Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Klasicismus

Stránka naposledy upravena 11:44, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Počátky a vývoj malířství klasicismu:       mezinárodní centrum slohu představoval Řím, kde stoupenci klasicismu navazovali jak na tvorbu barokních klasicistů (jak ji representuje především malba Carracciů, Nicolase Poussina a Claude Lorraina), tak na velké mistry renesance (především Raffaela, Correggia a Tiziana) a umění řecké a římské antiky. Římské středisko malířského klasicismu vznikalo v kruhu kolem malíře německého původu Antona Raphaela Mengse a jeho přítele, nadšeného stoupence antiky, archeologa, estetika a historika umění Johanna Joachima Winckelmanna, kteří ve svých spisech (např. Gedanken über Nachahmung der griechischen Werke in der Malerei und Bildhauerkunst(Úvahy o napodobování řeckých děl v malířství a sochařství, J. J. Winckelmann, 1755) nebo Gedanken über Schönheit und den Geschmack in der Malerei(Úvahy o kráse a vkusu v malířství, A. R. Mengs, 1762-1771)) formulovali principy nové estetiky a objasňovali, proč pokládají antické umění za absolutní kritérium pro jakékoliv umělecké dílo. Mengsovým prvním dílem, ve kterém programově realizoval principy klasické malby a které zároveň nese všechny znaky malířského akademismu, je nástropní freska Parnas ve Ville Albani v Římě z roku 1761.

    Hlavní představitel druhé generace (neo)klasicismu, Jacques Louis David, spojil antický ideál s hesly francouzské revoluce a rozvíjel moralistní malbu drženou ve strohých antikizujících formách. Naproti tomu Johann Heinrich Füssli, který, ač také vycházel z podnětů římské školy, uvedl klasicistní malbu do opačných poloh fantastiky apreromantismu živeného Shakespearovými, Homérovými či Dantovými díly nebo germánskou mytologií. David vychoval celou generaci předních francouzských malířů, z nichž Jean Auguste Dominique Ingres, se stal hlavním representantem empírové fáze slohu, kterou dovedl, souběžně s romantismem, až za polovinu 19. století.

     

    Obsahy a formy malířství klasicismu:   na rozdíl od architektury a sochařství, bylo na konci 18. a na začátku 19. století známo z antického malířství jenom málo památek, a proto se klasičtí malíři inspirovali (mimo jiné) hlavně římským reliéfem, který se nacházel např. na sarkofázích nebo na triumfálních obloucích a sloupech. Pod jeho vlivem zdůrazňovali hlavně přesnou obrysovou kresbu a modelaci objemů ideálně tvarovaných postav zasazených do relativně mělkého obrazového prostoru, přičemž barva zde měla jenom kolorující funkci.

    Pod vlivem Velké francouzské revoluce i Napoleonova císařství se malířství, podobně jako ostatní umění, stalo součástí státní ideologie a nástrojem propagandy a vybíralo si proto taková témata z antické historie a mytologie, která nějakým způsobem korespondovala se soudobými politickými idejemi. Z tohoto postavení malířství ve státě pak vyplývala i nejvhodnější forma klasického obrazu, kterou představoval více nebo méněidealizovaný portrét a více nebo méně složitá figurální kompozice zpracovávající náboženské, mytologické či historické události nebo literární příběhy. Své místo měla v klasickém malířství i ideální, heroická či idylická krajina, jejíž podobu rozvíjeli již v 17. století malíři Nicolas Poussin, Claude Lorrain nebo Adam Elsheimer.

     

    Vztah malířského klasicismu a romantismu:   již od svého počátku obsahoval klasicismus i prvky romantismu, které se s klasickými náměty prolínaly nebo představovaly možnost rozšíření soudobého uměleckého repertoáru. V tom smyslu se v rámci klasické malby uplatňovaly i romanticky ztvárněné výjevy z národní minulosti i současnosti, středověku, gotiky nebo renesance, ale i zcela fantaskní (snově lyrické, či naopak drasticky obskurní) výjevy, jejichž obrazivost přerostla v dílech umělců, jakými byli Francisco de Goya a Heinrich Füssli, až do poloh expresívně pojatého symbolismu.

    Zatímco se antika prosadila hlavně v malířství Itálie a Francie, v Anglii a Německu se vlivem preromantismu rozvíjelo malířství inspirované především přírodou, středověkem, literaturou či kulturou starých Germánů.

     

    Aktuální obsah:

     

     

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova