Přestože tradičně je tematický plán považován - u nás - za hlavní nebo (po zrušení závazných osnov, jež byly také téměř zcela soupisem témat k probírání) za jediný dokument, který provádí učitele a žáky průběhem roku, ukazuje se nyní, jak je plánování práce podle témat vzdáleno cílům stanoveným v RVP. Jakmile se škola a výuka má zaměřit hlavně na učební a poznávací činnosti nebo na výchovu postojů žáka, přestává být jasné, co se vlastně sleduje, když se "probírá téma" z plánu, například horstva, nebo národní obrození, nebo přirozená čísla atp. Jen málo témat bývalo a dosud je zformulováno slovesem nebo slovem označujícím činnost, kterou má žák zvládat, například "určování světových stran podle kompasu", nebo "shrnovat obsah krátkého textu", nebo "vést záznam o pozorování potravního chování savců".
V základech nově pochopených gramotností (čtenářské, přírodovědné, matematické atd.), podobně jako v základech klíčových kompetencí je totiž zvládnutí určitých činností, operací, jejich provádění. Do tematického plánu však učitel zařazuje spíše pojmy, informace a údaje, případně hesla, za nimiž stojí poučka, definice atp.
Tematické plánování vychází z tradice výkladového vyučování, v němž bylo učiteli (i žákovi) nad tématem jasné, co bude v podstatě po celý rok ve třídě v programu výuky dominovat: učitel přijde a podá výklad. Ostatní činnosti se pak vztahují k osvěžení paměti minulých výkladů nebo k procvičení vyložených poznatků. Tvořiví a citliví mezi učiteli se pochopitelně vždy snažili toto základní pojetí výuky přivést blíže k procesům a způsobům, kterými se dítě a student opravdu učí už ve škole, avšak školský systém zatlačoval takové přístupy na vedlejší, nadbytečnou nebo nežádoucí rovinu.
Tematickým plánováním se usnadňuje cyklické či spirálové uspořádání učiva v ročnících, znesnadňuje se jím však učiteli i žákovi postupovat krok za krokem ve vlastním žákově poznávání a pochopování látky, nemluvě o utváření poznávacích i mravních postojů. Tematické plánování také představuje výuku jako proces jednotný pro všecky žáky najednou, zatímco procesy učení probíhají u každého žáka individuálně, i když se navzájem uvnitř některých skupin žáků podobají. Tematické plánování znesnadňuje učiteli individualizaci výuky tím, že při kontrole zvnějšku se snadno stává, že se zdá, že učitel "neprobral učivo", tzn. že názvy věcí, pojmů, vztahů, které by měli žáci pochopit, nebyly ve výuce učitelem vysloveny a žákem zapsány nebo projeveny v testu či ústním zkoušení. Přitom ovšem učitelé vědí, že podstatné je, aby si žák zapamatovaný důležitý údaj, pojem, souvislost dokázal vybavit při práci, při různých výkonech důležitých nikoli jen u tabule, ale hlavně při činnosti v daném oboru a v osobním životě.
Učitelé, jejichž výuka je naprogramována - naplánována podle soupisu témat, se tak ocitli v nepříjemné a neefektivní pozici: jejich výuka vlastně sleduje jiné cíle, než které jsou dány kurikulem, a vidí, jak neuspokojivě se jejich žáci k cílům posouvají
Úspěšnost výuky a vzdělávání bude patrně hodně záviset na tom, jak se podaří převést toto převážně tematické plánování a pojetí výuky na účinnější modely, například podle Kolbova cyklu nebo podle tzv. plánování pozpátku. V obou jsou východiskem jasně pojmenované, dosažitelné a smysluplné cíle výuky/učení, k nimž jsou přiřazovány aktivity, v nichž se žák postupně zdokonaluje tak, aby se k cílům blížil. Je samozřejmé, že mezi cíli jsou i závažné paměťové položky - údaje a data, pojmy, definice aj. - avšak cesta k jejich osvojení je shodná s cestou k zvládnutí operací s takovými pojmy. Ukládání do paměti probíhá zároveň s osvojením dovedností a s utvářením postojů, a tím dochází k takovému zapamatování, které se vybavuje včetně schopnosti použít zapamatované informace k řešení situací, úkolů, problémů...

Zdá se mi, že se zde spíše mluví o "topic" než o "theme". Gersmehl (2005) chápe téma jako něco, co přirovnává k hudební skladbě. Co prostupuje třídou, pomáhá udržet pohromadě, co je důležité (představy a myšlenky), poskytuje postup, jaké otázky by měly být kladeny, jaké odpovědí jsou validní. Odlišuje tak "topic", což je námět pro diskusi. Konkrétně ve výuce geografie upozorňuje na možné pasti, do kterých se dá bez silných témat spadnout: přílišná generalizace nebo naprostá triviálnost s vršením faktů. Varuje, aby se témata nedostávala do názvů hodin, protože to je podle jeho názoru zapřahání koně za vůz. To je dobré pouze pro krátký projev nikoliv pro dlouhodobé (vícehodinové)bloky výuky. Téma podle něj obsahuje "topic", fotografie, data, mapy, diskusní otázky, pravidla hodnocení. Jinými slovy téma určuje vše, jak bude celý blok vypadat.
Zdroj: GERSMEHL, P. Teaching Geography. New York : The Guilford Press, 2005. 278 s. ISBN 1-59385-154-5. upraveno 18:44, 3 Bře 2011

Jazyková korektura provedena.