní třídě v Praze (1709; k Preissovým nejlepším sochám zde patří zejména nadživotní postavy sv. Augusti­na a sv. Karla Boromejského nebo dřevěné sochy apoštolů ve výklencích oltářního nástavce).

    FERDINAND MAXMILIÁN BROKOF (1688 - 1731):  jeden z největších českých sochařů všech dob; nejvýznamnější člen sochařské rodiny Brokofu (mladší synJana Brokofa a bratrMichala Josefa Brokofa), která působila od roku 1680 v Čechách a od roku 1692 v Praze. V prostředí průměrné ot­covy dílny se vypracoval k osobitému sochařskému výrazu (patrně i díky studiu ve Vídni, kde po­znal rakouské sochařství a seznámil se s architektem J.B.Fischerem z Erlachu) vyznačujícího se na jedné straně výrazně plastickou formou a monumentalismem, na druhé straně klidnou vznešeností  a smyslem pro realistický detail. Svojí charakteristickou povrchovou modelací, které dosahoval uží­váním plochého dláta a kterou vyznačují plynulé přechody (valéry) plastických tvarů, patří k předním představitelům techniky tzv.sochařského valéru.

    Sochařská výzdoba Karlova mostu v Praze:  počátky Brokofova uměleckého působení v rámci otcovy dílny dokládá již pískovcovésousoší sv. Barbory, Markéty a Alžběty (1707) nebosochysv. Kajetána (1709) asv. Františka Borgii (1710) odlišující se od předchozích prací dílny výraznou plasticitou, krásou tělesných proporcí i bohatě rozvinutou drapérií; v některých vlastních dílech -sousošíchsv. Františka Xaverského (1711),trinitářů sv. Jana z Mathy, Fe­lixe z Valois a Ivana (1714) s postavou Turka střežícího jeskyni s uvězněnými křesťany, a so­cháchsv. Víta (1714) asv. Ignáce (1711; nyní v lapidáriu Národního muzea) - opustil Brokof frontální pojetí sochy i tradiční podstavec a v duchu sochařského ilusionismu rozvíjel plně trojroz­měrnou kompozici skulptur v bezprostřední vazbě se základnou.

    Další díla v Praze:

    sochy atlantů (v podobě Maurů) na Morzinském paláci v Nerudově ulici (1713- 1714; vedle soch Maurů(rodového znaku Morzinů) nesoucích balkón, vytvořil Brokof také alegorie Dne a Noci(jako symbolů nepřetržité ochrany rodu)na průčelí paláce aČtyř světadílůna atice);

    náhrobek hraběte Jana Vratislava z Mitrovic v kostele sv. Jakuba na Starém Městě (1714-1716. Vznik nejkrásnějšího barokního náhrobku v Praze(ve stylu římských náhrobků G.L.Berniniho) znamenal počátek Brokofovy spolupráce s vídeňským architektemJ.B.Fischerem     z Erlachu, pro něhož pak pracoval i mimo Čechy, především ve Vratislavi.

    ZatímcoSláva zde pozvedá mrtvého kancléře ve zbroji maltézského rytíře, Fáma zapisuje jeho zá­sluhy aKontemplace medituje o osudu člověka, jehož konečnost symbolizujeChronos);

    morový sloup s P.Marií a postavami osmi světců na Hradčanském náměstí (1726).

    Další díla mimo Prahu:       

    alegorie Živlů pro radnici v Mostě (1715-1718);

    sochařská výzdoba kostela Navštívení P.Marie v Petrovicích u Rakovníka (1717);

    socha sv. Jana Nepomuckého v Hoříně u Mělníka(1725);

    Kalvárie v zámeckém kostele Zvěstování P.Marie v Duchcově(kol. 1728).

    MATYÁŠ BERNARD BRAUN (1684 - 1738):  sochař a řezbář původem z Tyrol, vedle F.M.Brokofa největší sochař českého baroka. Vyšel z tradice rakouského řezbářství, ale inspirován studiem v Itálii (v Benátkách, Florencii a Římě), kde poznal Michelangelova a Berniniho díla, navázal na dynamický směrberniniovského ilusionismu a stal se jeho nejvýznačnějším representantem ve střední Evropě. Před rokem 1710 odešel do Prahy, kde založil velmi produktivní dílnu, která po více než tři desetiletí (za účasti několika tovaryšů a učňů) realizovala desítky dřevěných nebo kamen­ných plastik, většinou podle modelů (bozzett či různě propracovaných modellett), které vytvářel v hlíně či ve dřevě. K mimořádné produkci dílny přispívala mj. i jeho přátelství s významnými praž­skými umělci a dalšími osobnostmi, díky jimž získával velké zakázky na komplexní sochařskou vý­zdobu. Tak byla mimořádně plodná například jeho spolupráce s F.M.Kaftkou při výzdoběkostela sv. Klimenta v Klementinu a zvláště pak s hrabětem Františkem Antonínem Šporkem, v jehož sídle vKuksu u Dvora Králové a blízkém okolí zanechal podstatnou část svého díla.

    Po roce 1730 dochází ke zklidnění Braunova expresivního stylu, kdy postupně přechází          k rokokovým či klasicistním formám, a nakonec i k umělecké krizi celé jeho dílny, kterou nedlouho před svou smrtí odkázal svému synovciAntonínu Braunovi (1709-1742).

    Sochařská díla pro Karlův most v Praze:

    sousoší sv. Luitgardy (1710; Braunovo první slavné dílo a zároveň umělecky nejcennější skulptura mostu zobrazuje mystickou vizi slepé cisterciačky sv. Luitgardy(předlohu pro sousoší, jehož objednavatelem byl opat kláštera v Plasích Evžen Tyttl, nakreslilPetr Brandl,když v plaském klášteře pobýval), kdy Kristus na kříži uvolnil z břevna svou pravou paži a řeholnici objal);

    sousoší sv. Iva (1711; první sousoší Karlova mostu komponované na půdorysu konvexní křivky, jejíž šroubovitá linie vychází z postavy sv. Iva(francouzského právníka a kněze, ochránce chudých) a přes alegorii Spravedlnosti a postavu žebráka směřuje k ženě pod žehnající světcovou rukou);

    sousoší sv. Ludmily (kol. 1730; dílo, jež je z větší míry realizované Braunovou dílnou, zobra­zuje sv. Ludmilu stojící na kameni z rozbitého pohanského chrámu a držící v levé ruce cíp šátku, jímž byla uškrcena, zatímco pravou rukou ukazuje svému malému vnukovi Václavovi na kterém místě v bibli má číst).

    Další díla v Praze:

    socha sv. Judy Tadeáše (pro kostel P. Marie Na louži) (1712; dřevo; Národní galerie   v Praze. Mistrovské dílo Braunova řezbářského umění je ukázkou charakteristických prvků jeho výtvarného projevu, k nimž mj. patří dynamika postav umocněná pohybem pláště ovíjejícího se     v hlubokých záhybech kolem těla. Modelace látky je zde založena(tak, jako u většiny Braunových soch)nakonkávním principu, kdy světlo na povrchu tvaru vytváří prudký kontrast s hlubokým stínem v jeho prohlubních);

    sochařská výzdoba kostela sv. Klimenta v jezuitské koleji Klementina (1714-1721; rozsáhlé sochařské dílo Brauna a jeho dílny(téměř 200plastik a skulptur) zde zahrnuje šest soch na zpovědnicích, výzdobu šesti bočních oltářů a kazatelny, větší část výzdoby varhan a předevšímosm kamenných bíle natřených soch v nikách pilířů(4 Otce církve a 4 evangelisty), které se staly závaz­nými vzory dynamických světeckých postav(např.sv. Lukáš, sv. Augustin, sv. Jeroným) pro Braunovy následovníky až do poloviny 18. století);

    sochařská výzdoba Clam-Gallasova paláce na Starém Městě (1714; nejpůsobivějšími plastikami na průčelí vynikající architekturyJ. B. Fischera z Erlachu jedvojice Herkulů na por­tálu(s reliéfními výjevy Heraklových bojů na soklech), jejichž expresívní forma zde viditelně kontrastuje   s klidnou monumentalitou Brokofových Maurů na Morzinském paláci);  

    sochařská výzdoba Vrtbovské zahrady na Malé Straně (kol. 1718);  

    sochařská výzdoba Černínského paláce na Loretánském náměstí (1718-1719; k vynikající výzdobě schodiště, která byla zničena pruským bombardováním v roce 1757 a zcela zanikla za josefínské přestavby paláce na kasárny, patřilo i velkésousoší Merkura svádějícího zpěvem kouzelné flétny a za pomoci Kupida Androniku);

    sochařská výzdoba náhrobku polního maršála hraběte Leopolda Šlika v chrámu

    sv.Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě(1723);

    sousoší Dne a Noci v zahradě Pražského hradu(1733).

    Sochařská výzdoba Kuksu:  rozsáhlý komplex světských a církevních budov v Kuksu (nyní již jenom budova špitálu s kostelem a kaskádové schodiště zámku) budoval hrabě František Antonín Špork    v letech 1694 - 1724 nejdříve jako lázně, ale brzy jako své hlavní sídlo a společenské centrum     teh­dejší aristokracie.Lázně se zámečkem (komplex světský) byly zbudovány na levém břehu,špitál Milosrdných bratří s klášterem a kostelem Nejsvětější Trojice s rodovou hrobkou Šporků (kom­plex církevní) na pravém břehu Labe, přičemž obě části (doplněné zahradami s fontánami       a plasti­kami) spojovalo kaskádové schodiště s mostem. Mimořádně bohatá sochařská výzdoba zde byla prováděna přibližně ve dvou etapách:

    -  z let 1701 - 1710 pocházejí mj. alegorickésochy Ročních dob (dnes v chodbě špitálu),Poly- fémes (dnes na bráně špitální zahrady) s nadživotnímisochami Tritónů (z již nedochované Polyfémovy kašny před zámeckým schodištěm) a plastiky na průčelí špitálního kostela;

    -  z let  1712 - 1732 pak pocházejí sochy provedené Braunem a jeho dílnou podle Šporkova ideo­vého programu, v němž chtěl vyjádřit své představy a filosofické názory a přispět tak k obecné nápravě mravů. Patří sem:

    - osm alegorických sochBlahoslavenství(1712-1715),andělé Blažené a Žalostné smrti (1718)asochaNáboženství(1719) na schodišti před kostelem Nejsvětější Tro­jice;

    -   dvanáct původně polychromovaných alegoriíCtností (Víra, Naděje, Láska, Trpělivost, Moudrost, Statečnost, Cudnost, Píle, Štědrost, Upřímnost, Spravedlnost a Pravá míra(na ná­dvoří špitálu)) a dvanáct alegoriíNeřestí (Pýcha, Lakomství, Smilstvo, Závist, Obžerství, Hněv, Lenost, Zoufalství, Lehkomyslnost, Pomluva, Lstivost, Podvod(od Bernarda Seelinga)) před severním průčelím špitálu. Jejich bezprostředním vzorem byly Braunovi grafické listy augsburského rytce Martina Engelbrechta;

    -   sochy Goliáše (1720-1721), původněHerkomanna, tj. zpátečníka a konzervativce, patrona nepoctivých advokátů (vznik sochy byl tehdy inspirován předcho­zím Šporkovým soudním sporem), aDavida (1729) na terase před hostincem U zlatého slunce;

    - dvěsochytzv. křesťanských vojínů (Milites Christiani) (1731-1732) nyní umístěné ve špitální zahradě.

    Betlém:  volné seskupení (původně polychromovaných) soch - tzv.Betlém - vNovém lese u Žírče ne­daleko Kuksu představuje nejkrásnější soubor Braunových skulptur, jež jsou zde rozmístěny přímo ve volné přírodě. Dílo, vznikající Braunovou rukou v letech 1726-1729 a dokončované jeho spolu­pracovníky v letech 1731-1734, obsahuje jednak volné sochy poustevníkůGarina a Onufria,sv. Jana Křtitele, kajícnicesv. Maří Magdalény na kamenném loži aKrista a Samari­tánky u Jákobovy studny, jež jsou vytesané do volně ležících pískovcových balvanů, jednak relié­fyVidění sv. Huberta,Narození Páně aPříjezd sv. Tří králů provedené přímo do stě­ny skalního masivu.

    Další díla mimo Prahu:

    sochy andělů Blažené a Žalostné smrti při poustevně sv. Václava u Čelákovic (kol. r.1710; první zachované sochy, které vytvořil mladý Braun pro hraběte Šporka);

    sochy církevních Otců před kostelem v Lysé nad Labem(před r.1715; sv.Jeroným, sv.Augustin, sv.Řehoř, sv.Ambrož);

    sochařská výzdoba morového sloupu Nejsvětější Trojice v Cítolibech(1715);

    sochy Chrona a Víry před kostelem sv. Jakuba Většího v Cítolibech(po r. 1715);sochařská výzdoba hlavního a dvou postranních oltářů v kostele sv. Jakuba Vět­šího v Cítolibech(1718-1719);

    sochařská výzdoba morového sloupu Nejsvětější Trojice v Teplicích(1718-1719);

    sochařská výzdoba mariánského sloupu v Jaroměři(1723-1726);

    náhrobek Anny Miseliusové na hřbitově v Jaroměři(1721);

    sochařská výzdoba hlavního oltáře v kostele Nanebevzetí P. Marie ve Staré Bo­leslavi(1717-1721);

    sochy Hérakla, Marse a Minervy před zámkem v Duchcově(po r. 1720);

    Krucifix ze zimního refektáře cisterciáckého kláštera v Plasech(před r. 1720; dřevo; dnes v diecézním muzeu v Plzni);

    Zvěstování Panny Marie z cisterciáckého kláštera v Plasech(před r. 1726; dřevo; dnes v Západočeské galerii v Plzni);

    sochařská výzdoba hlavního oltáře klášterního kostela P. Marie v Kladrubech (1726);

    sochy alegorií a antických bohů pro zámeckou zahradu a zámek ve Valči(pol. 30.1et 18. století);

    alegorie Dne a Noci, Čtyř ročních období, Čtyř živlů, Čtyř světadílů a Dvanácti měsíců v zámecké zahradě v Lysé nad Labem(1735);

    socha Niké v zámecké zahradě v Duchcově(1737).

    JIŘÍ FRANTIŠEK PACÁK (1664 - 1742):  nejstarší člen sochařské rodiny Pacáků působících ve vý­chodních Čechách a nejvýznamnější spolupracovník a následovník M.B.Brauna. Pracoval přede­vším vLitomyšli a okolních městech (Poličce, Opočně), než přesídlil roku 1728 doMoravské Třebové, kde vytvořil svá vrcholná díla.

     

    Hlavní díla:

    mariánský sloup v Žacléři (1725; zřejmě nejstarší z Pacákových samostatných prací již nese všechny charakteristické znaky jeho slohu, k nimž patří rozvolněná a jakoby namočená drapérie, extatický výraz, expresivita a plnost sochařské modelace);

    mariánský sloup v Poličce (1727-1731; jedno z nejkrásnějších děl českého vrcholného baroka je mj. i vynikající ukázkou harmonického spojení sochařské výzdoby s architekturou, na níž zde      s Pacákem spolupracovalF.M.Kaňka);

    sochy sv. Jáchyma a sv. Anny na hlavním oltáři zámeckého kostela Zjevení Páně ve Smiřicích(kol. 1727);

    kamenná Pieta v Robousích u Jičína(30.1éta 18.stol.);

    sousoší sv. Floriána mezi anděly na Trčkově náměstí v Opočně(1731);

    skupiny soch Kristova utrpení (Kristus s andělem, tři skupiny spících apoštolů   a Ecce homo) v hřbitovním kostele sv. Kříže na Křížovém vrchu u Moravské Tře­bové(kol. 1730; polychromované dřevo);

    Kalvárie na Křížovém vrchu u Moravské Třebové (1730; vrcholné Pacákovo dílo zde představuje soubor několika kamenných skulptur sP. Marií asv. Janem Evangelistou stojícími podKristem a dvěma lotry na křížích, které jsou fixovány na velké zvlněné stěně v santiniovském stylu, nad níž se vznáší postava žehnajícího Boha Otce);

    alegorie Víry a Naděje na bočním oltáři děkanského kostela P. Marie v Morav­ské Třebové(kol. 1738).

    NaMoravě, která svojí zeměpisnou polohou spadala k vídeňskému uměleckému okruhu, pra­covali především italští(Giovanni Tencalla,Bernardo Bianchi,Giovanni Castelli aj.), vídeňští (Franz Ignaz Bendl, Tobias Kracker) a němečtí sochaři(Michael Zürn).

    Berniniovský ilusionismus sem přinesl italský sochař a štukatérBaldassare Fontana (1661- 1733), který pracoval pro biskupa Karla Lichtensteina v Olomouci, na zámku v Kroměříži, Vyškově aj. a vyzdobil interiéry kláštera v Hradisku a poutních kostelů na Velehradě a na Svatém kopečku u Olomouce.

    Zvláště významnými centry vrcholně barokního sochařství byla městaOlomouc (mj. s šesti kašnami a dvěma monumentálními morovými sloupy) aBrno.

    Významná díla monumentálního sochařství na Moravě:

    Lví fontána v Olomouci (1673; Michael Mandík);

    Neptunova kašna v Olomouci (1683; Michael Mandík);

    Herkulova kašna v Olomouci (1688; Michael Mandík);

    Caesarova kašna v Olomouci (1724;Jan Jiří Schauberger; kašnu zdobí jezdecká socha Gaia Julia Caesara, jenž byl v době renesance pokládán za zakladatele města);

    Merkurova kašna v Olomouci (1738;Filip Sattler);

    mariánský sloup na Masarykově náměstí v Olomouci (po r. 1715;Václav Render); morový sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci (1716-1754;Václav Render, Ondřej Za- hner a další; svou výškou(32 m) a bohatstvím sochařské výzdoby patří sloup k největším dílům svého druhu v České republice);

    kašna Parnas na Zelném trhu v Brně(1690-1697;Tobias Kracker,J. B.Fischer z Erla- chu);

    Merkurova kašna na Dolním trhu (náměstí Svobody) v Brně(1693-1699;Franz Ig- naz Bendl);

    sousoší Nejsvětější Trojice na Zelném trhu v Brně(1729;Antonín Schweigl).

    Pozdní baroko a rokoko (1740 - 1780): donnerovský klasicismus naMoravěrepresentovaliGottfried Bohumír Fritsch (1705-1750), žák vídeňského sochaře Georga Rafaela Donnera,  k jehož hlavním dílům patří, vedle rozsáhlé sochařskévýzdoby hřbitova s hrobkou Petřvaldských ve Střílkách(po r.1741), předevšímvýzdoba tzv. Černé kaple při farním kostele v Hole­šově(2.pol. 40.let), aJosef Winterhalter starší (1702-1796),jenž pracoval mj. ve Znojmě, v premonstrátském klášteře Hradišti u Olomouce, v Náměšti nad Oslavou a v Brně, kde zanechal vynikající sochařskouvýzdobu před průčelím a uvnitř dominikánského kostela sv. Michala(zvláště pozoruhodná je zdekazatelna se Svržením zlých andělůz roku 1747) a vjezuit­ském kostele sv. Tomáše(1762-1764).

    Významným brněnským sochařem tvořícím v rokokovém a luisézním stylu byl takéOndřej Schweigl (1735-1812),jehož sochy zde zdobí např.hlavní a boční oltáře (Ukřižovanéhoa svatých Cyrila a Metoděje) v katedrále sv. Petra a Pavla na Petrověnebooltáře   v chrámu sv. Maří Magdalény na Masarykově třídě.

    Nejvýznamnějším představitelem rokoka vČecháchbylIgnác František Platzer (1717- 1787),patřící spolu s F.M.Brokofem a M.B.Braunem k trojhvězdí nejvýznamnějších českých ba­rokních sochařů, z jehož produktivní dílny vzešlo mnoho soch jak pro výzdobu pražských, tak řady venkovských kostelů a šlechtických sídel.

    Ve 2. polovině 18. století působila v Praze i rozvětvená rodina Prachnerů, jejíž zakladatelRi­chard Prachner (1705-1782)tvořil ve stylu rokoka, zatímco jeho synPetr Prachner (1747-1807) si díky školení ve Vídni, Německu a Římě, osvojil vyrovnaný styl luisézního klasicismu.

    IGNÁC FRANTIŠEK PLATZER (1717 - 1787): nejvýznamnější představitel českého rokokového sochařství, žák vídeňského sochaře Georga Rafaela Donnera a zakladatel (1743) sochařské dílny v Praze, která zde v několika generacích působila až do roku 1907. Ve svém díle spojil progresivní prvky vídeňského sochařství 2. poloviny 18. století s domácí brokofovskou a braunovskou tradicí a vytvořil typ rokokové plastiky smyslných forem, hravého odlehčeného pohybu a plasticky plného oblého tvaru. Jeho mimořádně rozsáhlé dílo vytvořené za spoluúčasti spolupracovníků dílny zahr­nuje jak bíle štukované nebo zlacené sochy do kostelů, tak i volné či architektonické skulptury a za­hradní plastiky.

    Hlavní díla v Praze:

    socha Herkula na zahradním průčelí Černínského paláce na Loretánském ná­městí(1746);

    socha sv. Jana Nepomuckého na Národní třídě(1747);

    mytologické sochy na průčelí a schodišti paláce Sylva-Tarouccy v ulici Na pří­kopě(1751);

    sochařská výzdoba kostela sv. Mikuláše na Malé Straně (1761-1768; vedle dřevěných štukovýchsoch jezuitských světců, měděnésochy sv. Mikuláše na hlavním oltáři a dalších plastik na bočních oltářích, jsou dominantou chrámu4 obrovské sochy církevních Otců umístěné při pilí­řích chrámového křížení);

    kenotaf sv. Jana Nepomuckého v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě(1763; pískovec);

    sochy antických bohů na atice paláce Golz-Kinských na Staroměstském náměstí (1765);

    sochy Zápasících gigantů na pilířích vrat do prvního nádvoří Pražského hradu (1768);

    sochařská výzdoba průčelí Kaunického paláce na Malé Straně(kol. 1775).

    Další díla mimo Prahu:

    sloup Nejsvětější Trojice ve Smečně(1744);

    sochařská výzdoba zámecké kaple sv. Jana Nepomuckého v Hoříně(1746);

    sochařská výzdoba premonstrátského kostela Zvěstování P. Marie v Teplé(1750- 1761; mj.náhrobek blahoslaveného Hroznatyv severním rameni příčné lodi ahlavní oltářse so­chami sv.Augustina, Norberta, Václava a archanděla Gabriela);

    sochařská výzdoba zámku a parku v Dobříši(po r.1760; mj.Héliova fontána se scénou napájení Héliových koní, dvě skupinyÚnosů aApollón ve výklenku oranžérie);

    zahradní plastiky zámku v Bečvárech (kol. 1770).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova