Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Historismus (1. polovina 19. století)

Stránka naposledy upravena 10:22, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Paralelně s neoklasicismem se od konce 18. století rozvíjel romantismus, který ve své podstatě vycházel z jiných (často protikladných) principů, než osvícenství a racionalismus. Jedním z projevů romantismu byl návrat k idealizované minulosti, jako staronovému zdroji poznání, inspirace, ale i úniku od reálného světa do světa minulých kultur a civilizací. V architektuře se tyto tendence projevily v tzv. historismu, kdy docházelo k návratu k předchozím (hotovým) slohovým formám, jejich transformaci do nového prostředí a spojování se soudobými ideovými programy a sociálními funkcemi.

     

    Romantismus:   nové myšlenkové a umělecké hnutí romantismu, které vzniklo jako reakce na klasicismus a osvícenský racionalismus, ovládlo nejdříve literaturu (francouzské slovo „roman“ znamenalo ve středověku vyprávění ve verších nebo v próze, které nebylo psáno v latině, ale v lidovém jazyce, a neřídilo se danými uměleckými pravidly; podobně slovo „romantique“ bylo výrazem pro neskutečný svět plný citových prožitků a dobrodružství) a poté ostatní umělecké oblasti.

    První projevy romantismu lze sledovat zejména v Anglii, Francii a Německu v období tzv. preromantismu (1760 – 1790):

    ·         v Anglii se začala požadovat tvůrčí originalita založená na subjektivitě a zvýšené citovosti, která vedla ke vzniku tzv. sentimentálního románu a k zálibě v  romantické přírodě, ponurém prostředí ruin a hrobek a drsném světě raného polobarbarského středověku;

    ·         ve Francii se prosazovaly ideje Jeana-Jacquese Rousseaua přinášející novou koncepci člověka a celé společnosti a hlásající návrat civilizace k přírodě;

    ·         v Německu se rodil romantismus v subjektivisticky vyhroceném a sociálně kritickém hnutí básníků (zejm. mladého J. W. Goetha, Fr. Schillera a J. G. Herdera) nazvaném Sturm und Drang a v myšlení tzv. filosofického romantismu J. G. Fichteho, F. W. Schellinga a G. F. Hegela.

    Po roce 1790 pokračovalo období programového romantismu, které vrcholilo kolem roku 1830 a doznívalo ve 40.letech, nicméně v podobě architektonického historismu a eklekticismu trvalo až do konce 19. století.

    Romantismus zdůrazňoval tvůrčí svobodu umělce spojenou se silným citovým prožitkem, imaginaci a individualizovaný umělecký názor. Proti ideálu antiky stavěl (neklasické) hodnoty středověku spojené s hlubokou vírou v Boha, panteisticky vnímanou přírodu, exotický Orient či neskutečný svět fantazií, snů a náboženské mystiky. I když ovlivnil všechny umělecké obory, ve výtvarném umění zůstal široce rozvětveným hnutím, aniž by vytvořil jednotný umělecký sloh.

    Podobně i romantická architektura postrádá svoji slohotvornou funkci a neomezeně čerpá z mnohotvárného tvarosloví minulých slohů, nejčastěji orientálních nebo středověkých kultur. Směřuje přitom od členitých a architektonicky uvolněných forem (na počátku 19. století) k akademicky přesnému ztvárnění idealizovaných předloh v podobě historizujících „neo-slohů“ (hlavně ve 2.polovině 19. století) a pokračuje k netvůrčímu napodobování a míšení historických slohových prvků v simultánnímčisyntetickém eklekticismu (ke konci 19. století).

     

    Historismus:  jako architektonický historismus je označován široký proud romantické architektury mezi neoklasicismem a secesí, která se programově vrací ke slohovým formám minulosti a kterou lze z hlediska vývojových fází rozdělit na:

    ·         architekturu romantického historismu, která v duchu romantické malebnosti a pitoresknosti vychází z členitých a uvolněných forem, přičemž čerpá jak ze středověkých slohů, tak i z architektury Byzance, raného křesťanství a Orientu;

    ·         architekturu tzv. přísného historismu, která vychází ze slohových norem historické architektury, přičemž funkčně a ideově definuje podoby základních „neo-slohů“ (tj.především neogotiky, neorenesance a neobaroka);

    ·         architekturu tzv. pozdního historismu neboli eklekticismu, kterou charakterizuje uvolnění slohových norem a spojování prvků, které jsou vybírány (řec.eklegein=volit,vybírat) především z „neklasických“ období historických slohů.

     

    Vztah neoklasicismu, romantismu a historismu:   neoklasicismus lze pokládat za první fázi romantického historismu, neboť antika byla v době neoklasicismu pojímána ve stejném romanticko-idea-lizujícím duchu, jako středověk nebo Orient. Neoklasicistní, romantické a historizující stavby přitom existovaly paralelně, ale v podobě slohově stejnorodých objektů, nebo jako syntéza různorodých slohových prvků tak, jak to bylo později obvyklé v eklekticismu.

     

    Význam historismu:   vedle tvůrčí stagnace, absence pravidel a nevkusu, lze v architektuře historismu najít i pozitivní přínosy, například:

    -          převzaté formy a konstrukční prvky měly vliv na moderní architekturu;

    -          historismus vedl k hlubšímu poznání minulosti, úctě k umění předků a k péči o historické památky;

    -          architektonický tradicionalismus 20. století (navazující na historismus) představoval významnou alternativu k technicistnímu funkcionalismu.

     

    Neogotika:   jako první z historizujících neo-slohů se ve 2.polovině 18.století v Anglii objevila raná fáze neogotiky zv. Gothic Revival (znovuoživení gotiky). V dalších vývojových fázích pak přichází:

    §  romantická neogotika (90.léta 18.st. – 60.léta 19.st.), která se nejdříve rozvíjela zejména v Anglii (kde ideově vycházela z literárního sentimentalismu a architektonicky navazovala na pojetí anglického parku s drobnými neogotickými stavbami) a později (od 20.let 19.st.) v Ně-mecku, kde se inspirovala středověkými motivy malířského romantismu i duchovním, národně vnímaným odkazem starých germánských kultur;

    §  historická neogotika (přibližně 60. – 90.léta 19.st.), kdy dochází k vědeckému (historickému i uměleckohistorickému) výkladu gotiky, restaurování a výstavbě gotických objektů podle zásad architektonického purismu, jehož předním teoretikem i realizátorem byl francouzský architekt Viollet-le-Duc;

    §  pozdní neogotika (přibližně 90.léta 19.st. – 1.desetiletí 20.st.), která se rozvíjela souběžně se secesí a pod jejím vlivem se inspirovala dekorativismem zejména pozdně gotické architektury.

     

    Neorománský sloh:   celkově méně rozšířený neorománský sloh se většinou využíval pro sakrální stavby, přičemž byl často kombinován s prvky  raně křesťanské a byzantské architektury. Německou variantu neorománského slohu představoval tzv. Rundbogenstil (obloučkový styl), který vycházel z tvorby Friedricha Schinkela a užíval původní byzantské, italsko-románské a italsko-renesanční vzory.

     

    Aktuální obsah:

     

     

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova