Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Pozdní renesance v Itálii (manýrismus)

Stránka naposledy upravena 09:38, 19 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Italské slovo „maniera" (způsob, styl) mělo v l6. století obecně kladný význam jako označení záměrně stylového a umělecky vytříbeného díla. Zdokonalování stylu a překonávání přírody ve složitosti pohybů („figura serpentinata"), nápaditosti kompozice, eleganci a idealizované kráse tvarůse postupně stalo hlavní složkou díla, které se přizpůsoboval i jeho obsah. Někdy až  bizarní fantasknost a složitost díla („difficultà“) měla působit především virtuozitou provedení i zdánlivou lehkostí („facilità“, „sprezzatura“), se kterou umělec vyřešil svůj náročný umělecký úkol.Typické pro manýristy přitom bylo eklektické přejímání již vytvořených forem a jejich působivé spojování v nových souvislostech.

    Základní tvarosloví manýrismu vznikalo již v pozdních Raffaelových, Michelangelových a Leonardových dílech a bylo dále přejímáno a rozvíjeno mladými římskými umělci, kteří se pak rozešli po celé Itálii a přenesli nový sloh do všech významných uměleckých center: např. Perino del Vaga (1501-1547) do Florencie, Giulio Romano (1499-1546) (přední Raffaelův žák) do Mantovy, Polidoro da Caravaggio (1499/1500 -1543) do Neapole nebo Parmigianino (1503-1540) do Boloni a Parmy.

    Hlavními představiteli manýrismu ve Florencii byli Agnolo Bronzino (1503-1572), Jacopo Pontormo (1494-1556), Giorgio Vasari (1511-1574) a Rosso zv. Fiorentino (1494-1540), který pak působil společně s Boloňanem Francescem Primaticciem (1504/05-1570) na dvoře Františka I., kde vedl malířskou výzdobu zámku ve Fontainebleau, v Sieně Domenico Beccafumi (kol. 1486-1551).

    Specifickým způsobem se manýrismus rozvíjel v benátské malbě, kde jej representuje jednak
    pozdní dílo Tiziana, jednak jeho hlavní představitel Jacopo Robusti zv. Tintoretto (1518-1594) společně se svými významnými současníky, k nimž mj. patřili Paolo Veronese 1528-1588) a Giacomo da Ponte zv. Bassano (1517/18-1592).

    MICHELANGELO BUONARROTI (1475 - 1564): manýristické tendence umělcova malířského díla,
    zjevné již ve složitých pohybech vojáků na kartonu Bitvy u Casciny(1504) nebo na spirálovitě sto-
    čené postavě P. Marie na obraze Svaté rodiny s malým sv. Janem Křtitelem(1504), se naplno rozvinuly ve vrcholných dílech jeho pozdní tvorby: obrovské fresce Posledního soudu, kterou završil velkolepou výzdobu Sixtinské kaple, a ve dvou freskách Paolinské kaple (Cappella Paolina) ve Vatikánu, kterými uzavřel svou malířskou tvorbu a do nichž vložil (jako své umělecké kredo) nejvyšší míru svého duchovního prožitku.

    Hlavní díla:

    Poslední soud v Sixtinské kapli ve Vatikánu (1536-1541; 17 x 13,3 m. Freska Posledního soudu na západní stěně Sixtinské kaple, kterou Michelangelo provedl na přání papeže Pavla III., zobrazuje na ploše kolem 200 m2 celkem 390 postav. Její dynamické téma tvoří mohutný oblouk zástupu lidí, který stoupá od levé strany ze země, stáčí se kolem postav Krista-soudce a Panny Marie a směřuje vpravo dolů k Charónově loďce a k pustému místu s temným jícnem pekla. Kristus zde představuje nejenom kompoziční, ale i ideový střed celé kompozice, na jehož pokyn se koloběh postav dává do pohybu a směřuje buď dále do nekonečného nebeského prostoru nebo dolů k věčnému zatracení. Z pravé strany jej obklopují zástupy vedené sv. Petrem, z levé strany přiváděné Adamem, zatímco mučedníci a mučednice jsou shromážděni těsně před ním a ukazují mu své atributy mučednické smrti – např. sv. Bartoloměj svoji kůži, v níž však Michelangelo zobrazil sám sebe);

    Obrácení sv. Pavla a Ukřižování sv. Petra v kapli sv. Pavla (Cappella Paolina) ve
    Vatikánu (1542-1545; 1545-1550; freska. Objektivní skutečnost děje, stejně tak jako renesanční realismus a idealismus, ustupují v pozdní Michelangelově tvorbě subjektivismu umělcovy tvůrčí fantazie a tvůrčího prožitku. Ve vznášejících se postavách kolem letícího Krista na obraze Obrácení sv. Pavla nebo v obloukové kompozici Ukřižování sv. Petra je sice patrná souvislost s obrazem Posledního soudu, avšak pohybové, tvarové a perspektivní disonance, jakož i míra abstraktního vyjádření prostoru, zde dosahují ještě větší intenzity a předjímají tak dynamismus radikálního baroka).

     

    Podřízené kapitoly:

     

     

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova