Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Francie

Stránka naposledy upravena 11:12, 15 Kvě 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Ačkoliv byla Francie první zemí, která navázala na umění italské renesance a manýrismu, ne­přejala (až na výjimky) baroko italského typu, ale vyvíjela vlastní oficiální umění, jehož cílem byla oslava královské moci a monarchistického státu. Proti baroknímu dynamismu se zde pěstoval monumentální styl založený na přímých, horizontálních a vertikálních liniích, na vyváženosti pro­porcí, přehlednosti forem a racionalismu - charakteristických vlastnostech umění antiky a slohu, který odtud dostal názevklasicismus. Centralizace a unifikace ovládající státní politiku zde zcela prostoupily výtvarné umění, především architekturu, která se tak stala representativním obrazem podoby francouzského státu.

    Rané baroko (1610 - 1643):  období francouzské barokní architektury začíná vládou Jindřicha IV.        z rodu Bourbonů a jeho státními stavebními projekty uskutečňovanými za podpory ministra Sullyho. Ten po vzoru Říma začal provádět řadu urbanistických úprav města Paříže, k nimž patřilo zejména zakládání nových representativních náměstí, např.Place Dauphine a Place des Vosges.

    Za Ludvíka XIII. (1610-1643) pokračovaly úpravy rozšiřováním uličních tahů a zkrášlová­ním celkového representativního obrazu města, k němuž patřilo i sjednocování podoby fasád obyt­ných domů. Protagonisty nové architektury se zde stali dvorní architektiSalomon de Brosse (1571- 1626),Francois Mansart (1598-1666) aJacques Lemercier (1585-1654), kteří vytvořili základní vzory zejména zámecké a sakrální architektury.

    SALOMON DE BROSSE (1571 - 1626): dvorní architekt ve službách Ludvíka XIII., jehož přínosem pro barokní architekturu byltyp paláce, který se stal nadlouho vzorem francouzské palácové ar­chitektury. K jeho nejvýznamnějším stavbám toho typu patří tři paláce, které vybudoval v 1. čtvrtině 17. století:Coulommiers (1613),Blérancourt (1614-1619) aPalais du Luxembourg v Paříži (1615-1624).

    Zatímco architektonické články a dekorační prvky těchto staveb vycházejí ještě z (florentské) renesance a (nizozemského) manýrismu (bosáž, zavíjený a mušlový ornament, palmová ratolest,  girlandy, volutové štíty zakončené bustami), novátorská je jejichcentrální dispozice (corps de lo- gis) se středními a nárožními pavilony bez vnitřního nádvoří, která umožňovala bezprostřední spo­jení paláce s okolní krajinou.

    Salomon de Brosse je také autorem první významné sakrální stavby francouzského baroka - průčelí kostela Saint-Gervais v Paříži (1616-1621), která ještě v duchu tradice 16.století spojuje schéma římského kostelaII Gesù se stylem francouzského renesančního zámkuAnet.

    FRANÇOIS MANSART (1598 - 1666):  jeden z nejvýznamnějších architektů doby; čelní představitel rodiny stavitelů, jejíž jméno je spojeno s konstrukcí tzv.mansardové střechy tvořené dvěma rovi­nami o různém úhlu sklonu. Jako tvůrce zámecké architektury se zabýval především možnostmi plastického členění průčelí stavby. V tom smyslu patří k jeho mistrovským dílůmGastonův trakt zámku v Blois (1635-1638), postavený pro bratra Ludvíka XIII. (Gastona ďOrléans), a zámek Maisons-Lafitte (1642-1650) poblíž Paříže pro Richelieuova ministra financí Reného de Longueil. Dominantním plastickým motivem je zdestřední rizalit s nádherným, kamenicky propracovaným schodištěm.

    Jedním z nejkrásnějších, již ryze barokních kostelů v Paříži, je votivníkostel Val-de-Grâce, jehož stavbu podle římských vzorů započal François Mansart v roce 1645. Typický pro četné další francouzské barokní kostely je zdeportikus se dvěma páry sloupů a trojúhelníkovým frontonem, jenž je výrazně předsunut před čelní stěnu kostela.

    JACQUES LEMERCIER (1585 - 1654):  významný tvůrce barokního klasicismu pracující pro Ludvíka XIII. a zejména pro jeho prvního ministra kardinála Richelieua. Za svých studií v Římě (1607- 1614) poznal díla Giacoma della Porty a dalších římských architektů, jejichž vliv se projevil zejmé­na v projektech jeho sakrální architektur.

    Milníkem ve vývoji francouzského barokního klasicismu se stal LemercierůvÉglise de la Sorbonne (kostel Sorbonny) v Paříži (1635-1642), který založil kardinál Richelieu, jenž je zde také pohřben. Centrální stavba s dominantní kupolí vybudovaná na půdorysu kříže je netradičně řešena jako jednolodní prostor se čtyřmi kaplemi v rozích a dvěma průčelími (západním a sever­ním), z nichž severní průčelí s portikem o šesti sloupech ústí na nádvoří university.

    K dalším významným Lemercierovým zakázkám pro kardinála patřízámek a ideální město Richelieu (od r.1631) a téměř nedochovanýPalais-Cardinal (od r.1633; dnes Palais- Royal), který později Richelieu odkázal králi.

    Vrcholné baroko (epocha Ludvíka XIV.; 1643 - 1715):  Ludvík XIV., jenž převzal řízení státu po smrti kardinála Mazarina (roku 1661), využíval umění a zvláště architekturu jako prostředek ideologické­ho působení a representace královské moci. Realizátorem jeho ideálních uměleckých představ byl Jean Baptiste Colbert, vrchní intendant financí, který společně s Charlesem Le Brunem řídil Krá­lovskou akademii malířství a sochařství a zároveň zodpovídal za všechny královské stavební pro­jekty. Nástrojem ideologicky řízené stavební politiky se stala nově založená Académie de l’architecture (1671), přičemž k nejvelkolepějším projektům epochy patřiladostavba Louvre apřestavba zámku ve Versailles.

    LOUIS LE VAU (1612 - 1670): společně sFranç0isem Mansartem a Jacquesem Lemercierem tvoří trojici nejvýznamnějších francouzských architektů, kteří se zasloužili o podobu francouzského ba­rokního klasicismu.

    Hlavní díla:

    palác Vaux-le-Vicomte u Melumu (1657-1658; stavba, kterou vybudoval Louis le Vau v jediném roce pro vrchního finančního intendanta Nicolase Fouqueta, představovala ve své době   vzorovou ukázku architektury tohoto typu. Celý zámecký komplex spolu s nádherným parkem tvoří dokonalé komplexní umělecké dílo(Gesamtkunstwerk), na němž se dále podíleli vnitřní výzdobou Charles Le Brun a zahradní architekturou proslulýAndré Le Nôtre. V jádru hlavní budovy je umístěna příčně položená rotunda prostupující dvěma podlažími a zaklenutá obrovskou kupolí, k níž z obou stran přiléhají symetricky řešená křídla. Rozhodující novinkou celkové kompozice zámku je umístění budovy„entre cour et jardin“(mezi dvorem a zahradou), které umožňuje harmo­nické propojení všech částí komplexu počínaje přírodou a konče hospodářskými staveními, dvorem, vestibulem a obytnými místnostmi);

    Hotel Lambert v Paříži (1640-1644; nejvýznamnější příklad městského šlechtického paláce zv.hôtel. Tyto typy staveb, které se později uplatnily zvláště v rokoku, vznikaly často na nepravi­delných pozemcích a bylo nutno je začlenit do struktury okolní zástavby. Representativní funkci zde měly zejména vestibul, schodiště a galerie. Půdorys, nejčastěji ve tvaruU, obklopuje čestné nádvoří uzavřené do ulice).

    JULES HARDOUIN-MANSART (1646 - 1708):  žák Françoise Mansarta (jehož jméno převzal); hlav­ní architekt Ludvíka XIV., pro něhož z velké části realizoval gigantickou přestavbu zámku veVer­sailles.  Jako „inspecteur général“ a „surintendant des bâtiments du Roi“ kontroloval téměř všechny stavební projekty v královské rezidenci i v provinciích. To jej předurčilo i k řešení urbanistických projektů, k nimž například patřilo vytvoření nových pařížských center - kruhového náměstíPlace des Victoires (1682-1687) aPlace Vendôme, na němž měla být umístěna řada královských institu­cí.

    Hlavní díla:

    Dôme des Invalides v Paříži (1675-1706; v kostele pařížské Invalidovny proměnil Mansart chrám sv.Petra v centrální stavbu, která svou vznosnou kupolí, kolosálním palácovým průčelím, ba­rokní velkolepostí, strohou dekorací a matematicky přesnými proporcemi dokonale representuje charakter francouzského absolutismu);

    přestavba královského zámku ve Versailles (k Mansartovým projektům zde patří přede­všímZrcadlová galerie, kterou uzavřel průčelí vedoucí do zahrady, bočníseverní a jižní trakty zámku aoranžérie sVelkým Trianonem(dříve Trianon de Marbre) v zámeckém parku).

    Louvre:  bývalý palác francouzských králů byl založen již v roce 1204 jako pevnost s nárožními věžemi a postupně prošel mnoha stavebními úpravami. V době Ludvíka XIV. byly zbytky staré pevnosti zbořeny a nahrazeny podstatně větší čtyřkřídlou budovou kolemČtvercového dvora (Cour Carée), jehož dostavbou byl pověřenLouis Le Vau. Autorem návrhuvýchodní fasády, dostavěné v letech 1667-1668, byl lékař a matematikClaude Perrault (1613-1688), jenž pojal průčelí jako přísně kla­sicistní kolonádu se zdvojenými korintskými sloupy a centrálním rizalitem v podobě antického chrámu. Přestože zde vyšel v řadě detailů z odmítnutého návrhu Gian Lorenza Berniniho (jenž byl roku 1668 pozván Ludvíkem XIV. jako nejslavnější architekt doby k dokončení Louvre), předzna­menává jeho projektpočátek klasicismu,který ve francouzské architektuře trval až do roku 1800.

    Versailles:  honosná výstavba původně malého loveckého zámku Ludvíka XIII. začala již roku 1668, kdy povolaní umělciLouis Le Vau, Charles Le Brun aAndré Le Nôtre zde rozvinuli novátorské principy použité při výstavbě zámku Vaux-le-Vicomte. Skutečně velkolepé rozšiřování zámku, je­hož realizací byl pověřenJules Hardouin-Mansart,začalo až v letech 1677-1678, když se král rozhodl přesídlit se svým dvorem do Versailles.

    Versailles představují rozlohou (zámek pojal 35 000 osob a 6 000 koní) i veškerým příslu- šens­tvím maximální program vrcholně barokního šlechtického sídla, který mimo jiné zahrnuje:

    ♦       trojkřídlý objekt s čestným nádvořím a další křídla v příčném i podélném směru;

    ♦       vnitřní nádvoří;

    ♦       dvorní kapli a divadlo;

    ♦       zrcadlovou galerii na zahradní straně;

    ♦       enfilády, tj. řadu propojených místností, jejichž dveře leží v jedné ose a umožňují tak prů­hled přes všechny místnosti;

    ♦       pokračování architektury v rozlehlém, přísně geometricky řešeném parku s kanály, vod­ními efekty, sochami, boskety, parterovými broderiemi a dalšími vedlejšími budovami.

    K architektonickým skvostům zde mimo jiné patří:

    Cour de Marbre (mramorový dvůr) (1631-1668; Cour de Marbre, nazvaný tak podle dláž­dění z černých a bílých mramorových desek, vybudoval již za Ludvíka XIII.Philibert Le Roi, ale konečnou podobu fasádám obráceným do dvora dali architektiLouis Le Vau aJules Hardouin- Mansart);

    zámecká kaple (1689-1710; kaple s emporami a polygonálním ochozem, jejíž stavbu započal Jules Hardouin-Mansart a dokončilRobert de Cotte, sjednocuje antické, středověké a barokní architektonické prvky v dokonale harmonizující jednotu);

    Galerie des Glaces (Zrcadlová galerie) (1679-1687;Jules Hardouin-Mansart aCharles Le Brun. Společně seSalonem války(Salon de la Guerre) aSalonem míru(Salon de la Paix) představo­vala Zrcadlová galerie hlavní representační prostory zámku, které vytvářely honosný rámec dvor­ských slavností a audiencí význačných hostů. Množství zrcadel odrážejících světlo slunečních pa­prsků a tisíců svíček přitom vytvářelo podmanivý efekt, v němž se jakoby ztělesňovalo královo vznešené přízvisko - Král slunce).

    Velký význam pro další vývoj rezidence mělo její zapojení doparku, jenž byl stejně jako zámek začleněn do dvorského ceremoniálu a jeho alegorických obsahů. Mezi architektonickými prvky zde vyniká zejménaoranžerie (1681;Jules Hardouin-Mansart) a skupina Trianonů: na místě stejnojmenné vesnice nahradil původní Trianon de Porcelaine (intimní místo sloužící k setkávání Ludvíka XIV. s madame de Montespan)Velký Trianon (1687-1688;Jules Har­douin-Mansart) s otevřenou sloupovou halou a protáhlými jednopatrovými křídly, jenž se stal vzo­rem zjemnělé a intimnějším požadavkům přizpůsobené architektury. O téměř 80 let později pak ne­chal Ludvík XV. postavit jeho pendant -Malý Trianon (1762-1764;Jacques-Ange Gabri­el),jenž však patří svým pojetím již klasicismu doby Ludvíka XVI.

    Francouzská zahrada:  za vlády Ludvíka XIV. se francouzská zahrada vyvinula v impozantní umělecké dílo, které svou krásou a dokonalostí překonalo všechny ostatní evropské zahrady. Jedinečné zahra­dyVaux-le-Vicomte, Tuilerie aVersailles vytvořil alespoň z větší části zřejmě největší evropský zahradní architektAndré Le Nôtre (1613-1700).

    ANDRÉ LE NÔTRE (1613 - 1700):  umělec pocházející ze zahradnické rodiny založil svou slávu za­hradou veVaux-le-Vicomte,  kterou koncipoval pro perspektivní pohled z dálky. Z evropských za­hrad převzal různé zahradní motivy, např. kanály, vodní nádrže, schodiště nebo rampy, ale kombi­noval je zde novým nápaditým způsobem využívaje přitom efektu přesné osové geometrie a per­spektivních průhledů, ale i zrcadlení na vodních plochách nebo pohybu slunce.

    K proslulým zahradním kompozicím ve Versailles založeným Le Nótrem patří například:     labyrint se zvířecí kašnou (1666);                                                                                 Bosquet du Théâtre ďEau (1671);                                                                                     Bosquet des Sources (1679).

    Regentství (1715 - 1723) a rokoko (doba Ludvíka XV.; 1723 - 1774):  politické zmatky na počátku 18.století a úpadek moci francouzské koruny měly nepřímý vliv také na architekturu. Hlavním za­davatelem staveb byla nyní šlechta, architektura se rozvíjela v provinciích a monumentální zámky vystřídaly skromnější stavbyměstských paláců. Místo pateticky ztvárněných průčelí v podobě ko­rintských hlavic a těžkých říms s antickým kladím se začal užívat přebujelý, jemně naturalistický dekorativní styl zaměřený na řešeníinteriéru.

    Nový styl, teprve později nazývanýrokoko (podle„rocaille“ - ornamentu ve tvaru mušle), se prosadil ve druhém desetiletí 18. století, ale některé jeho prvky byly známy již v období baroka, zčásti i renesance a manýrismu. K nejtypičtějším z nich patří:

    ♦       dělení stěn pomocí panó (stěnových polí tvořících rámy z jemně proplétaných křivek       a uvnitř vyzdobených idylickými zahradními, divadelními či čínskými motivy v pastelo­vých barvách nebo groteskami), zrcadel a supraport;

    ♦       plochý nebo žlábkový strop se štukovanými arabeskami z girland propletenými pásy;

    ♦       mušlové formy, kartuše, asymetrický listový a květinový ornament.

    ROBERT DE COTTE (1656 - 1735):  jeden z nejvlivnějších architektů první poloviny 18.století, žák   a spolupracovník J. Hardouina-Mansarta, významný zakladatel a představitel stylurégence. V Paříži postavil řadu paláců (např.Hôtel ďEstrées neboHôtel Bouvallais), ale podílel se i na zahra­ničních projektech, k nimž patřilyzámky ve Würzburgu, Brühlu aSchleißheimu, Palacio Real v Madridu apevnost Rivoli u Turína.

    Neoklasicismus (styl Ludvíka XVI. neboli Louis-Seize; 1760-1792):  příklon ke klasicismu, který se projevil již na vítězném návrhuvýchodního průčelí Louvru, pokračoval i po smrti Ludvíka XIV. (v r. 1715) a určoval vnější podobu městských paláců, náměstí a veřejných budov jak v Paříži, tak  i v jiných městech, např. v Bordeaux. Ve versailleskémMalém Trianonu vytvořilJacques-Ange Gabriel (1698-1782) raně klasicistní kánon, v němž se inspiroval mj. nálezy v Pompejích a anglic­kým neopalladianismem.

    JACQUES-ANGE GABRIEL (1698 - 1782):  hlavní představitel raného klasicismu ve francouzské architektuře, dvorní architekt Ludvíka XV. a tvůrce veřejných budov a náměstí v Paříži.

    Hlavní díla:

    Malý Trianon ve Versailles(1762-1764);

    École Militaire v Paříži(1751-1758);

    Place de la Concorde v Paříži (1761; dříve Place Louis XV ).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova