Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Čechy a Morava

Stránka naposledy upravena 11:56, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    ČECHY A MORAVA:   v českých zemích se malířský romantismus rozvíjel od počátku 40. let v návaz-nosti na raně romantická díla klasicistů, tj. především Antonína Mánesa (1784-1843) a Františka Tkadlíka  (1786-1840), která vytvářeli v 1. třetině 19. století. Romantická malba se přitom diferencovala do několika  stylově i obsahově rozdílných větvích, které nejlépe representují malíři:

    -          August Piepenhagen (1791-1868), jenž maloval snová romantická díla komorního typu, v nichž dominovaly horské masívy s jezery a řekami v údolích, zříceniny hradů na skalách, vodní hladiny s odrazem měsíce, lesní cesty ve slunečních paprscích či zasněžené scenérie;

    -          Josef Navrátil (1798-1865), jehož romantická malba navazovala na evropskou koloristickou tradici benátského, holandského a francouzského rokoka a vyvíjela se v duchu oblíbeného druhého rokoka a měšťanského biedermeieru;

    -          Josef Mánes (1820-1871),jenž navazoval na pozdní dílo svého otce, orientoval se na národní (vlastenecký) charakter své tvorby a programově těžil z předloh českého středověkého a lidového umění.

    Romantismus měl v českém malířství i svou pozdní fázi (neoromantismus od 70. let 19. století), kdy znovu ožíval v dílech umělců generace národního divadla, v monumentálních krajinách Julia Mařáka nebo ve virtuósních kresbách a ilustracích Mikoláše Alše.

     

    FRANTIŠEK TKADLÍK (1786 – 1840):   žák Josefa Berglera a od roku 1836 ředitel Akademie výtvarných umění; spolu s Antonínem Machkem a Antonínem Mánesem tvoří trojici nejvýznamnějších zakladatelů českého malířství 19. století. Charakter jeho umění předurčovalo filosofické vzdělání v osvícenském duchu a mimořádné kreslířské nadání, v němž předčil i svého učitele Josefa Berglera. Od roku 1817 působil ve Vídni jako komorní malíř Rudolfa Černína a zejména pak 7 let v Římě (od roku 1825), jehož umělecké prostředí (antické památky a díla klasických italských mistrů) jej vedlo k monumentální mytologické a náboženské malbě ovlivněné nazarénisty a trvale poznamenalo charakter jeho malby. Po návratu do Prahy, kam byl povolán na místo ředitele AVU, maloval lyrické romantické obrazy s vlasteneckými náměty z české historie, jimiž ovlivnil svého žáka a pokračovatele Josefa Mánesa.

    Významná díla:

    Portrét Josefa Dobrovského (1820; Národní galerie, Praha);

    Madona s přeslicí (1822; Národní galerie, Praha);

    Madona adorující dítě (1823; Národní galerie, Praha);

    Madona s dítětem a malým Janem Křtitelem (1823; soukromá sbírka. Jedna z nejlepších Tkadlíkových prací dokumentuje jeho snahu o navazování na italskou renesanci (což odpovídá i duchu nazarénismu) a zvláště na umění Raffaela Santiho, který se stal umělcovým trvalým vzorem. Tomu odpovídá malířský styl obrazu vyznačující se ostrou obrysovou linií, zcela hladkým rukopisem a plasticky cítěnou barevností);

    Portrét Otakara Černína (1823; Národní galerie, Praha);

    Enyó (Epilog Napoleonův) (kol. r.1825; Národní galerie, Praha. Ústřední postavou figurální kompozice, kterou Tkadlík vytvořil za svého pobytu v Římě a jež má být alegorickým zpodobením hrůz napoleonských válek, není letící bohyně válečného běsnění Enyó, ale bůh války Arés v podobě Apollóna Belvederského, jenž zde projíždí zpustošenou krajinou s fragmenty staveb na svém válečném voze);

    Potopa (1826; Národní galerie, Praha. Biblický výjev Potopy, jako božího trestu za viny lidstva, vytvořil Tkadlík na objednávku svého přítele, vídeňského cizeléra, medailéra a sběratele umění, Josefa Böhma. Dramatická dějovost, plastická modelace postav i syté tóny barev zde připomínají obraz Enyó a odkazují na vzory benátské malby 17. století, konkrétně na dílo Giulia Carpioniho);

    Apoštol Pavel se loučí s Milétskými (1831; Národní galerie, Praha);

    Sv. Václav a sv. Ludmila při mši na Tetíně (1837; Národní galerie, Praha. Objednávku na obraz s historicko-náboženským obsahem obdržel Tkadlík od Antonína barona Veitha po své inauguraci na místo ředitele pražské Akademie. V duchu vlasteneckého romantismu zde zpracoval námět ze svatováclavské legendy, v němž sloučil ideální kompozici s historickým prostředím v podobě románské kaple se sochami světců na konzolích a s renesančně pojatými postavami, jimž vévodí líbezná podobizna maléhoVáclava).

     

    JOSEF NAVRÁTIL (1798 – 1865):   malíř, kreslíř a dekoratér; žák Josefa Berglera na pražské Akademii. Ve své tvorbě navázal na řemeslnou tradici dekorativní rokokové malby, kterou přejal od svého otce, slánského malíře pokojů. To předurčilo jeho umělecký výraz, v němž kladl hlavní důraz na techniku malířského podání a dekorativní stránku obrazu, který vytvářel tak, že jednotlivé motivy (které si skicoval na svých studijně-malířských cestách po Švýcarsku, Německu, Francii a jinde) spojoval v působivý  krajinný celek  a  oživoval  drobnou  stafáží s  efektně nasazenými světly. Díky tomuto (líbivému) způsobu malby se stal vyhledávaným malířem nejenom drobných kvašových krajin pro výzdobu měšťanských pokojů, ale zejména rozměrných nástěnných maleb pro interiéry císařských a šlechtických zámků (mj. na Pražském hradě, v Jirnech, Liběchově, Zákupech, Ploskovicích a jinde), které představují nejrozsáhlejší a nejvýznamnější část jeho uměleckého odkazu.

    Teprve dlouho po své smrti byl Navrátil objeven také jako obdivuhodný malíř žánrů (např. z městského života, z divadla, vináren či z života rodiny) a zátiší s nejrůznějšími druhy šťavnatého ovoce, mořských živočichů, moučníků a jiných pochutin, jejichž svěžím a smyslově iluzívním podáním se stal jedním z umělců připravujících nástup realistické malby.

    Významná díla:

    (nástěnné malby)

    cyklus výjevů z hrdinského eposu Vlasta pro salu terrenu na zámku v Liběchově u Mělníka (1838-1843; romanticky zpracovaný námět dívčí války znamenal pro obrozeneckou společnost, která se scházela na zámku za tehdejšího majitele Antonína Veita a k níž například   patřil

    filosof Bernardo Bolzano, František Palacký,  Josef Jungmann, Václav Hanka, Karel Sabina nebo František Ladislav Rieger, mimo jiné i způsob vyjádření vlasteneckého smýšlení);

    nástěnné malby ve Vávrově domě (Poštovním muzeu) v Praze(1847-1850; výzdobu 1. patra domu, která zde představuje historické a romantické výjevy s Libušiným soudem, Oldřichem a Boženou, Vysvobozením Václava IV. lazebnicí Zuzanou či různé Alpské motivy, vytvořil Navrátil na objednávku Václava Michalovice, jenž byl v té době nejenom prvním majitelem domu a  mlynářem, ale i sběratelem starožitností, milovníkem  umění, mecenášem a umělcovým přítelem);

    5 vedut pro Alpský pokoj na zámku v Jirnech (1850, 1857;  ve stylu tzv. Zimmerreise, který byl oblíben v romantismu, vyzdobil Navrátil Alpský pokoj tak, aby navozoval iluzi horského altánu. Až topologicky přesnou kresbu architektur a krajin, které zde představuje Gmundenské jezero, Dachstein,Vodopád pod Dachsteinem s vlastní podobiznou s Veithovými na výletě, jezero sv.Wolfganga a Bad Ischl, doplňuje hladká malba, v níž v duchu druhého rokoka převládají spíše studené tóny);

    (závěsné obrazy romantických krajin)

    Hon na lišku (zač. 50. let; Národní galerie, Praha. V 50. letech vystřídal pestrý rokokový kolorit Navrátilových krajin tlumený zemitý tón a zájem o realistický přírodní detail. Tento trend se projevil i v žánru Honu na lišku, k němuž se malíř několikrát vracel v olejomalbě i v kvaši a v němž v duchu biedermeierovských témat využil oblíbeného příběhu o chytré lišce);

    Velká horská krajina (zač. 50. let; Národní galerie, Praha);

    Vodopád na vesnici (zač. 50. let; Národní galerie, Praha);

    Alpská krajina (kol. r.1855; Národní galerie, Praha);

    (divadelní žánr)

    Zpěvačka Grosserová v roli Normy (50. léta; Národní galerie, Praha);

    Sen noci svatojánské (50. léta; Národní galerie, Praha. Navrátil, jenž se několikrát ve své tvorbě vracel k tématům ze Shakespearových her, vytvořil v malé kompozici ze Snu noci svatojánské divadelní výjev ve stylu druhého rokoka, který je vynikajícím příkladem jeho koloristického umění. Iluzi pohybu a lehkosti zde navozuje rychle nahozená postava tančící dívky, jež se odráží od temného pozadí scény a kontrastuje s bohatou, pastózně strukturovanou látkou svého oděvu); (rodinný žánr)

    Mladá matka s děckem (50. léta; Národní galerie, Praha);

    (zátiší)

    Slívy (1853-1856), Zelený meloun (1853-1856), Kdoule(1853), Švestky se snítkou(1856; Národní galerie, Praha. Mezi Navrátilovými zátišími vyniká soubor pečlivě propracovaných studií přírodnin, jenž vznikl mezi léty 1853-1856, kdy byl umělec členem pražské Botanické společnosti, a vyniká přesným, až vědecky fundovaným realismem založeným na drobnopisné malbě a systému jemných barevných lazur a past).

     

    ANTONÍN MÁNES (1784 – 1843):   žák krajináře Karla Postla a profesor krajinářské školy na pražské Akademii (1836-1843); zakladatelská osobnost české krajinomalby 19. století. Ve své tvorbě vyšel z tradičního klasicistního pojetí ideální komponované krajiny, ale pod vlivem německých romantiků a zejména holandských krajinářů 17. století (např. Jacoba van Ruisdaela) směřoval k romantickému pojetí krajiny s realisticky ztvárněnými prvky. Někdy krajinu doplňoval antickými a středověkými architekturami podle dobového vkusu, jindy své krajiny skládal z motivů pořízených v plenéru (často v rámci studijních cest se svými žáky) na různých místech Čech. Z hlediska tohoto postupu jsou tak velmi umělecky významné i jeho plenérové skici, náčrtky a kresby, které vynikají uvolněným rukopisem, bezprostředností a živostí v podání denního světla a celkové atmosféry krajiny.

    Jako profesor krajinářské školy vychoval Antonín Mánes řadu žáků, z nichž však nejvíce působil na své děti: syny Josefa a Quida Mánesa (1828-1880), malíře žánrových výjevů, a dceru Amálii Mánesovou (1817-1883), malířku krajin a zátiší.

    Významná díla:

    Pohled na Bubeneč (kol. r.1825; Národní galerie, Praha);

    Krajina s oráčem (1825; Národní galerie, Praha);

    Krajina s Belvederem (1826; Národní galerie, Praha);

    Krajina se zříceninou chrámu (Krajina se zříceninou opatství v Kelso) (1827-1828; Národní galerie, Praha. K motivu zříceniny středověkého opatského kostela v Kelso v jižním Skotsku inspirovala A. Mánesa anglická preromantická poezie, konkrétně báseň Thomase Graye „Elegie na hrobkách veských“, v níž se podobně jako na obraze objevují postavy meditující o nápisech na hrobkách, věčném koloběhu přírody a pomíjivosti lidského života. V Mánesově obrazu jsou to postavy malíře, poutníka a snad poustevníka žijícího v chrámu, jež si zde ukazují na náhrobní kámen se symbolickým nápisem „Antonius Manes Bohemus“);

    Krajina s Kokořínem a Křivoklátem v bouři (1834; Národní galerie, Praha. Téma, k němuž se Mánes v přestávkách stále vracel, je zároveň typickou ukázkou romantické komponované krajiny s oblíbenými reáliemi (k jakým patří mohutné stromy, zříceniny či postavy poustevníků, pastevců a poutníků), způsobem kompozice do prostorových plánů a formou kontrastního nasvícení, v němž se střídá temné bouřkové popředí se sluncem zalitým pozadím);

    Kokořín (1839; Národní galerie, Praha);

    Křivoklát (1842; Národní galerie, Praha. I když si téma své pravděpodobně poslední velké krajinářské kompozice, pohled na královský hrad Křivoklát od východu, zvolil Mánes jako symbolický výraz svého vlastenectví, usiloval také o zachycení věrné podoby hradu a jeho okolí. Střechy, jež zde byly zničeny požárem v roce 1826, dokomponoval do původního stavu včetně střech podhradí a celek oživil drobnou stafáží).

     

    JOSEF MÁNES (1820 – 1871): malíř, kreslíř a návrhář, již od patnácti let žák svého strýce Václava Mánesa, Františka Tkadlíka a Christiana Rubena na AVU; nejvýznamnější představitel české malby v 19. století. Oproti Josefu Navrátilovi představuje typ národně uvědomělého umělce, jenž programově těžil ze slovanské kultury, kterou se snažil idálně přetvořit v monumentálním syntetickém díle, což však ještě nenašlo v tehdejší společnosti odpovídající odezvu. Svůj geniální talent tak spíše uplatnil v drobnějších pracech, které zahrnovaly široký okruh malířských a kreslířských forem: návrhové a studijní kresby, ilustrace, grafické listy (litografie a dřevořezy), portréty, figurální malbu, krajinomalbu i žánr.

    Na Mánesův odkaz, zejména na jeho národní figurální typ, lyričnost a pojetí monumentality, navazovali čeští malíři a sochaři generace nastupující od 70. let a spjaté s výzdobou Národního divadla v Praze, ale i někteří příslušníci generace 90. let, kteří v jeho tvorbě objevovali další originální podněty.

    Monumentální tvorba:

    deska Orloje pro Staroměstskou radnici v Praze (1866; Muzeum hlavního města Prahy. Ve dvanácti kruhových figurálních kompozicích kalendária, jež zde po způsobu středověké symboliky vyjadřují jednotlivé měsíce prostřednictvím obrazů typických zemědělských prací, Mánes využil nejenom své studie českých, moravských a slovenských krojů, ale i několik známých krajinných motivů, k jakým např. patří hora Říp nebo hrad Trosky);

    návrh reliéfní výzdoby (výjevy ze života českých patronů) bronzových dveří kostela svatých Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně (1863). 

    Krajinomalba:

    Labská krajinaa Řipský kraj (1863; Národní galerie, Praha. Protějškové obrazy Labské krajiny a Řipského kraje, které završují Mánesovo krajinářské dílo, představují na jedné straně romantickou apoteózu české krajiny, na druhé straně jsou i výsekem reálné krajinné scenérie, která zde svým živým a bezprostředním malířským podáním navozuje dojem plenérové malby. Oba jsou malovány z téhož místa na návrší od mělnického zámku, odkud obraz Labská krajina zachycuje panoráma při soutoku Labe s Vltavou, zatímco obraz Řipský kraj představuje panoramatický záběr okolí Labe, jež zde vplývá do krajiny Českého středohoří se siluetami Řípu, Hazmburku a kopce u Lovosic).

    Portréty:

    Amálie Mánesová (1847; kolorovaná kresba perem; soukromá sbírka);

    JUDr František Ladislav Rieger (1849; kresba černou křídou; Národní galerie, Praha. V působivém Riegerově portrétu, jenž zde představuje první českou soudobou representativní podobiznu, Mánes přesně zachytil nejenom realistickou podobu českého politika, ale i jeho soustředěnost v po-stoji řečníka, který se právě chystá přednést svůj projev);

    Marina Murková (1854; kolorovaná kresba tužkou; Národní galerie, Praha);

    August Vendulák a Marie Venduláková (1854; olej; soukromá sbírka. Mánesovy portréty pražského sládka  Augusta Venduláka a jeho  choti  Marie, jež umělec vytvořil ve vrcholném období

    svého tvůrčího života, patří nejenom k nejlepším českým portrétním dílům v 19. století, ale, podle K. B. Mádla a Miloše Jiránka, jsou svou uměleckou úrovní i charakterizačním stylem srovnatelné s podobiznami J. A. D. Ingrese);

    Josefina (kol. r.1855; olej; Národní galerie, Praha. Má se zato, že legendami a dohady opředený obraz  Josefiny, jenž bývá z hlediska formálního i obsahového srovnáván s díly renesančních mistrů, konkrétně s Giocondou Leonarda da Vinci, nevznikl jen jako zakázka na portrét či jako dílo momentálního umělcova okouzlení, ale jako výraz jeho hlubokého citového vztahu  k portrétované ženě,

    do jejíž podoby zde vložil svoji ideální představu ženské tělesné a duševní krásy a slovanského ženství);

    Bedřich Silva­ -Taroucca (1856; kresba černou křídou; Národní galerie, Praha);

    Hanačka (1856; kolorovaná kresba tužkou; Muzeum Prostějovska, Prostějov. Venkovský lid studoval Mánes hlavně na Hané, kde často pobýval u svých hlavních příznivců, rodiny Sylva-Tarou-cců, na zámku Čechy pod Kosířem a odkud podnikal národopisné studijní cesty za místními kroji a lidovými typy);

    Luisa Bělská (1857; olej; Národní galerie, Praha);

    Eleonora Daubková (1861; kolorovaná kresba tužkou; Národní galerie, Praha);

    Anna Václavíková a František Václavík (1862; olej; soukromá sbírka);

    Jan Evangelista Purkyně (kol. r.1866; kresba tužkou a bílou křídou; Národní galerie, Praha).

    Žánr:  v 50. letech, hlavně během svého pobytu na zámku hraběte Sylva-Tarouccy, se Mánes věnoval i drobným žánrovým obrázkům (Švadlenka; olej; kol. r.1858; Národní galerie, Praha; Červené paraplíčko;ztraceno; Dostaveníčko nebo Při měsíčku;Národní galerie, Praha), které se svým světelně-barevným senzualismem a intimismem řadí k jedinečným projevům českého druhého rokoka v malířství.

    Národopisné studie:   Mánes, jako jeden z prvních umělců, kteří se soustavněji zabývali folklórem, započal své národopisné studijní cesty na Hané během pobytu na zámku hraběte Sylva-Tarouccy (1849-1850 a v dalších letech). Z romanticky zaměřených studií postupně přešel v soustavné realistické studium krojů a lidových typů různých oblastí, k nimž v dalších letech přidal kromě jižní Moravy i severní Slovensko, Slezsko a Polsko. Výsledky svých studií se snažil zhodnotit jak v jedno-tlivých uměleckých dílech (Líbánky na Hané), ilustracích (Rukopis královédvorský, národní písně) a cyklech (Musica), tak i v souborném (bohužel nerealizovaném) albu lidových krojů, jež zamýšlel vydat spolu se svým bratrem Quidem. 

    Ilustrace:

    Rukopis královédvorský (přestože zůstalo ilustrované vydávání romantického falza raněstředověké kroniky o raných dějinách Čechů, jež mělo postupně vycházet v sešitech,  pouhým torzem (podařilo se vydat jenom první dva sešity Rukopisů), patří mezi ta významná Mánesova díla, v nichž dokázal propojit lyričnost s monumentalitou a v podobě staroslovanského mytického hrdiny vytvořit svůj „mánesovský“národní figurální typ).

    Užitá grafika:   své kreslířské a malířské nadání, jakož i estetické tvarové cítění uplatňoval Mánes v navrhování výzdoby a tvarů různých užitkových předmětů pro průmyslovou i uměleckořemeslnou výrobu. Navrhoval tak například i podobu slovanských a sokolských krojů, knižní vazby (např. sborník poezie a prózy Perly české z roku 1855) či ornamentálně-figurální výzdobu vějířů a dopisních papírů. Z osobního nadšení, s jakým prožíval nové vzepětí národního politického a kulturního života, vycházejí jeho návrhy praporů, především Praporu Jednoty Říp v Roudnici, který vytvořil v le-

    tech 1863 – 1864, a Praporu smíchovského pěveckého spolku Lukes, který navrhoval v roce 1868.

    Kresby, akvarely:   početný soubor Mánesova díla tvoří drobné kresby a akvarely, kterými např. zdobil dopisní papíry nebo památníky (např. kresby z let 1860 soustředěné v tzv. Svatolukášské knize chované v Národní galerii v Praze), které používal ke svým studijním účelům nebo které spojoval do tématických cyklů (Život na panském sídle; Národní galerie, Praze). Kromě kreseb a akvarelů s humorným či  ironickým obsahem se Mánes zabýval i  pohádkovými výjevy, v nichž  spojoval své senzualistické studie přírody s volnou alegoricko-fantazijní kompozicí (např. v tušových kresbách Zahradník a květiny, Soumrak nebo Venušina sluj; Národní galerie, Praha).

     

    Krajinářská škola Maxe Haushofera (1845-1866):   k výuce na pražské Akademii povolal Maxe Haushofera z Mnichova jeho švagr a ředitel Akademie Christian Ruben, aby zde, po smrti Antonína Mánesa, vedl ateliér krajinomalby. Při výuce vycházel Max Haushofer ze zásad mnichovské romantické krajinomalby, která kladla důraz na zachycení tzv. přírodní nálady (Naturstimmungen), a v tom smyslu učil i své žáky studovat a malovat různé přírodní úkazy, působivé scenérie a atmosférické nálady a proměny krajiny. Základní záznamy hlavních (tvarových, prostorových, barevných, světelných aj.) rysů i jednotlivých detailů krajinného výseku si přitom žáci pořizovali v plenéru, aby je pak v ateliéru poskládali a propojili v definitivní obraz v duchu žádaného stylu.

    O oblibě krajinářského žánru i mistrovy osoby svědčí početnost studentů i to, že někteří zůstávali ve škole déle, než museli. Z těch nejtalentovanějších to byli:

    Ø  Bedřich Havránek (1821-1899), malíř rozměrných krajinných záběrů z Čech a Moravy, v nichž dokázal zachytit charakteristickou typologii toho kterého kraje;

    Ø  Alois Bubák (1824-1870), jenž v sérii krajin z Českého ráje, podhůří Jizerských hor a Krkonoš zobrazil realistická panoramata krajinných výseků v plné hloubce, plasticitě a atmosférické vzdušnosti;

    Ø  Adolf Kosárek (1830-1859), jeden z největších českých krajinářů, jenž se nespokojil s náladou či působivým efektem obrazu krajiny, ale podobně jako staří nizozemští mistři se snažil ve svých obrazech vyjádřit hluboké sepjetí lidského života s životem přírody.

    Jiní, jako například Julius Mařák (1832-1899) nebo Hugo Ullik (1838-1881), odešli dále studovat do Mnichova nebo do krajinářského ateliéru v Düsseldorfu.

     

    ADOLF KOSÁREK (1830 – 1859):   žák Maxe Haushofera na krajinářské škole pražské Akademie; nejvýznamnější představitel české romantické krajinomalby a jeden z největších českých krajinářů. Přes svůj krátký život a pouze sedmileté tvůrčí období, vytvořil závažné a objevné dílo, jímž ovlivnil nejenom následnou malbu realismu, ale i tvorbu dalších generací českých krajinářů. Navázal na romantismus mnichovských a düsseldorfských malířů i náladové krajiny svého současníka A.B. Piepenhagena, ale po vzoru Josefa Navrátila pracoval především s barvou, jejímž prostřednictvím dokázal vyjádřit námět, vzdušnou atmosféru denní či roční doby nebo celkovou náladu krajiny. Maloval na Českomoravské vysočině nebo mírně zvlněné krajiny Hradecka a Pardubicka se sporou vegetací, kde si vybíral určité, geologicky typické motivy, které pak spojoval ve výsledný komponovaný obraz. V tom smyslu vytvořil idealizovaný, i když lokálně určený typ české krajiny charakterizovaný zejména reliéfem a geologickou strukturou obnaženého skalnatého terénu.

    Významná díla:

    Krajina v bouři (1854; Pražské arcibiskupství; podobně jako němečtí romantici, zobrazoval Kosárek bouři jako projev přírodní síly, a to ve všech jejích fázích, nejčastěji v okamžiku před jejím vypuknutím);

    Krajina ze středních Čech (Krajina s kamenným mostem) (1855; Národní galerie, Praha. Časté náměty ze života na venkově souvisejí s Kosárkovou činností hospodářského praktikanta na arcibiskupských statcích. V obraze, zobrazujícím návrat rolníků ze senoseče před blížící se bouří, vyjádřil po vzoru nizozemských mistrů sepětí lidského života s přírodou v atmosféře všedního dne);

    Lesní krajina (Poustevna) (1856; Národní galerie, Praha; inspirován německou romantickou krajinomalbou, Kosárek často zobrazoval pustou náladovou krajinu, která je neporušená zásahem člověka, velmi vzdálená od veškeré civilizace a je tak, v  rousseauovském duchu, nejvhodnějším místem kontemplace);

    Česká krajina (1858; Národní galerie, Praha. V roce 1858 vznikl největší počet Kosárkových velkých pláten zobrazujících českou krajinu, která jsou ukázkou jeho koloristického umění. Jsou to krajiny, jež byly vytvořeny jako kompozice ze záběrů zachycených v přírodě.Vynikají střídmým koloritem z několika hnědavých, rezavých, zelenavých a modrošedých valérů i objektivně vyjádřenou atmosférou a představují tak úvod k realisticky pojímané  krajinomalbě);

    Osamělá krajina (Selská svatba) (1858; Národní galerie, Praha.  Kontrast nevlídné skalnaté krajiny a bujného veselí projíždějících svatebčanů má paralelu v Kosárkových pocitech skepse a beznaděje vyvolaných začínající tuberkulózou v době, kdy se chystal vstoupit do manželského svazku. I když zde nejde o věrný přepis konkrétní krajiny, lze poznat, že Kosárek situoval svatební veselí na pozadí Kozích hřbetů nacházejících se nedaleko Roztok u Suchdola);

    Podzimní krajina (Krajina u Pardubic) (1859; Národní galerie, Praha. Své subjektivní pocity vkládal Kosárek do jednoduchých krajinných záběrů, v nichž pomocí vytříbené stupnice barev sugeroval náladu roční doby nebo denního okamžiku).

    Další díla:

    Krajina s dřevěným mostem; 1858; Národní galerie, Praha);

    Kaple v lese (1859; nedokončeno; Národní galerie, Praha);

    Letní krajina s kaplí (1859; Národní galerie, Praha).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova