Přidat do kolekce              hodnotil 1 uživatel

Kooperativní činnosti

Stránka naposledy upravena 19:22, 19 Říj 2011 uživatelem Mgr.et Mgr. V?ra Gošová?
    Toto heslo bylo založeno Evou Zirhutovou
    Heslo bylo vloženo s laskavým svolením občanského sdružení O.S. Místo pro život HON a ZŠ a MŠ v Nečíni
    Zahajte diskuzi vložením komentáře pod stránkou nebo v modulu Diskuze.

    Obsah stránky:

    Výklad hesla

    Spolupráce žáků ve skupinách je přirozená a účinná forma výuky, ale má svá úskalí. Měla by se zařazovat tehdy, když se dá předpokládat, že společně s druhými dokážou děti víc než jednotlivě. Učitel by si měl promyslet, jaký cíl rozdělením do skupin sleduje, proč tuto formu výuky zařazuje.

    Je stále ještě dost rozšířená představa, že kooperativní učení znamená rozdělit žáky do skupin, zadat jim úkol a ten pak vyhodnotit. Kooperativní výuka je něco víc. Je to výuka, která plánovaně, promyšleně a cíleně učí děti některým sociálním dovednostem, které jsou důležité v osobním i pracovním životě:

    • zodpovědnosti za práci týmu,
    • porozumění a respektování odlišných názorů, zkušeností a potřeb druhých,
    • komunikačním dovednostem – vyjádřit se, naslouchat a diskutovat,
    • dodržování dohodnutých pravidel.

    Jedna dovednost těžší než druhá! Postupně je třeba také pracovat na tom, aby děti byly schopné vědomě zvládat i některé jevy, které skupinovou práci ztěžují nebo téměř znemožňují: odmítání druhých, agrese, soupeření, předvádění se, izolování se.

    Dobře fungující kooperativní výuka přináší velmi dobré výsledky, ale cesta k ní není ani snadná, ani rychlá. Vliv na její efektivitu má jednak učitel – jeho znalosti a zkušenosti (jak dobře stanovit cíl a výstupy, jak sestavovat skupiny, jak formulovat instrukce, jak provádět reflexi procesu apod.), jednak je to situace ve třídě, celková úroveň vztahů, míra zvládnutí dovedností potřebných ke spolupráci. Ty nejsou vrozené, je třeba je postupně krok za krokem učit. Pokud učitel zařadí tento typ výuky dříve, nežli pro to vytvoří podmínky, je velmi pravděpodobné, že didaktický efekt nebude velký a průvodním jevem bude nekázeň.

    Vnějšímu pozorovateli může připadat práce ve skupinách hlučná, příliš volná, nedisciplinovaná. Skupinová práce předpokládá sdílení, komunikaci. A to bez určité hladiny hluku nejde. Bez disciplíny se  kooperativní výuka neobejde. Pravidel nemusí být mnoho, ale musejí se dodržovat. Pro přijetí a následné respektování pravidel je výhodné, aby se na jejich vytváření podílely samy děti.

    Práce ve dvojicích

    Cesta k opravdu spolupracujícím skupinám vede poměrně dlouhou dobu přes dvojice.

    Při práci ve dvojici je pro učitele snadnější poznat, které dovednosti dětem chybí, nežli při práci ve skupinách.Na nich je třeba začít cíleně a systematicky pracovat: formulovat myšlenky a sdílet je ve dvojici, naslouchat, dát stejný prostor oběma členům, být citlivý k potřebám druhého, reagovat na názory (i nesouhlasně), ale neosočovat toho, kdo je říká, střídat se v používání pomůcek, učit se zodpovědnosti za práci dvojice. Velmi dobrým postupem, jak dosáhnout toho, aby se někdo z dvojice jen „nevezl“, je zadat instrukci, že práce bude hotová, když tomu budou rozumět oba dva. Je ale nutné, a ne jednoduché, zadat důkaz, podle kterého žáci poznají, že látce rozumějí. Děti jsou leckdy s prací brzy hotovy, aniž by to opravdu přineslo efekt.

    Když se zvýší úroveň dovedností, lze dávat žáky do dvojic náhodně (losem, podle bydliště nebo data narození, způsobem spojeným se hrou, vtipem apod.) nebo cíleně s určitým záměrem (vytvoření dvojic stejné výkonnostní úrovně nebo naopak nestejné úrovně, doplňujících se v určitých dovednostech, jednou z dvojic může být i učitel a žák a další možnosti).

    I přesto, že práce ve dvojicích může mít svá úskalí, většinou se daří dobře a lze se do ní pustit bez větší přípravy.

    Typy úkolů pro dvojice

    Promysli, řekni sousedovi

    Časový prostor, ve kterém mohou mluvit žáci, je ve výuce velmi malý. Přitom myšlení, o jehož rozvoj ve škole usilujeme, je s řečí úzce spojeno – vnitřní i hlasitá řeč. Zařazením jednoduché činnosti Promysli – řekni sousedovi, vytváříme ostrůvky, na kterých si mohou žáci chvíli oddechnout od pasivního přijímání informací, na kterých mají čas zamyslet se, přemýšlet, oživit vlastní zkušenosti, názory, zformulovat je do slov a vět a sdělit je tím nejméně ohrožujícím způsobem – říci je sousedovi. (Více v oddílu komunikační metody Sdílení).

    Využít se dá tato forma výuky v úvodu tématu, může se jí prokládat výklad, odborný nebo beletristický text, použít ji při vytváření mentálních map aj.

    Děti se učí promýšlet téma, formulovat myšlenky, sdělit je nahlas, učí se nazírat a tolerovat myšlenky, názory a zkušenosti druhých.

    Rozpomeň se, vyhledej  informace, zpracuj informace

    Tuto formu spolupráce je vhodné zařadit tehdy, když se mají děti podílet na sběru, třídění nebo zpracování informací. Jednotlivci by úkol trval déle než dvojici. Děti se učí rozdělení úkolů, domluvě, učí se přispívat ke společné práci, zodpovědnosti za společný úkol.

    Řešte společně

    Pro tento typ spolupráce je vhodnější vytvořit homogenní skupiny stejné výkonnostní úrovně. Nemusí to být vždy učitel, který děti rozdělí na „zdatnejší“ a schopnější pracovat na obtížnějších úkolech a na ty méně zdatné. Mohou to být žáci sami. Jsou to oni, kdo si vyberou stupeň obtížnosti úkolů, na kterých budou pracovat. Oproti úlohám, které řeší jednotlivci, má tato forma výhodu myšlení nahlas – mluvením, což vyhovuje zejména mladším dětem a typům žáků s verbální inteligencí, verbální pamětí.

    Aby se využil potenciál této formy práce, je důležité, aby měl učitel k dispozici dostatečné množství úkolů a problémových úloh s diferencovanou úrovní obtížnosti. Pokud takovýto materiál nemá, pak aktivitu přebírají zdatnější děti, slabší se jen „vezou“.

    Pomáhající dvojice

    Tento typ práce ve dvojici je vhodný  při opakování látky, procvičování nebo pamětném učení.

    a) Úkol musí zvládnout oba členové skupiny, i když jejich vědomostní nebo inteligenční úroveň je odlišná. Při této práci se učí děti zodpovědnosti za skupinu a toleranci k slabšímu členovi. Zopakujte si...Naučte se...Procvičte...

    b) Jiným typem Pomáhající dvojice je spolupráce s „pomocníčkem“. Pomocníček je vlastně tahák. List papíru, karta, na které jsou vypsány informace, příklady s výsledky, vzorečky atd. Jeden člen skupiny zadává otázky a kontroluje  správnost odpovědí, spolužák odpovídá. Po čase se dvojice vymění.

    c) Třetím způsobem je práce, při které jeden člen přebírá roli učitele. Pomáhá, radí, kontroluje, zkouší, vede apod.

    Práce v malých skupinách

    Podstatné pro zavádění kooperativní výuky je to, na jaké úrovni jsou

    a)      vztahy mezi dětmi ve třídě,

    b)      sociální a komunikační dovednosti, které jsou potřebné ke spolupráci ve skupině.

    Podle toho by se měl učitel rozhodovat pro různé formy kooperativní výuky. Někdy je vhodné žáky rozdělit do skupin po dobu jedné, dvou či více hodin, při některých činnostech si žáci mohou vyzkoušet práci v dlouhodobě spolupracujících heterogenních skupinách cca 6 týdnů na 1. stupni nebo 3 – 6 měsíců na 2. stupni v předmětech, které nejsou v rozvrhu každý den.

    Všichni autoři publikací zabývajících se kooperativní výukou se shodují v tom, že pro práci ve skupině je nezbytné vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém se nikdo necítí ohrožený. Proto na začátku zavádění kooperativní výuky, pokud nejsou zažitá pravidla a vypěstované kooperativní dovednosti, je vhodné zařazovat přípravné činnosti a didaktické hry na posílení sounáležitosti se skupinou.

    Problémů spojených se skupinovou prací nebude málo. Některé budou přetrvávat, i když se celková úroveň kooperativních dovedností zvýší. Námaha se ale vyplatí. Vybavit děti alespoň základními dovednostmi a schopnostmi spolupracovat je velkým vkladem do jejich osobního i profesního života.

    Dříve než se pustíme do práce ve skupinách, je třeba stanovit pravidla. Raději méně, ale o to důsledněji je dodržovat. Děti by se měly podílet na jejich vytvoření. Samy jistě na některá důležitá přijdou: každý má mít stejnou příležitost promluvit, neskákat si do řeči, naslouchat, nevysmívat se, neponižovat, jeden za všechny – všichni za jednoho (táhnout za jeden provaz k cíli), pomáhat si.

    Učitel může pravidla doplnit, a to zejména o jedno z nejdůležitějších: já jsem OK – ty jsi OK. Máš jiné názory, jiné zkušenosti, víš toho více nebo méně než já, dokážeš jiné věci, a nedokážeš ty, které umím já, ale máš hodnotu jako člověk a já si ji uvědomuji. Tomuto pravidlu nebo lépe řečeno postoji by měl učitel věnovat trvalou péči a děti k němu vést.

    Pokud děti nemají zažitá pravidla i potřebné dovednosti, je možné vypomoct si tzv. rolemi ve skupině. Jde o to, že jedno z dětí bude mít na starosti např., aby každý měl možnost promluvit. To znamená, že vyzve ty, kteří zatím moc nemluvili a naopak požádá výřečnější, aby nechali promluvit i druhé. Další rolí je „hlídač času“  nebo „hlídač tichých hlasů“, jiná role může být zaměřena na to, aby se skupina neodkláněla od úkolu. Role, které zůstávají většinou i v pokročilejších fázích kooperativní výuky, jsou zapisovatel amluvčí. Důležitou součástí je totiž prezentace výsledků práce skupiny ostatním skupinám.

    Optimální velikost skupiny je 4 – 5 členů, ale na začátek po fázi práce ve dvojicích mohou být i tříčlenné skupinky.

    Významnou součástí kooperativní výuky je reflexe procesu, jak skupina pracovala. Již v přípravě výuky si musí učitelplánovat předem čas na to, aby si děti samy ve skupině zhodnotily, jak pracovaly, zda si naslouchaly, zda se zapojil každý, zda se jim podařilo si dobře rozvrhnout čas apod. Mohou se zaměřit i na zhodnocení jedné nebo dvou sociálních nebo komunikačních dovedností, posoudit jejich úroveň, zda došlo k posunu v některých z nich, na které dovednosti je třeba se zaměřit příště více. Zpětnou vazbu může poskytnout i učitel.

    a) Průpravné kooperativní činnosti

    b) Společný výtvor - různé úkoly

    c) Skupinová diskuze

    d) Společný výtvor

    e) Společné řešení problémů

    f) Pomáhající skupina

    Použité zdroje a literatura

    • Heslo bylo vloženo s laskavým svolením občanského sdružení O.S. Místo pro život HON a ZŠ a MŠ v Nečíni   ZIRHUTOVÁ, Eva. Místo pro život – Environmentální prvek [online]. 2011 [cit. 2011-09-12]. Kooperativní činnost - Popis metody. Dostupné z WWW: <http://mistoprozivot.cz/zakladni-met...tivni-cinnosti>.

    Doporučená literatura a odkazy ke studiu

    • BELZ, H., SIEGRIST, M.: Klíčové kompetence a jejich rozvíjení – východiska, metody, cvičení a hry. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-479-6
    • FISCHER, R.: Učíme děti myslet a učit se – praktický průvodce strategiemi vyučování. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-120-7
    • KOPŘIVA, P., NOVÁČKOVÁ, J., NEVOLOVÁ, D., KOPŘIVOVÁ, T.: Respektovat a být respektován. Kroměříž: Spirála, 2007. ISBN 80-901873-7-4
    • KOVALIK, S.: Integrovaná tematická výchova. Kroměříž: Spirála, 1995. ISBN 80-901873-0-7
    • STEELOVÁ, J. a kol.: Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Příručka III – VIII. Praha: Kritické myšlení, o.s., 2007
    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.