Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Akademismus

Stránka naposledy upravena 12:08, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Podobně jako v sochařství, představoval i v malířství akademismus oficiální umělecký styl, který se vyučoval na vysokých uměleckých školách – akademiích, byl udržován a šířen oficiálními uměleckými institucemi podporovanými státem a rozvíjen oficiálně uznávanými malíři a jejich žáky či následovníky. Jeho centrem (i místem vzniku) byla v 19. století (konkrétně v letech 1850 – 1910) Paříž, kde sídlily hlavní instituce, jejichž programovou náplní byla estetika akademismu. Mimo jiné k nim patřily:

    -          Akademie výtvarných umění (L’Académie des Beaux-Arts), později přejmenovaná naŠkolu výtvarných umění (L’Ecole des Beaux-Arts);

    -          Společnost francouzských umělců (Société des artistes français), později přejmenovaná na Národní společnost výtvarného umění (Société nationale des beaux-arts).

    Zde se každoročně pořádaly (a dodnes pořádají) proslulé výstavy soudobého výtvarného umění nesoucí název Salon. Především sem patří:

    -          tradiční Salon des artistes français, jehož první ročník se konal již v roce 1667;

    -          Salon de la Société nationale des beaux-arts pořádaný Národní společností výtvarného umění.

     

    S pojmem akademismu byl úzce spojen tzv. Římský konkurs (Le concours de Rome), jehož vítěz obdržel prestižní Římskou cenu (Premier Grand Prix de Rome), která mu následně umožnila tříletý stipendijní pobyt v Římě spojený se studiem antických památek a klasického umění.

     

    Postavení akademismu mezi malířskými směry v 19. století:   v kontextu celoevropského vývoje umění lze akademismus 19. století označit jako dovršení určitého uměleckého názoru, zejména na způsob malířské techniky, figurální kresby a kompozice, který již započal v antice, pokračoval v re-nesančním a barokním umění a postupně dozníval v hlavních směrech 19. století – tj. v klasicismu, romantismu (v podobě tzv. romanticko-historického akademismu) a realismu (v podobě tzv. naturalistického akademismu).

    S nástupem avantgardního umění po roce 1874 – tj. impresionismu, postimpresionismu, symbolismu a secese – souviselo celkové uvolňování tradičních estetických forem i objevování nových estetických hodnot, což (mimo další faktory) působilo na definitivní ústup akademismu z předních pozic oficiálně uznávaného umění a jeho odsun na periferii umělecké tvorby.

     

    Obecné znaky malířského akademismu:

    ·         důraz na perspektivně a anatomicky  přesnou kresbu;

    ·         důraz na prvky formální výstavby obrazu, k jakým např. patří  figurální a kompoziční kánony, předmětná symbolika, dobově autentické rekvizity nebo věrohodně zachycené prostředí výjevu;

    ·         užití techniky tzv. hladké malby, která maximálně eliminuje stopu štětce a umožňuje minuciózní propracování detailů;

    ·         konzervativismus ve výběrů témat (k nejčastěji zpracovávaným žánrům zde patří historie, mytologie, alegorie, náboženství, portrét a akt jako forma mytologického, žánrového nebo alegorického obrazu);

    ·         imitování stylu obecně uznávaných mistrů dokonalé malby, za něž byli zejména považováni renesanční umělci Michelangelo Buonarroti a Raffael Santi, barokní umělci Annibale Carracci, Nicolas Poussin a Charles Le Brun a klasicisté Anton Raphael Mengs, Jacques Louis David a Jean Auguste Dominique Ingres.   

     

    Hlavní představitelé francouzského malířského akademismu a jejich díla:

     

    HIPPOLYTE-PAUL DELAROCHE (1797 – 1856):   žák A. J. Grose, představitel francouzského romanticko-historického akademismu; malíř velkých historických pláten, jejichž detailně propracované reálie měly přispět k autenticitě zobrazeného výjevu a zároveň nést určité symbolické obsahy (Poprava lady Jany Greyové; 1833; National Gallery, Londýn; Děti krále Eduarda IV. vězněné v Toweru; 1830; Musée du Louvre, Paříž; Mladá křesťanská mučednice; 1855; Musée du Louvre, Paříž).

     

    JEAN-LOUIS-ERNEST MEISSONIER (1815 – 1891):   představitel francouzského naturalismu vycházející z holandské žánrové malby; vedle žánru a portrétů se  zabýval vojenskými náměty z dob napoleonských válek (Francouzské tažení; 1861; Musée d’Orsay, Paříž; Konec karetní hry; 1856; Walters Art Gallery, Baltimore, USA; Napoleon III. v bitvě u Solferina; 1859; Musée du Second Empire, Compiègne, Francie).

     

    THOMAS COUTURE (1815 – 1879):   žák A. J. Grose a učitel Édouarda Maneta; portrétista a malíř mnoha historických, mravoličných a žánrových obrazů, z nichž jej nejvíce proslavilo rozměrné plátno Římané v době úpadku (1847; 466 x 773 cm; Musée d’Orsay, Paříž) vystavené na Salónu v roce 1847.

     

    ALEXANDRE CABANEL (1823 – 1889):   představitel klasicistně orientovaného akademismu (Zrození Venuše; 1863; Musée d’Orsay, Paříž; Faidra; 1880; Musée Fabre, Montpellier, Languedoc, Francie; Komtessa Kellerová; 1873; Musée d’Orsay, Paříž).

     

    JEAN-LÉON GÉRÔME (1824 – 1904):   francouzský akademik – malíř i sochař, jenž své náměty čerpal hlavně z antiky a z prostředí Orientu a zpracovával v archeologicky rekonstruovaných scénách  (Arabská dívka s vodní dýmkou; 1873;  soukromá sbírka;  Pollice Verso;1872; Phoenix Art Museum, Phoenix, Arizona, USA; Kohoutí zápas; 1846; Musée d’Orsay, Paříž).

     

    WILLIAM-ADOLPHE BOUGUEREAU (1825 – 1905):   představitel francouzského akademického naturalismu, jenž se (zdá se) v rámci alegorie, mytologie či žánru zaměřoval na malbu ženského aktu (Zrození Venuše; 1879; Musée d’Orsay, Paříž; Nymfeum; 1879; The Haggin Museum, Stockton, Kalifornie, USA; Jaro; 1886; Joslyn Art Museum, Omaha, Nebraska, USA).

     

    PAUL JACQUES AIMÉ BAUDRY (1828 – 1886):  v rámci oficiálního umění druhého císařství  nejvýznamnější představitel nástěnné dekorativní malby; z více jak třiceti děl, v nichž se snažil obnovit iluzívní styl renesančních a barokních freskařů, vynikají jeho fresky v sále Kasačního dvora v Justičním paláci v Paříži, na zámku Chantilly a ve foyeru pařížské Opery.

     

    JULES JOSEPH JACQUES TISSOT (1836 – 1902):   malíř žánrových obrazů mondénního života pařížské a londýnské společnosti, jejichž společným znakem je (v duchu francouzského naturalismu a anglické viktoriánské malby) narativnost, extrémní popisnost a důraz na fotograficky propracovaný detail (Hra na schovávanou; 1880-1882; National Gallery of Art, Washington, USA; Kytice šeříků; kol. r.1875; soukromá sbírka; Kapitánova dcera; 1873; Southampton City Art Gallery, Southampton, Anglie).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova