Přidat do kolekce

Mistr Jan Hus a odpustky

Stránka naposledy upravena 11:29, 18 Říj 2010 uživatelem Mgr. Jindřich Strejček

    Současné stereotypy

    Jan Hus kritizoval kramaření s odpustky. Odpustky jsou odpuštěním hříchů za peníze

    Pronikání stereotypů do výuky

    Od dob národního obrození je katolicismus vnímán jako něco českému národu cizího. Nadto bylo zřejmě potřeba pro podepření sebevědomí ukázat, že byly doby, kdy se nás ostatní báli. Starší české dějepisectví s oblibou pěstovalo představu nepřetržité husitské (marxisté přidávali ještě adjektivum "revoluční") tradice, udržující se v lidových vrstvách od lipanské bitvy až do novověku. Do národního vědomí vstoupilo husitství, jak už bylo řečeno, ve zjednodušené podobě historické koncepce Františka Palackého jako nejskvělejší a nejslavnější doba českých dějin. Zdeněk Nejedlý zašel při aktualizaci husitské minulosti již roku 1919 tak daleko, že srovnával tábority s bolševiky, orebity s menševiky a basilejský koncil s janovskou konferencí. (Rak 1994). Díky Jiráskovu Temnu, které se stalo autoritou i pro učitele, se stereotyp zkažené církve a ideálních husitů tak vžil, že se stal nezpochybnitelným a přejímaly se nekriticky všechny názory, které s tímto obrazem ladily a odmítaly se ty, které se mu protivily.

    Historická fakta k tématu

    Stereotypní tvrzení o odpustcích můžeme najít v mnoha starších učebnicích. Často i dnes jsou žáci poučováni o prodávání odpustků jako důkazu zkaženosti církve.

    Proto začneme od konce:

    1. Co jsou to odpustky, jak se získávají?
    2. Jak to bylo s odpustky v době Husově?
    3. Co kritizoval Jan Hus na odpustcích?

    Co jsou odpustky a jak se získávají?

     

    Odpustky ve středověku byly křesťanským úkonem pokání (vyjádřením touhy po nápravě hříšného života)  Nahradily dříve praktikované kající skutky veřejného pokání. Místo čtyřicetidenního postu o chlebu a vodě se kajícník očišťoval modlitbou a almužnou. Plnomocné odpustky byly vázané na pouť do některého z významných poutních míst např. do Jeruzaléma, na křížovou výpravu či milostivý rok. (www. katolik.cz).

    Odpustky dnes: (podle současného Katechismu katolické církve /Praha, ZVON, 1995/)

    1471. Nauka a praxe odpustků je v církvi úzce spojená s účinky svátosti pokání.

     

    Co jsou to odpustky?

     

    „Odpustek znamená, že se před Bohem odpouštějí časné tresty za hříchy, jejichž vina byla zahlazena; je to odpuštění, které náležitě připravený věřící získává za určitých podmínek za pomoci církve, které jako služebnici vykoupení přísluší rozdělovat a používat poklad zadostiučinění Krista a svatých.“ „Odpustek je částečný nebo plnomocný podle toho, zda částečně nebo úplně osvobozuje od časného trestu za hříchy.“ „Každý věřící může získat … odpustky buď sám pro sebe, nebo pro zemřelé na způsob přímluvy.“

     

    Tresty za hřích

     

    1472 Abychom pochopili tuto nauku a tuto církevní praxi, je třeba si uvědomit, že hřích má dvojí následek. Těžký hřích nás zbavuje společenství s Bohem a činí nás neschopnými dosáhnout věčného života; být ho zbaven, to se nazývá "věčný trest" za hřích. Na druhé straně každý hřích, i všední, vyvolává zhoubné lpění na tvorech, které musí být očištěno, jak zde na zemi, tak i po smrti, ve stavu, jež se nazývá očistec. Toto očišťování zbavuje tak zvaného "časného trestu" za hřích. Tyto dva tresty nelze pojímat jako nějaký druh pomsty, kterou Bůh postihuje zvenčí, nýbrž jako důsledky vyplývající ze samé přirozenosti hříchu. Obrácení, jež pochází z vroucí lásky, může dosáhnout naprostého očištění hříšníka, takže neexistuje už žádný trest.

     

    1473 Odpuštění hříchů a obnovení společenství s Bohem přinášejí prominutí věčných trestů za hřích. Nicméně zůstávají časné tresty za hřích. Křesťan se má snažit přijímat tyto časné tresty za hřích jako milost tím, že trpělivě snáší utrpení a zkoušky všeho druhu, a jednoho dne tím, že se klidně postaví tváří v tvář smrti; má usilovat o to, aby úplně svlékl „starého člověka“ a oblékl „nového člověka“ prostřednictvím skutků milosrdenství a lásky, jakož i modlitbou a různými kajícími úkony. (zvýrazněno a  podtrženo autorem).

     

     

     

     

     

    Pokud chce věřící získat odpustek, musí mu být hřích již odpuštěn.  Proto je podmínkou získání odpustků jejich odpuštění, které musí předcházet. Odpuštění hříchů se dosahuje ve zpovědi (svátost smíření, též /ve starších materiálech/ svátost pokání).  V nebi může být jen to, co je dokonalé. Proto i když byly hřích odpuštěny, následky, které způsobily, přetrvávají. Aby byl člověk dokonalý, musí být od nich očištěn – očistit se může nějakým utrpením. Převedeno do běžné lidské praxe – každé zlo, které způsobím, škodí nejen okolí, ale i mně. Chci-li být dobrý (dokonalý), nestačí se za chyby omluvit, ale odnaučit se je dělat. Pokud jsem opilec, tak mi každodenní odpuštění rodiny (pokud by se taková našla) nepomůže v mé neschopnosti řídit auto. I po odpuštění zůstává následek mého pití – závislost.  Abych se dostal do klubu řidičů, musím se zbavit své závislosti – půjdu do protialkoholické léčebny a zde se (utrpením – prací, pravidelným režimem, antabusem...) závislosti zbavím a teprve potom se mohu dostat mezi řidiče.

    Dne 2.listopadu je např. možné získat odpustky pro duše zemřelých.

    Všechny možnosti získávání odpustků jsou vyjmenovány v "Enchiridion odpustků" vydaném Maticí cyrilo-metodějskou. V podstatě lze říci, že získání odpustků je dosažitelné za podmínek, mezi ně vždy patří zpověď, splnění uloženého pokání a nějaký dobrý skutek nebo sebezápor.


     2. Jak to bylo s odpustky v době Husově?

    Podobně jako dnes. Například v roce 1393 bylo vyhlášeno v Čechách se souhlasem papeže Bonifáce IX. Milostivé léto, které platilo od čtvrté neděle postní tj. od 16. března 1393, až do svátku Povýšení sv. Kříže, tedy do 14. září téhož roku. Každý, kdo chtěl dosáhnout plnomocných  odpustků, musel (byl-li Pražan patnáctkrát, byl-li cizinec sedmkrát) navštívit čtyři pražské kostely: kostel sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, katedrálu sv. Víta, zrušenou kapli Božího těla na dnešním Karlově náměstí a kostel sv. Markéty na Břevnově. Dále měl jít ke zpovědi a vykonat dobrý skutek uložený zpovědníkem a složit ve vyšehradském kostele finanční částku, odpovídající cestě do Říma, kde podobné milostivé léto proběhlo před třemi lety. Chudí lidé platili podle svého stavu jen část požadovaných peněz. (Vlček, Emanuel: Jan z Pomuku /Sv. Jan Nepomucký/ (Praha, Vesmír 1993), podobně Ráček, Blažej, Československé dějiny, Ladislav Kuncíř, Praha, 1933, str. 175).

    Při příležitosti vysvěcení Betlémské kaple roku 1394 byly vyhlášeny odpustky pro ty, kdo zde poslechnou slovo Boží a vykonají pobožnost (Ráček, Blažej, Československé dějiny, Ladislav Kuncíř, Praha, 1933, str. 168)

    Odpustky vyhlášené Janem XXIII. r. 1412 platily pro ty, kdo se vyzpovídal¨jí a vykonají předepsané pokání (Neumann, Augustin Alois, ThDr. P. Dědictví s. Prokopa, Praha 1931, str. 40) a složí dobrovolný příspěvek (Ráček, Blažej, Československé dějiny, Ladislav Kuncíř, Praha, 1933, str. 210).

    Udílení odpustků vždy (i době Husově) bylo vázáno na odpuštění hříchů, bez něj je (a bylo) odpuštění trestů (odpustek) neplatné.

     

    3. Co kritizoval Jan Hus na odpustcích?

    Hus shledával odpustky zbytečnými – papež nemůže vědět, jestli Bůh někomu odpustil nebo ne, nemůže tedy vyhlašovat odpuštění.  Hus již v protestu a v okružním listě a ještě více v disputaci mluví proti odpustkům zásadně: upíra papeži právo na světské panství i na jeho hájení, popírá, že by papež mohl dávat odpustky „za peníze“, ba že by mohl udělovat odpustky vůbec;  proto nazývá odpustky lživými a tvrdí, že věřící ničeho nezískají (Sedlák, Jan Dr.:“ M. Jan Hus, Dědictví sv. Prokopa, Praha, 1915, str. 233; podobně Čornej, Petr: Velké dějiny zemí koruny české, svazek V., Paseka, Praha, Litomyšl 2000 str. 139).

    Husův odpor vůči odpustkům je logický – Hus je zastáncem realismu, tedy je toho názoru, že pravá církev je církví vyvolených ke spáse. Kdo není tímto vyvoleným, není součástí církve. Církevní autorita v tomto pojetí nebyla automatická, nýbrž podmíněná. Je-li institucionální církev věrna Bohu, pak má oprávnění i moc reprezentovat jeho pravdy. Ztrácí-li tuto věrnost, ztrácí i svou moc. (Čornej, Petr: Velké dějiny zemí koruny české, svazek V., Paseka, Praha, Litomyšl 2000 str. 93; podrobněji a srozumitelně o nominalismu a realismu tamtéž na str. 91 - 94). V tomto pojetí si lidé nemohou být jisti tím, zda je papež „pravý“, zda je součástí církve (vyvolených), natož pak tím, že by mohl odpouštět – to náleží jen Bohu.


    Závěr:

    Odpustky nejsou odpouštěním hříchů, naopak bez odpuštění hříchů nemají platnost. Hus se nestavěl proti kramaření s odpustky, odmítal je zásadně. Jeho spor o ně je součástí filosofického sporu (dvou škol - nominalistů a realistů) o obecniny. (viz. zmíněné Velké dějiny...)

    Použité zdroje a literatura:

    • Sedlák, Jan Dr.: M. Jan Hus, Dědictví sv. Prokopa, Praha, 1915
    • Čornej, Petr: Velké dějiny zemí koruny české, svazek V., Paseka, Praha, Litomyšl 2000
    • Rak, Jiří: Bývali Čechové, H&H Jinočany, 1994
    • Čornej, Petr: Lipanské ozvěny,H&H Praha, 1995
    • Neumann, Augustin Alois, ThDr. P. Dědictví s. Prokopa, Praha 1931
    • Podiven: Češi v dějinách nové doby, Rozmluvy, Praha 1991
    • Katechismus katolické církve /Praha, ZVON, 1995
    • www.katolik.cz

    Návrhy pro výuku

    Poukázat na rozkolísanost doby, podmíněnost všech aktérů touto situací, pravdivě předložit fakta.

    Klíčová slova (Upravit)

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.