Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Diskusní metoda

Stránka naposledy upravena 20:20, 6 Dub 2011 uživatelem Mgr.et Mgr. V?ra Gošová?

    Garantovany-obsah.pngToto heslo bylo vytvořeno Janou Starou.

    Zapojte se do spolutvorby tohoto hesla doplňováním doporučené literatury, odkazů a příkladů z praxe nebo zahajte diskuzi vložením komentáře pod stránkou.

    Obsah stránky:

     

    Výklad hesla:

    Diskuse

    je slovní dialogickou metodou, ve které dochází k otevřené výměně myšlenek a informací. Jejím cílem není obvykle přesvědčit ostatní o svém názoru, ale poučit se z procesu diskuse a případně nalézt shodu mezi diskutujícími.

    Dobrá diskuse umožňuje žákům získat nové informace, ale i další dovednosti a zkušenosti.
    Vést diskusi je úkolem náročným na přípravu, trpělivost a zkušenosti učitele. Kompetence diskusní je velmi komplexní a vyžaduje celou řadu dílčích dovedností (umět stručně, jasně vyjádřit názor, myšlenku, skutečnost, argumentovat, naslouchat druhým, adekvátně reagovat na argumenty spolužáků, povzbuzovat druhé v diskusi, odkazovat se na názory či fakta, která se v diskusi objevila, porovnávat apod.), proto je nutné ji u žáků postupně rozvíjet a začít spíše jednoduššími diskusními technikami. Před tím, než se rozhodneme realizovat diskusi v rámci celé třídy, měli by naši žáci mít dostatek zkušeností s diskusemi v malých skupinách, měli by být trénováni v kladení otázek, parafrázování a naslouchání. 
     
    Velmi důležitý je pro diskusi výběr tématu. Pro žáky by toto téma mělo být atraktivní a/nebo autentické, měli by o něm již mít určité informace (nebo by jim měl být poskytnut prostor, aby si informace zjistili), mělo by být do jisté míry kontroverzní. 
     

    Při diskusi by měl učitel:

    • parafrázovat, shrnovat, porovnávat různé informace a názory žáků

    • zajišťovat „vyrovnanost“ diskuse (pokud je např.ve třídě jeden nebo velmi málo žáků obhajujících určitý názor, učitel může podpůrnou otázkou přivést žáky k dalšímu argumentu pro podporu tohoto menšinového názoru)

    • zajišťovat, aby se do diskuse zapojilo co nejvíce žáků a nebrat si často a na dlouho slovo sám

    • zajišťovat, aby se diskuse neodchylovala od tématu
    • povzbuzovat žáky tak, aby byli všichni ochotni přispívat do diskuse a cítili se bezpečně, vyhnout se hodnotící chvále
    • respektovat názory žáků, ale zároveň poukázat na to, že diskriminující nebo z pohledu obecné morálky jinak „škodlivé“ názory „nemají ve třídě co dělat“, či zvážit, zda je racionálně nezkritizovat (viz Gutmann 1999, Stará 2004)
    • vést diskusi k závěrečnému shrnutí, respektive k hledání konsensu či kompromisu, uzavřít diskusi
    • reflektovat a hodnotit diskusi společně s žáky
    Existují různé formy a obměny diskuse. Žákům může být stanovisko, které mají zastávat, dané rolí (hraní rolí). Diskuse ve škole bývají někdy navozeny příběhem. Metodiku analýzy příběhů v diskusi ovlivnily poznatky vývoje mravního usuzování. Hall a Davis (Citováno dle Vacek 2000, s. 90) rozlišují při práci s příběhem tzv. racionální strategii a konfliktní strategii. Při konfliktní strategii jde o výměnu názorů nad klasickými morálními dilematy (např. Heinzovo dilema od L.Kohlberga: Má Heinz ukrást velmi drahý lék pro svou smrtelně nemocnou ženu, na který nemá peníze, a porušit tak zákon nebo ne a riskovat tím, že žena zemře?). 
     
    Pro racionální strategii navrhují Hall a Davis tento sled kroků:
    1.  Prezentace příběhu (případu)
    2. Hledání alternativ
    3. Domýšlení důsledků rozhodnutí
    4. Sokratovské dotazování
    • a) Oddělení faktů od představ a pocitů
    • b) Nalézání „nejlepších“ důvodů
    • c)  Rozhodování se s oporou o univerzální principy, ideály a hodnoty
        5. Uskutečnění rozhodnutí
     
    Metoda analytické diskuse, která je popisována také Hallem a Davisem (In Vacek 2000), nepracuje s konkrétními příběhy, ale s obecnějšími tématy, která předpokládají zvažování hodnot a práci na vysoké úrovni obecnosti (např. problém milosrdné lži v konfrontaci s tím, zda říci všem do očí to, co si myslíme; problém trestu smrti, apod.). Má vysoce kultivační efekt, její úspěch však předpokládá značnou zběhlost v diskutování a vysokou úroveň abstrakce.
      

    Další diskusní techniky:

    Obměnami diskuse jsou různé diskusní techniky, které sledují také otevřenou výměnu myšlenek a informací.

    Debata

    Při debatě dochází stejně jako u diskuse k rozhovoru všech členů skupiny, ale jedinec do ní vstupuje už s určitým názorem, který se pak snaží před ostatními obhájit. Při debatě nejde tolik o vyjasnění problematiky jako u diskuse, ale o to přesvědčit ostatní o svém názoru. Jde tedy převážně o výchovu komunikačních dovedností, i když je samozřejmé, že se při debatě děti učí i jiné věci. Obvykle je třída rozdělena do dvou skupin a každá skupina zastává určitý názor. Skupiny pak argumentují pro svůj a proti názoru druhé skupiny. Volba takových problémů, které děti rozdělí do dvou rovnocenných skupin, je velmi obtížná, proto se debata užívá především s přidělením rolí. Před samotnou debatou je zařazována obvykle příprava na debatu, kdy si např. žáci ve skupinách, samostatně, nebo nejdříve samostatně a pak ve skupinách připravují argumenty pro své stanovisko.

    Brainstorming

    Velmi rozšířené jsou ve třídách méně časově, organizačně i intelektově náročné dialogické metody. Využívají zkušenosti dětí a jejich potřebu aktivity. Mezi tyto metody patří brainstorming, neboli burza nápadů, kdy jde v první fázi o to, aby žáci udávali vše, co je k tématu napadne. Teprve v dalších fázích dochází k analýze, třídění, syntéze nápadů.

    Kontinuum

    Obdobou diskuse je metoda kontinua, v kurzech RWCT překládaná jako metoda diskusní pavučiny. Žáci jsou požádáni, aby zaujali určité místo na pomyslném měřítku „zásadně souhlasím – zásadně nesouhlasím“. Svou pozici vyjádří tím, že se postaví ve třídě na místo, které odpovídá jejich názoru (žáci naprosto souhlasící budou na jedné straně učebny, naprosto nesouhlasící na druhé; ti, kteří ani úplně nesouhlasí ani úplně souhlasí budou uprostřed, ostatní se budou blížit krajním bodům podle míry jejich souhlasu či nesouhlasu.). Učitel vyzývá jednotlivé žáky k tomu, aby svůj názor prezentovali a vysvětlili, proč ho zastávají. Během prezentace názorů svých spolužáků může jedinec, pokud došlo k úpravě jeho názoru, změnit svou pozici. Příkladem tématu vhodného pro užití diskusní pavučiny v primární škole může být např. téma „Chtěl/a bych žít v Americe“, „Chtěl/a bych být starostou/starostkou v naší obci“ nebo „Ten, kdo cokoli ukradne, by měl být zavřen aspoň na 5 let, aby to už nikdy neudělal znovu.“
     
    Pro přípravu k diskusi se používají různé způsoby shromažďování a analyzování pro a proti argumentů. Žáci je mohou shromažďovat a analyzovat samostatně, ve dvojici, ve skupinách, v rámci celé třídy, v rámci výuky či domácí přípravy, mohou argumenty zapisovat do T-grafu či jiných grafických schémat, mohou je zpracovávat formou eseje, argumentačního textu apod.
     
    Další diskusní techniky a jejich obměny (např. Krok za krokem, Otázky do klobouku, Disputace, Veřejné shromáždění, Aréna, Třífázová akvarijní diskuse a jiné) jsou představovány v různých vzdělávacích kurzech, např. v kurzech RWCT či  Odyssea).
     

    Použité zdroje a literatura:

    • GUTMANN, A.Democratic Education. New Persey: Princeton University Press 1999. ISBN 0-691-07736-3
    • STARÁ, J. Výchova k demokratickému občanství v primární škole. Praha: Univerzita Karlova- Pedagogická fakulta 2004.
    • VACEK, P. Morální vývoj v psychologických a pedagogických souvislostech. Hradec Králové: Gaudeamus. 2000.

    Další doporučená literatura a odkazy ke studiu <Upravit stránku>

    Literatura:
    • STARÁ, J. Výchova k demokratickému občanství, IN: SPILKOVÁ, V. a kol. Proměny primárního vzdělávání v ČR. Praha: Portál, 2005. s. 225 – 243.
    • Základy demokracie. Učebnice pro 4.-6. ročník ZŠ. Praha: Triton.
    • KASÍKOVÁ, H. Pedagogika pro učitele. Praha: Grada, s.200 -

    k dalším diskusním technikám:

    • Čechová, B. a kol. Nápadník pro rozvoj klíčových kompetencí ve výuce. www.scio.cz, s.r.o. Praha 2006
    • PASCH, M. a kol. Od vzdělávacího programu k vyučovací hodině. Praha: Portál 1998.

    Odkazy: