Obsah
Žádné titulkyŠPANĚLSKO: na přelomu století byla v Madridu založena Academia de San Fernando, která po Raphaelu Mengsovi a G. B. Tiepolovi, kteří zde v 60.letech pracovali na výzdobě královského paláce, udávala klasicistní směr veškerému oficiálnímu umění.
Z průměrné dobové produkce se zde vymyká jedině tvorba Francisca José de Goyi y Lucientes (1746-1828), jenž se usadil v Madridu od roku 1774 a začal svoji uměleckou dráhu jako malíř kartonů pro královské gobelínové dílny. Podobně, jako jeho velký předchůdce Diego Velázquez, získává později postavení úspěšného královského portrétisty, avšak teprve těžká choroba spojená s postupnou ztrátou sluchu jej podněcuje k mimořádně závažné umělecké tvorbě, kterou zcela překračuje svou dobu a stává se jedním z největších umělců v dějinách španělského i světového malířství.
FRANCISCO JOSÉ DE GOYA Y LUCIENTES (1746 – 1828): malíř a grafik; mimořádný umělec v dějinách španělského i světového malířství, jehož mnohotvárná tvorba se klene nad obdobím pozdního baroka, klasicismu i romantismu, aby (ve svých pozdních a nejzávažnějších dílech) zároveň v mnohém předznamenávala moderní umění 20.věku. Začínal tvořit v rokokovém stylu své doby jako návrhář gobelínů pro královskou manufakturu v Madridu (od r.1774), kdy zpracovával různé žánrové výjevy ze života španělského lidu (Slunečník; 1777; Slepý kytarista; 1778; Pradleny; 1780; Museo del Prado, Madrid). Díky doporučení významných osob, které portrétoval, se později stal malířem královského dvora (1786) a nakonec i komorním malířem (1789) krále Karla IV., což mu zajišťovalo bezstarostný život úspěšného mistra líbivých žánrů a vynikajících portrétů španělské aristokracie.
Závažný zvrat v Goyově tvorbě nastal až ve spojitosti s těžkým záchvatem mrtvice (1792), která následně způsobila jeho úplnou hluchotu. Ta, ač na jedné straně vedla umělce k pocitu osamění, částečné společenské izolaci a radikální přestavbě životních hodnot i životního stylu, na druhé straně podnítila jeho nové tvůrčí možnosti spočívající v hlubším zkoumání skutečného (především morálního) stavu okolního světa a v nekompromisním odhalování reality prostřednictvím emotivních a výrazově silných obrazů. Tehdy se mocným výrazovým prostředkem v jeho tvorbě stala fantazie, kterou podněcovaly dobové události, sny či mysticky prožívané vize. Právě dramatické události doby, k jakým patřila Napoleonova okupace Španělska, zvraty ve vládě monarchie nebo inkviziční procesy, představovaly zásadní impulzy těch Goyových děl, kterými v podobě grafických cyklů (Caprichos, Desastres de la Guerra, Tauromachia, Disparates aj.) nebo tzv. „černých maleb“ nejvíce zapůsobil na své následovníky, např. Eugèna Delacroixe v období romantismu, Honoré Daumiera v období realismu či německé expresionisty na počátku 20. století.
Portrétní tvorba:
Markýza de Pontejos (1786; National Gallery of Art, Washington);
Vévodkyně z Alby (1795; sbírka vévody z Alby, Madrid);
La Tirana(1799; Museo de la Real Academia de San Fernando, Madrid);
Karel IV. na koni (1799; Museo del Prado, Madrid);
Hraběnka de Chinchón (1800; Museo del Prado, Madrid. Bezprostřednost jedné z nejpůso-bivějších Goyových podobizen násobí temné a proti tradičním zvyklostem prázdné pozadí, které tak umožňuje soustředit divákův pohled na půvabný zjev mladé ženy, kterou zde představuje manželka králova oblíbence Godoye);
Rodina Karla IV. (1800; Museo del Prado, Madrid. Po pečlivém prostudování jednotlivých postav formou individuálních portrétů, vytvořil Goya celý skupinový portrét, jenž se sice svojí kompozicí (vycházející z Las Meninas Diega Velázqueze) jeví jako representativní dílo, ale vzhledem k jisté vulgárnosti či přímo ošklivosti některých osob, hlavně královského páru, dnes působí jako odvážná satira);
Žena s vějířem (1806-1807; Musée du Louvre, Paříž);
Doña Francisca Sabasa y Garcia (1804-1808; National Gallery of Art, Washington);
Autoportrét (1815; Museo del Prado; Madrid. Podobně jako Rembrandt studoval Goya svou tvář v různých věkových obdobích, přičemž se vyhýbal jakékoliv popisnosti a soustředil svou pozornost na výrazné psychické rysy, které mu do tváře vyryly životní útrapy).
Cyklus Rozmary (Los Caprichos) (1797-1799; Museo del Prado, Madrid): v cyklu osmdesáti leptů, které vyšly v roce 1799, ale vzápětí byly, vzhledem k inkvizici, staženy z prodeje, umělec představil svůj pohled na lidské společenství. Obrazy, někdy v podobě obludných lidských bytostí, kuplířek, zlodějů či žebráků, jindy v podobě ponurých vizí z popravišť či čarodějnických sabatů, doprovodil krátkými motty, která příslušný výjev sarkasticky glosují (Spánek rozumu plodí příšery, Co dokáže krejčí !, Až do smrti, Nebylo léku, Vzestup a pád aj.), přičemž jeho sžíravou satiru násobí nebo naopak dvojsmyslně matou.
Cyklus Hrůzy války (Los Desastres de la Guerra)(1810-1815): v cyklu leptů Hrůzy války, který vyšel až dlouho po svém dokončení v roce 1863, vystupuje Goya jako vlastenec, který je otřesen krutostmi napoleonské soldatesky páchanými během vlastenecké války (guerilly) Španělů proti francouzským vojskům. Popravy, mučení a utrpení všeho druhu jsou zde zobrazeny s až dokumentární syrovostí, při užití naprosto moderních prostředků, které umožňuje právě technika leptu.
Černé malby v Domě hluchého (La Quinta del Sordo) (1820-1823; původně olejomalba na omítce, nyní olejomalba na sádře; nyní Museo del Prado, Madrid): malířská výzdoba Goyova venkovského domu (později nazvaného „Dům hluchého“), jež je podle svých tmavých odstínů a obskurních námětů nazývána „černými malbami“, představuje vrcholné stádium malířovy tvůrčí fantazie a s ní spojené exprese. V celkem 14-ti obrazech, k jejichž hlavním výrazovým prostředkům patří deformace, pastóznost a malířská uvolněnost, jakož i úplné potlačení barevnosti a prostoru, zde Goya zpracovává řadu námětů, v nichž se objevují hrůzné, drsné nebo iracionálně-mysteriózní výjevy (Saturn požírající jedno ze svých dětí, Zápas s obušky), scény s čarodějnicemi (Sabat čarodějnic) či s oblíbeným španělským národním světcem sv. Izidorem (Pouť ke sv. Izidoru) a jejichž společným jmenovatelem je (Goyou nazírané a z jeho hlediska pokřivené) lidství.
Další významná díla:
výzdoba kupole chrámu San Antonio de la Florida v Madridě (1798. Fresky, jež zobrazují řadu postav kolem iluzívní balustrády, jak přihlížejí zázraku svatého Antonína, charakterizuje zvláštní prolínání klasické barokní monumentality a rokokové hravosti s dosud neznámými prvky expresívních zjednodušení a deformací, které již výrazně připomínají způsob romantické freskové malby Eugèna Delacroixe);
Nahá Maja (La Maja Desnuda) (1799-1800; Museo del Prado, Madrid. Obrazy nahé a oblečené Maji, jež byly jako vzájemné pendanty uváděny v majetkovém soupise králova oblíbence Godoye jako Gitanas (tj. Cikánky), inspirovaly svým novým pojetím portrétu řadu Goyových následovníků, a to především z okruhu francouzské malby 19. století);
Oblečená Maja (La Maja Vestida) (1800-1803; Museo del Prado, Madrid);
2. květen 1808 (El Dos de Mayo), (Útok mameluků u Puerta del Sol) (1814; Museo del Prado, Madrid. S návratem Ferdinanda VII. na španělský trůn (ještě před Napoleonovou abdikací v dubnu roku 1814) byl Goya pověřen, jako králův „dvorní malíř“, namalovat nejenom řadu representativních portrétů, ale i taková díla, která by (podle usnesení královské komise) „...zvěčnila nejznámější a nejhrdinštější události našeho slavného povstání proti tyranovi Evropy“. Dva obrazy, které Goya v této souvislosti vytvořil (napadení oddílu mameluků madridskými povstalci při vstupu francouzských vojsk do města a následné represálie a hromadné popravy, které zde trvaly po potlačení povstání celou noc), představují nejenom vrchol jeho malířské tvorby, ale zároveň i vývojový mezník v možnostech využití malířských výrazových prostředků, barvy, světla, rukopisu či výrazového symbolu);
Kolos (Obr) (1808; Museo del Prado, Madrid. Zvláště v pozdních dílech se Goyovy prožitky úzkosti z válečných událostí měnily ve fantastické vize a ponuré alegorické příměry, tak jako v obraze obra, symbolu blížící se války, jenž se zde hrozivě tyčí nad bezbranným prchajícím davem);
3. květen 1808 (El Tres de Mayo), (Popravy obránců Madridu) (1814; Museo del Prado, Madrid. Obraz El Tres de Mayo tvoří pendant k obrazu El Dos de Mayo, který však překonává ještě větším nábojem dramatičnosti, expresivity a výrazové symboliky. Např. bílá plocha košile právě popravovaného odsouzence zde představuje nejenom prostorotvorný či dějový, ale především významový střed kompozice, k němuž se váží další významové prvky obrazu – hlavně pušek popravčí čety, symbolické barvy země (okr), noci(černá) a krve(červená), expresívní gesta popravovaných či obří lucerna, jejíž světlo tvoří v kompozici obrazu druhý významový střed a má v okruhu ústřední scény jak emotivní, tak i nábožensko-symbolický obsah);
Kristus na Olivetské hoře (1819; Escuelas Pías de San Antón, Madrid. Pozdní obraz s výjevem Krista na Olivetské hoře předvádí Goyův nonkonformismus i v oblasti tradičních náboženských témat, kdy se snaží, podobně jako Rembrandt nebo Caravaggio, o transformaci námětu z ryze náboženské či mystické polohy do polohy obecně lidské);
Mlékařka z Bordeaux (1825-1827; Museo del Prado, Madrid. Předposlední Goyovo dílo, které vytvořil na půdě svých někdejších nepřátel v exilu v Bordeaux, již definitivně opouští „goyovsky“ dramatické pojetí malby a vzdušnými tóny světlých barev i odlehčeným rukopisem připomíná malbu impresionismu).
Další díla:
Noční požár (1793-1794; Banco Inversion-Agepasa, Madrid);
Blázinec (Casa de locos) (1812-1814; Museo de la Real Academia de San Fernando, Madrid);
Vesnická corrida (1812-1814; Museo de la Real Academia de San Fernando, Madrid);
Procesí flagelantů (1812-1814; Museo de la Real Academia de San Fernando, Madrid);
Inkviziční tribunál (1812-1819; Museo de la Real Academia de San Fernando, Madrid).
- Klíčová slova
Obrázky 0 | ||
---|---|---|
Nebyly nalezeny žádné obrázky. |