Přidat do kolekce              hodnotili 2 uživatelé

Dětská osobnost v předškolním vzdělávání

Stránka naposledy upravena 17:34, 5 Kvě 2010 uživatelem Milena Králová
    Obsah
    Žádné titulky

     

    Katedra psychologie Pedagogické fakulty
    Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem
     
     
     Seminární práce
     
     
    z předmětu (kód předmětu)    
    Osobnost dítěte v procesu výchovy a vzdělávání
     
     
     
     
    Téma:                                               Rodina a škola
                             
             
    Seminární práci zadal:                        Prof. PhDr. Miloslav Kodým CSc.
                                             
     
                 Předloženou seminární práci samostatně s použitím uvedené literatury vypracoval
    Student kombinovaného studia                2. ročníku 
    Obor   Učitelství pro mateřské školy
     
    Jméno příjmení                       Michael Novotný
     
    Adresa bydliště                      Chomutov
     
    Telefon, e-mail                       michaeelnovotny@seznam.cz
     
     
     
    Obsah
     
     
    1. Úvod
    1. Funkce školy ve výchově a vzdělávání dítěte
    1. Funkce rodiny ve výchově dítěte
    1. Úskalí spolupráce mezi školou a rodinou
    1. Závěr
    1. Použité zdroje
    1.        Úvod
     
     
    V této seminární práci bych se rád zabýval vlivem školy a rodiny na dětskou osobnost, a to vlivem  kladným i záporným a zejména úskalím, která ve spolupráci mezi školou a rodiči bezesporu jsou. Dítě předškolního věku má své specifické potřeby, které musí jeho okolí respektovat a vytvářet mu co nejlepší podmínky pro rozvoj osobnosti malého předškoláka. Z pestré škály prostředků, které naše předškolní vzdělávání nabízí, je nezbytně nutné využívat při výuce, a tedy i při rozvoji dětské osobnosti takové, které budou individuálně vyhovovat každému jedinci. Osobnost každého dítěte  je jedinečný a nenapodobitelný prototyp, který je nositelem neopakovatelného, dynamického, svérázně strukturovaného komplexu vnitřního psychického života a vrozených i individuelně získaných zkušeností.
     
     
    2.         Funkce školy ve výchově a vzdělávání dítěte
     
    Vymezme si na úvod pojmy výchova a vzdělávání. Výchova (nebo též edukace) je cílevědomá, plánovitá a všestranná činnost směřující k přípravě člověka pro jeho společenské úkoly a osobní život. Výchova je celoživotní působení na procesy lidského učení a socializaci s cílem přeměny člověka po všech stránkách, tedy tělesné i duševní. Vzdělávání je specifickým výchovným procesem, který zahrnuje jednak soubor vědomostí, dovedností a návyků, jednak rozvíjí schopnosti, formování názorů, postojů, hodnot a přesvědčení. Stručně řečeno rozvíjí osobnost.
    „Struktura osobnosti se vytváří v procesu sociálního vývoje osobnosti a je výsledkem životní zkušenosti jedince. Jednotlivé složky osobnosti tvoří uspořádaný celek.“[1] Proto i vzdělávací nabídka, v našem případě v mateřských školách, musí být tomuto přizpůsobena. Dětská osobnost se dá rozvíjet s využitím různých prostředků, ať už jsou to výchovy (výtvarná, hudební, pohybová a dramatická), anebo řečová výchova. Komunikace mezi učitelem a dítětem musí být přirozená a nenásilná. Pokud bych měl uvést konkrétní komunikativní činnost, která se mi osvědčila v mé praxi učitele v mateřské škole, pak je to komentování víkendových zážitků, které děti se svými rodiči ve dnech volna zažily. Děti při této činnosti rozvíjí nejen dovednosti spojené s rozvojem samotné řeči, ale i takové, které trénují rozumové složky, jako je například představivost a samotná paměť. K tomu, aby se dítě jako osobitý jedinec dovedlo adekvátním způsobem adaptovat na kolektiv třídy, slouží velice dobře dramatická výchova. Dramatická výchove je obecně považována za nejlepší prostředek k rozvoji dětské osobnosti. V dramatice má dítě dostatek volnosti k tomu, aby se dovedlo prosadit, ale respektovalo při tom své okolí a názory jiných dětí. Významnou složkou je také improvizace, při které může dítě ukázat svoji pohotovost řešit nenadálé situace a za pomoci pedagoga se s nimi pozitivním způsobem vypořádat. Role pedagoga je ve výchově a vzdělávání dětí nezastupitelnou a nenahraditelnou složkou. K uplatnění kvalitních metod výuky je bezesporu nutné, aby byl pedagog demokratický v přístupu k jednotlivým dětem, kvalifikovaný ve vztahu ke kvalitě vzdělávací nabídky a sobě samému a zároveň zodpovědný s ohledem na zdraví a bezpečnost dětí. Škola jako vzdělávací instituce pak by měla k dosažení co nejlepších podmínek ke kvalitnímu rozvoji dětské osobnosti poskytnout dostatečně kvalitní prostředí pro výuku, materiální zabezpečení a hygienické podmínky ve svém zařízení.
     
     
    3.        Funkce rodiny ve výchově dítěte
     
    „Systém výchovy probíhá v rámci širšího společenského prostředí, které se mění, a v důsledku fungování společnosti se mění i systémové pojetí výchovy.“[2] Nedílnou součástí tohoto společenského prostředí je i prostředí rodinné. Rodina má ve výchově dítěte svoji nezastupitelnou roli hlavně v oblasti kvalitativní tím, že umožňuje dítěti vyrůstat v bezpečném prostředí mezi lidmi, kteří projevují dostatečně lásku a porozumění a zároveň materiálně zabezpečí rodinu pro to, aby dítě mělo možnost využívat kvalitních rodinných služeb. V rodině je tou tzv. ochraňovatelkou matka, která má tuto roli danou jak řekněme přírodou, tak i kulturou naší společnosti. Otec má v hierarchii rodiny místo o malý stupínek níže než matka. On je tím, kdo rodinu zabezpečuje po stránce finanční a vnáší do rodinného prostředí pocit jistoty a bezpečí. Všechny tyto vlivy pozitivně ovlivňují a stimulují dětskou psychiku. Nicméně přiznejme si, že tento model je ideální, ale bohužel v naší společnosti ne jediný. Existuje i velká spousta rodin, které jsou nefunkční. A to zejména z důvodů rozchodu partnerů a vlivem sociálně patologických vlivů. V první, určitě ne tak nebezpečné skupině, jakou je neúplná rodina, může psychika dítěte utrpět jistých šrámů, a to především z důvodu chybějícího jednoho z rodičů. Dítě může být fixováno na oba rodiče a ti, pokud se rozejdou, naruší tím, aniž by záměrně chtěli dítěti ublížit, jeho harmonický vývoj. Určitě se toto nedá tvrdit obecně. Záleží na každém dětském jedinci, jak se s tímto problémem vyrovná. Zároveň toto však nezbavuje rodiče odpovědnosti k dítěti v tom smyslu, že tuto pro rodinu netypickou situaci nebudou společnými silami řešit. Druhou skupinou, která je jak pro dítě, tak pro společnost daleko nebezpečnější, jsou sociálně patologické vlivy. Jeden z rodičů může vnášet do rodinného prostředí nesnášenlivost až agresivitu. V takovém případě je nutné situaci řešit za pomoci odborníků psychologů a bezpečnostních složek. Taktéž může nastat situace, kdy si oba rodiče berou dítě jako rukojmí svých sporů a štvou ho jeden proti druhému. Neuvědomují si však, že takovéto chování je velice nebezpečné a může na dítěti zanechat dlouhodobé následky. Působení rodiny jako celku na vývoj osobnosti dítěte je velice silné. Dítě si pak z tohoto prostředí přináší do života jisté návyky, ať už pozitivní, nebo naopak. Rodina, jako základní stavební prvek civilizované společnosti, musí zajistit harmonický rozvoj dítěte po všech stránkách.
     
     
    4.                               Úskalí spolupráce mezi školou a rodinou
     
    „Psychika člověka se vytváří prostřednictvím styku s jinými lidmi, na základě vztahů k nim, na základě působení společenského prostředí, v němž člověk žije. Společenská podmíněnost psychiky je objektivně dána tím, že člověk vždy žije v určité historické době, ve skupině lidí, kteří se řídí určitými obecně platnými normami a jsou spojeni strukturou vzájemných vztahů.“[3]
    Spolupráce mezi rodinou a školou je pro rozvoj dětské osobnosti nesmírně důležitá. Činnosti obou institucí by se měly vzájemně prolínat a doplňovat. Nicméně v naší společnosti bohužel spousta rodičů chápe školu jako suplenta jejich výchovy. Z tohoto fenoménu pak vznikají konfliktní situace, kdy úspěchy dítěte jsou ze strany rodiny přičítány rodičům a neúspěchy škole. Připomeňme si základní poučku, a to, že škola má spolupůsobit při výchově a vzdělávání dětí, nikoli však suplovat neoddiskutovatelné povinnosti rodičů. Kvalitní spolupráce má samozřejmě více aspektů. Prvním, a velice důležitým aspektem, je dostatečná komunikace mezi rodičem a pedagogem, která ve spoustě případů velmi vázne. Rodič má totiž subjektivní pocit, že pedagog má tendenci ho poučovat. Opak je pravdou. Každý kvalitní pedagog se naopak snaží rodiči poskytnou dostatek objektivních informací k řešení daného problému. S tím souvisí další problém ve spolupráci mezi těmito dvěma složkami, které se mají podílet na kvalitním rozvoji dětské osobnosti. Tímto problémem je nedostatečná soudnost rodičů. Při řešení nějakého negativního chování dítěte často není rodič nakloněn konstruktivní kritice jeho dítěte a nad daným problémem zavírá oči, nebo se naopak snaží vinu svalit na někoho jiného, v našem případě na školu. Při výskytu problému, například s chováním dítěte, by v opodstatněných případech měl rodič na doporučení školy vyhledat odbornou pomoc (pedagogicko-psychologická poradna, speciálně pedagogické centrum). Bohužel tuto variantu spousta rodičů chápe jako jistý druh potupy a degradace jejich dítěte. Tato představa je opět velmi scestná a mylná. V těchto poradnách pracují zkušení odborníci na danou problematiku a ti dovedou velice fundovaně a v mnoha případech i velice jednoduše rodiči poradit, jak se s daným problémem co nejlépe vypořádat. Z vlastních zkušeností vím, že škola a její pedagogové jsou určitě nakloněni řešení jakéhokoli problému týkajícího se dětí samotných. Jen je potřeba rodiče dostatečně objektivně informovat o všech závažných skutečnostech týkajících se jejich dítěte. Kvalitní spolupráce mezi tak významnými složkami výchovy je zárukou kvalitního a bezpečného prostředí v mateřské škole.
     
     
    5.                       Závěr
     
    V této práci jsme si mohli pomocí objektivních argumentů dokázat, jak moc je důležité rodinné a školní prostředí pro kvalitní rozvoj dětské osobnosti. Cesta k dosažení ideálního stavu bude jistě vždy nelehká, ale myslím si, že naše děti stojí za tuto námahu. Naše společnost má dostatečný morální kodex k tomu, aby výchova našich dětí byla kvalitní a duchaplná. Je nezbytně nutné připravit budoucí generace na to, aby mohly pokračovat v rozvoji společnosti jak po stránce historické a morální, tak i po stránce etické a interkulturní.
    „V sociální skutečnosti existuje celá řada forem a typů společností s různou strukturou a charakteristickými znaky, jimiž se od sebe odlišují. Jedinec a jakákoliv společnost (sociální systém) nestojí k sobě navzájem v protikladu, vzájemně se nevylučují. Společnost bez jedinců není myslitelná (i když není její pouhou sumací).“[4]
     
     
     
    6.                       Použité zdroje
     
     
    ·         KOVAŘÍKOVÁ, M., HEŘMANOVÁ, V. Úvod do psychologie. UJEP, Ústí nad Labem: 2000.
    • http://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%BDchova
    • FRUHAUFOVÁ, V. Úvod do obecné pedagogiky, úvod do obecné didaktiky. UJEP, Ústí nad Labem: 2002.
    • HLADÍK, J. Společenské vědy v kostce pro střední školy. Fragment. Praha:1996 ISBN 80-7200-334-8
    • HRDLIČKOVÁ, V., PÁVKOVÁ, J. Výchovně vzdělávací práce v dětských domovech. SPN. Praha: 1987.
    • WEDLICHOVÁ, I. Terénní sociální práce v praxi. UJEP. Ústí nad Labem: 2008. ISBN 978-80-7044-975-2
     
     
     
     


    [1] KOVAŘÍKOVÁ, M., HEŘMANOVÁ, V. Úvod do psychologie. UJEP, Ústí nad Labem: 2000. Str. 13.
    [2] FRUHAUFOVÁ, V. Úvod do obecné pedagogiky, úvod do obecné didaktiky. UJEP, Ústí nad Labem: 2002. Str. 18.
     
    [3] HLADÍK, J. Společenské vědy v kostce pro střední školy. Fragment. Praha:1996. Str. 8.
    [4] HLADÍK, J. Společenské vědy v kostce pro střední školy. Fragment. Praha:1996. Str. 24

     

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.