Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Čechy a Morava

Stránka naposledy upravena 12:06, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    ČECHY A MORAVA:   umělci realismu se v českém malířství začínají prosazovat vedle pokračujícího romantismu, který representuje umění Josefa Navrátila, Josefa Mánesa a Adolfa Kosárka, již v po-lovině století. Ač netvoří skupinu, jsou spojeni vyhraněným výtvarným názorem, úzkou generační příbuzností danou svým narozením kolem roku 1830 a společným původem z rodin české inteligence. Vedle hlavního representanta malířského realismu  Karla Purkyně    (1834-1868), který však  zů-

    stal v českém prostředí dlouho nepochopen, zde patří k  dalším významným představitelům tohoto směru Soběslav Pinkas (1827-1901), Viktor Barvitius (1834-1902) a určitými tendencemi svého díla také Jaroslav Čermák (1830-1878).

    V období po polovině století dochází k novému rozmachu české krajinomalby, mj. i díky  krajinářské škole německého romantika Maxe Haushofera. Ti, kteří nezůstali ve svém vývoji na romantické platformě svého učitele, směřovali k realismu svými náměty, pečlivým studiem charakteru i detailu krajiny nebo uvolněnějším způsobem malby.

    Ryze realistickou krajinomalbu však začal v Čechách rozvíjet až Antonín Chittussi (1847-1891), který pobýval ve Francii od roku 1879 a  základní podněty pro svou malbu získal od barbizonských mistrů.

    Vedle žánru a krajinomalby měl své místo v umění 2. poloviny 19. století i historický realismus, jenž byl více než ostatní obory malířství spjat s oficiálními zakázkami a konzervativním akademismem. Jeho výuku zajišťovala na pražské Akademii škola historické malby, kterou vedl  Christian Ruben povolaný na místo ředitele Akademie v roce 1841 z Mnichova. Díky této škole, kterou prošlo mnoho žáků různého zaměření (mj. i Soběslav Pinkas, Bedřich Havránek, Jaroslav Čermák, Viktor Barvitius, Quido Mánes, Josef Mánes aj.), se nebývale rozšířil repertoár námětů z české historie (zejména z husitské doby) a prohloubil význam historického obrazu jako prostředku representace a ideologického působení.  

     

    KAREL PURKYNĚ (1834 – 1868):   malíř, ilustrátor a umělecký kritik; nejvýznamnější představitel českého malířského realismu. Jako syn fyziologa Jana Evangelisty Purkyně si vnesl do svého uměleckého života určité povahové vlastnosti, k jakým patřila schopnost zevrubné analýzy skutečnosti, potřeba neustálého sebevzdělávání (vedle pražské Akademie studoval Karel Purkyně na několika soukromých školách v Mnichově, Paříži a ve Vídni) a snaha o zdokonalování techniky malby, mj. i kopírováním starých mistrů (zejm. Tiziana, Rembrandta, P. P. Rubense a B. E. Murilla). Svá vrcholná díla, portréty a zátiší, která se vyznačují velkým formátem, monumentalitou a rozšířenou škálou pastózních barev strukturujících povrchy materiálů, začal vytvářet v období po návratu z Pa-říže v roce 1858 a začátkem 60. let.

    Karel Purkyně působil významně i na poli umělecké kritiky jako přispěvatel do Národních listů a časopisů Čas, Politik a Květy. Zabýval se teorií výtvarného umění, umělci a jejich díly i otázkami uměleckého školství a organizace galerií a muzeí.

    Významná díla:

    Podobizna rodiny Jana Szalatnaye (1858; tondo; Národní galerie, Praha. Obraz, jenž se snaží zachytit rodinnou idylu zámožné rodiny Szalatnayů, představuje jednu z Purkyňových prací, ve kterých řešil téměř vědeckou metodou problémy kompozice, linií a barev. Umělcovu vazbu na renesanční malířství zde připomíná jednak užití kompozičního kruhu a rovnostranného trojúhelníka, jednak podobnost jeho obrazu s renesanční kompozicí Svaté rodiny, kde bývá hlava děťátka umístěna ve středu kružnice);

    Podobizna umělcovy choti (1860; Národní galerie, Praha. V témže roce, kdy Purkyně pojal svou snoubenku Marii za manželku, namaloval i její portrét, jenž zde vznikl jako přemalba ženiny starší podobizny do podoby frontálně komponovaného renesančního portrétu s tmavými vlasy a vínově zbarveným historizujícím kostýmem);

    Podobizna kováře Jecha (1860; Národní galerie, Praha. Podobizna pražského kováře Jecha, jenž měl svou dílnu v Poštovské ulici, v sobě slučuje monumentálně pojatý portrét kováře čtoucího noviny a soubor několika zátiší zobrazujících kovářské náčiní a předměty domácí potřeby. Průhled do pozadí dílny zde připomíná proslulý Portrét řezače drahokamů Dionýsia Miseroniho s rodinou od barokního malíře Karla Škréty, jenž patřil mezi Purkyněm obdivované umělce);

    Zátiší s cibulí a koroptvemi (1861; Národní galerie, Praha. Purkyňovy obrazy, a to zejména zátiší, vyvolávaly ve své době nepříznivé reakce jak laické veřejnosti, tak i odborných kruhů. Dokonce i Jan Neruda jim vytýkal „nedostatek zušlechťujícího idealismu“ a označoval je za „zhrubělou manýru“ a „úmyslný naturalistický vzdor“);

    Průvod postav ke slavnostem Shakespearovým (1864; Národní galerie, Praha. Šest z cel-kem osmi Purkyněm vytvořených studií vzniklo v souvislosti s oslavami třístého výročí narození Williama Shakesperara, které uspořádala nově založená Umělecká beseda v Praze a které zde vyvrcholily 23. dubna v Novoměstském divadle průvodem 230-ti postav ze Shakespearových her. Purkyňův výtvarný návrh průvodu, jenž vyniká neobvyklým vlysovým formátem, uvolněným rukopisem a mistrovsky zvládnutým koloritem, byl součástí řady dalších umělcových aktivit při přípravě slavností, k nimž mj. patřily návrhy kostýmů a čtyř živých obrazů na hudbu Viléma Blodka);

    Sova sněžná (1862; Národní galerie, Praha. V jednom z největších a nejmonumentálnějších zátiší českého malířství, jehož původ zde sděluje zápis na listu papíru, který je součástí kompozice, se Purkyně projevil jako průkopník nových malířských tendencí, které mj. spočívaly v užití mono-chromatických valérů a pastózních struktur (např. v podání různých druhů ptačího peří) a které mnohem později rozvíjela moderní abstraktní malba);

    Ranní hodinka (Okno) (1862; Národní galerie, Praha. Drobné dílko s portrétem Berty Hamplové, jež bylo určeno jako svatební dar pro umělcova přítele a Bertina snoubence Josefa Szalatnaye, představuje ve spojení portrétu, žánru a zátiší jedno z vrcholných Purkyňových děl s množ-stvím lyricky ztvárněných detailů, bohatou barevnou fakturou a plastickým štětcovým duktem).  

    Další díla:

    Vlastní podobizna s paletou a štětcem (1856; Národní galerie, Praha);

    Podobizna rodiny řezbáře Vorlíčka (1859-1860; Národní galerie, Praha);

    Zátiší s bažanty (Bažanti) (1861; Národní galerie, Praha);

    Podobizna Emilie Bubeníčkové (kol. r.1865; Národní galerie, Praha);

    Vlastní podobizna (1868; Národní galerie, Praha).

     

    SOBĚSLAV HYPPOLIT PINKAS (1827 – 1901):   malíř, karikaturista a veřejný činitel; syn liberálního politika a českého poslance sněmu ve Vídni a v Kroměříži JUDr. Adolfa Marii Pinkase. Jeho tvorbu lze rozdělit na dvě období:

    -          významnější pařížské období (od roku 1854), kdy vycházel z dobového realismu ovlivněného Françoisem Milletem a maloval sociálně laděné figurální kompozice z pařížských čtvrtí nebo romanticko-realistické záběry krajiny v okolí Marlotte, Vaux-de-Cernay a Cernay-la-Ville;

    -          a méně významné pražské období (od roku 1869), kdy Pinkas maloval a kreslil motivy z okruhu své rodiny a spíše než tvorbou, se zabýval organizační činností v rámci aktivit Umělecké besedy.

    Významná díla:

    Hrající si děti na Kampě(1854; Národní galerie, Praha. Kompozice i kolorit ještě raného díla, které vzniklo těsně před umělcovým odjezdem do Paříže v roce 1854, svědčí o jisté poplatnosti žán-rové malbě, která se pěstovala na Akademii v Mnichově a kterou zde během studií prošel i Soběslav Pinkas. Realismus tématu (děti hrající si s fazolemi před malířovým domem na Kampě), jakož i sociální podtext a věcný pohled na skutečnost zde představují nové prvky v českém malířství, které předznamenávají charakter následné umělcovy tvorby);

    Dělníci na Montmartru (1858; Národní galerie, Praha. Tak jako jiní francouzští realisté, reflektoval i Soběslav Pinkas velké změny v urbanizaci Paříže, které zde začaly probíhat po polovině století. Na rozdíl od francouzského realismu však zpracovalsvůj sociální námět monumentálně pojatou formou, v níž je těžká práce stavebních dělníků vyjádřena sošnou modelací figur, jednoduchou kompozicí a monotónně laděnou barevností).

    Další díla:

    V ateliéru (1854; Národní galerie, Praha);

    Vlastní podobizna (1853; Národní galerie, Praha);

    Pasačka z Marlotte (1857; Národní galerie, Praha);

    Vnitřek selské chalupy s děvčátkem (1867; Národní galerie, Praha);

    Portrét Adrienny Pinkasové (1862; Národní galerie, Praha);

    Portrét Jeana-Baptisty Beaua (1861; Národní galerie, Praha. Tvář Adriennina strýce, jež je zde provedena v courbetovském stylu, patří k nejlepším ukázkám portrétu v české realistické malbě).

     

    VIKTOR BARVITIUS (1834 – 1902):   malíř, kreslíř, organizátor a literát; absolvent pražské Akademie v ateliéru historické malby Christiana Rubena a Eduarda Engertha. Vzhledem ke svému akademickému školení začínal svou tvorbu uhlazenou žánrovou a historickou malbou (Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku; 1860; Národní galerie, Praha), kterou však postupně opouštěl a přecházel (od začátku 60. let) k realistickým obrazům soudobého společenského života pražského měšťanstva. V tomto stylu pak pokračoval i během pobytu v Paříži (1864-1865), kde v živých a impresívně pojatých studiích zachycoval život metropole.

    Během druhého pražského období pak směřoval k drsnějšímu a monumentálnějšímu pojetí rea-lismu rozšířeného o motivy těžké fyzické práce,  kterými vnesl do českého malířství možnosti nových obsahů a forem.

    Významná díla:

    Rumaři (1866-1867; Národní galerie, Praha. Pařížské asanace podle urbanistické koncepce Napoleona III. byly námětem nejenom francouzské literatury, ale i obrazů malířů, mj. i Viktora Barvitia, který na svém obraze zachytil rumaře převážející suť z bouraných pařížských domů. Podobně jako Soběslav Pinkas v Dělnících na Montmartru, monumentalizoval i Barvitius své Rumaře tím, že je umístil do slunečního protisvětla a zdůraznil tak sošný charakter jejich postav);

    Zkouška koní v Paříži (Trh na koně v Paříži) (1867; Národní galerie, Praha. V živě, až expresívně ztvárněném díle, které bylo zasláno přímo z Paříže na pražskou výroční výstavu, se umělec věnoval své oblíbené tématice koní, kterým věnoval značnou část své tvorby a které zachycoval na trhu, při práci, plavení či při závodech ve městě i na venkově);

    Čtvrtek ve Stromovce (1865; studie a realizace; Národní galerie, Praha. V žánrovém záběru pražské společnosti při zábavě v zahradní restauraci se Barvitius zaměřil na problematiku plenérového světla a jeho barevných akcentů při pronikání stinným stromovím. V konečné fázi rozměrnějšího finálního díla však přešla brilantně načrtnutá skica do poněkud statické polohy, kdy spíše připomíná fotografii pózujících osob).

    Další díla:

    Pouť ve Hvězdě (1861; studie a realizace; Národní galerie, Praha);

    Úvoz v Cernay-la-Ville (1865; Národní galerie, Praha);

    Před výkladní skříní (1866; Národní galerie, Praha);

    Place de la Concorde v Paříži (1866; Národní galerie, Praha).

     

    JAROSLAV ČERMÁK (1830 – 1878):   malíř, kreslíř a grafik; žák malíře Louise Gallaita, do jehož pařížského a bruselského ateliéru přešel po krátkých studiích na Akademiích v Praze, Antverpách a Mnichově. Přestože žil většinu života mimo Prahu (v Paříži) a trvale cestoval, měl hluboké vlastenecké cítění a zasahoval svou tvorbou do vývoje českého umění. Zaměřoval se zejména na historickou malbu, jejíž náměty čerpal jednak z českých dějin husitské a pobělohorské doby, jednak z aktuálního dění na slovanském jihu, kde lid Bosny a Hercegoviny bojoval proti turecké nadvládě. Jeho umělecký výraz tak osciluje podle širokého okruhu témat, která ve svých obrazech zpracovával, a to mezi  romantickým heroismem a idealizací  inspirovanou starými mistry  (zejména v monumentálních historických dílech) a živým realismem v zátiších, portrétech nebo v krajinářských záběrech mořského pobřeží v Roscoffu či venkova v Bretani.

    Významná díla:

    Černohorská madona (1865; Národní galerie, Praha. Kromě námětů z válečného konfliktu Turecka a Černé Hory zobrazoval Čermák i motivy z každodenního života Černohorců, z nichž si oblíbil motiv matky s dítětem, který zasazoval do interiéru nebo do přírodního exteriéru);

    Golgota (po r.1865; Národní galerie, Praha. Svou rozměrnou scénu s ukřižováním Krista, kterou pojal jako panoramatický, lokálně nasvícený krajinný záběr s davem vojska a přihlížejícího lidu, Čermák vytvořil během pobytu v Římě (1865-1867), kde si najal ateliér, studoval staré mistry a stýkal se s českými malíři a sochaři);

    Dalmatská svatba (1875-1877; Národní galerie, Praha. V jednom ze svých nejvýznamnějších, i když nedokončených děl, provedeném v téměř delacroixovském stylu, se Čermák inspiroval starodávným slovanským zvykem, kdy ženich unese nevěstu na koni a doprovázen veselou hudbou a střelbou svých družiníků vjíždí do slavnostně vyzdobené brány svého statku);

    Raněný Černohorec (1874; replika; Národní galerie, Praha. Čermákův válečný výjev souvisí s událostmi, které sám prožil, když se v roce 1862 účastnil bojů (a to nikoliv jako divák, ale na koni a s puškou v ruce) Černohorců s tureckými vojsky Omara paši u Skadarského jezera, při kterých padl černohorský vůdce Turo Plamenac. Během jedenáctiletých studií a náčrtků podle konkrétních postav pak vytvořil mnohametrové dílo pro záhřebského biskupa Strossmayera (1873) a později i jeho zmenšenou repliku).

    Další díla:

    Únos Černohorky (1865; replika; Národní galerie, Praha);

    Podobizna umělcovy sestry Marie (jako černovlásky a jako rusovlásky) (1865-1866; Národní galerie, Praha);

    Život na pobřeží u Roscoffu (po r.1869; Národní galerie, Praha);

    Mladý Bretonec (1869; Národní galerie, Praha);

    Zajatkyně (Zajaté Černohorky) (1870; Národní galerie, Praha);

    Vzpomínka na Roscoff (Zátiší s rybami) (1873; Národní galerie, Praha).

     

    ANTONÍN CHITTUSSI (1847 – 1891):  nejvýznamnější představitel české realistické krajinomalby; žák figuralistů Antonína Lhoty a J. M. Trenkwalda na Akademii výtvarných umění v Praze. Přes počáteční tápání ve výběru malířského žánru, našel svůj výraz v krajinomalbě, kterou začal plně rozvíjet až od roku 1879 v Paříži. Inspirován barbizonskými mistry odešel malovat do Fontainebleau, přičemž se postupně seznamoval s díly Théodora Rousseaua, Charlese Daubignyho a Camilla Corota. Stal se mistrem plenérové malby, kterou rozvíjel jak ve Francii (např.v okolí Paříže či v povodí Seiny), tak v Čechách, kde se staly jeho oblíbenými lokalitami vodní plochy jihočeských rybníků či kamenité pláně rodné Vysočiny.

    Významná díla:

    Krajina s lomem u Champigny (Krajina se zříceninou zdi) (poč. 80. let; Národní galerie, Praha. Na počátku 80. let namaloval Chittussi několik obrazů z okolí Paříže, v nichž se zaměřoval na krajinný terén poznamenaný lidskou činností.V kontrastních pásech světlých a tmavých tónů zde studoval struktury povrchů, které vyjadřoval, po vzoru barbizonských mistrů, vrstvami pastózních barev a duktem štětcového rukopisu);

    Trocadéro v Paříži (Quai de la Conférence) (1881; Národní galerie, Praha. Podobně jako pro francouzské mistry nebo české realisty, byl i pro Chittussiho obraz  večerního pařížského bulváru, osvětleného plynovými lampami a září zapadajícího slunce, symbolem moderní francouzské metropole);

    Z Českomoravské vysočiny (1882; Národní galerie, Praha. Monumentálnímu ztvárnění skalního motivu z Českomoravské vysočiny předcházelo několik plenérových studií, z nichž lze vyčíst malířovo hledání konečné (tj. v ateliéru dotvořené) podoby díla, která zde představuje, tak jako v jiných Chittussiho dílech, transpozici „francouzského“ způsobu malby na scenérii typicky české krajiny);

    Seina u Puteaux (1884; Národní galerie, Praha. Kolem poloviny 80. let vznikla řada Chittussiho obrazů z okolí Seiny, na nichž je řeka zobrazena, podobně jako na obrazech CH. F. Daubignyho, s vodami poklidně plynoucími v nostalgicky posmutnělé krajině mezi plochými břehy, loděmi a vlečnými čluny);

    Na dráze orleánské (1884-1885; Národní galerie, Praha. Vlak poháněný párou, jako jeden z oblíbených motivů impresionistů, fascinoval ve spojení s krajinou i Chittussiho, jenž pak po návratu na rodnou Vysočinu vytvořil několik obrazů s jedoucím vlakem v údolí řeky Doubravky);

    Kunčický rybník v Železných horách (1887; Národní galerie, Praha. Již ve Francii začal Chittussi malovat krajinné výseky s klidnými hladinami rybníků a močálů, ve kterých pak pokračoval (v letech 1886-1887) po návratu do vlasti, kde z nich vytvořil celou skupinu českých rybníků s ty-pickou okolní vegetací a vzdušnou atmosférou).

    Další díla:

    Krajina se Seinou (1885; Národní galerie, Praha);

    Z údolí Doubravky (Partie z Doubravky za soumraku) (1886; Národní galerie, Praha);

    Jaro ve Fontainebleau (1886; Národní galerie, Praha);

    Pohled na Paříž z Montmartru (1887; Národní galerie, Praha);

    Rybník Utopenec (1887; Národní galerie, Praha).

     

    Malíři tzv. generace Národního divadla:   spíše než realismus, spojuje styl větší části malířské výzdoby Národního divadla romantický duch Mánesova uměleckého odkazu, převážně figurální zaměření výzdobného programu i důraz na representativnost, která odpovídala tehdejším ideovým požadavkům oficiálních představitelů, jakož i representativnímu účelu, funkci a slohu stavby.

    Nejvýznamnější i nerozsáhlejší úkoly výzdoby připadly jednak Mikoláši Alšovi (1852-1913) a Františku Ženíškovi (1849-1916), jejichž společným dílem je zde 14 lunet cyklu Vlast spolu se čtyřmi nástěnnými obrazy zdobícími prostory foyeru a spojovací chodby, jednak Vojtěchu Hynaisovi (1854-1925), který vytvořil oponu a 4 alegorie ročních období pro presidentskou lóži.

    K dalším umělcům, kteří jsou zastoupeni rozsáhlejším dílem při výzdobě divadelních prostor, patří Julius Mařák (1832-1899), jenž zde jako jediný krajinář vyzdobil presidentskou lóži devíti obrazy památných českých míst, odkud byly přivezeny základní kameny pro stavbu, Josef Tulka (1846 - asi 1882), autorlunet na téma písně situovaných ve vnější lodžii, a Václav Brožík (1851-1901), jenž se spolu s Vojtěchem Hynaisem a Juliem Mařákem podílel na výzdobě presidentské lóže, pro niž vytvořil alegorii Prahy a cyklus představitelů vládnoucích rodů Přemyslovců, Lucemburků a Habsburků.

     

    FRANTIŠEK ŽENÍŠEK (1849 – 1916):  příslušník první generace Národního divadla a poslední generace vlasteneckých umělců, kteří vyzdobili řadu veřejných budov, zejména Národní divadlo a Národní muzeum, monumentálními uměleckými díly, do nichž vkládali své představy dobových národně-buditelských idejí. Jeho tvůrčí počátky charakterizuje dlouholeté setrvávání ve studiu na vídeňské a pražské Akademii, kde jako precizní kreslíř a oblíbený žák prováděl realizace podle návrhů svých profesorů (Josefa Matyáše Trenkwalda a Jana Sweertse). Díky své pracovní kázni a píli, jakož i kresebné virtuozitě a obsahové pregnantnosti, se kterou dokázal vyjádřit ideové požadavky doby, se stal uznávaným malířem v kruzích pražského měšťanstva (mj. i jako portrétista) i oficiálních představitelů státu a získával významné zakázky na výzdobu pražských budov, především však na výzdobu Národního divadla. Ve své tvorbě  formálně vycházel z vídeňského i francouzsky orientovaného akademismu (v duchu J. A. D. Ingrese), přičemž však obsahově těžil z tradice domácího umění a z díla Josefa Mánesa.

    Výzdoba Národního divadla:

    - foyer (representační a promenádní prostor divadla):

    cyklus čtrnácti lunetových obrazů na téma Vlast (Stráž na pomezí, Pověsti a osudy, Domažlice, Léčivá zřídla, Rudohoří, Severní průsmyky, Jizera, Trutnov, Krkonoše, Dvůr Králové, Chrudimsko, Táborsko, Otava, Žalov) (návrh výzdoby lunet, jenž pod názvem Okřídlená paleta zvítězil v malířské soutěži konané v roce 1878, představuje společné dílo Františka Ženíška a Mikoláše Alše. Zdá se, že zatímco Aleš jednotlivé výjevy ideově a výtvarně navrhl podle svých předchozích prací, Ženíšek zpracoval jejich formální podobu spočívající v kresebném vyhlazení a kompozičním rozmístění do formátu lunet);

    triptych Úpadek, Vzkříšení aZlatý věk umění (strop);

    Mýtus, Život lidský, Historie, Bohatýrský zpěv (stěny; společné dílo Františka Ženíška a Mikoláše Alše);

    - hlediště:

    alegorie osmi múz Lyriky, Epiky, Tance, Mimiky, Hudby, Malířství, Sochařství a Architektury (strop; oleje na plátně);

    hlavní opona (zničena při požáru divadla v r.1882).

    Monumentální návrhy pro architekturu: (příklady)

    fresky na téma Lidský život na schodišti Thun-Hohenštejnského paláce (Italského velvyslanectví) na Malé Straně v Praze (1871);

    sgrafita na fasádě neorenesanční budovy čp.1035 v ul. Karoliny Světlé na Starém Městě v Praze (1876);

    sgrafito Hájení mostu proti Švédům roku 1648 na průčelí bývalé staroměstské vodárny v Praze (1883);

    2 lunetové obrazy (Libušino poselství u Přemysla aSv. Method před smrtí překládá Písmo svaté do slovanského jazyka) na stěnách Panteonu Národního muzea v Praze (dok. r.1903);

    návrhy obrazů (triptychů: Život, Poezie a Smrt aPíseň milostná, válečná a pohřební) na stropě Grégrova sálu Obecního domu na náměstí Republiky v Praze (1910-1913);

    návrhy postav světců pro vitráže kostela svatých Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně (1885-1887).

    Historické a alegorické obrazy, cykly, kresby: (příklady)

    Zvířátka a Petrovští(1877; kvaš; Národní galerie, Praha; cyklus pohádkových kreseb objednaný pro Miethkeho salón ve Vídni);

    Oldřich a Božena (1882; 174,5 x 265 cm; Národní galerie, Praha. Rozměrný monumentální o-braz s námětem setkání krásné dívky, dcery Kresinovy, s knížetem Oldřichem poblíž bývalé vsi Opučné, který Ženíšek vytvořil na objednávku Josefa Šebestiána rytíře Daubka, byl jako jeho nejpopulárnější dílo rozšířen v barevných reprodukcích po celých Čechách – mj. i z toho důvodu, že následný sňatek Oldřicha a Boženy interpretovala Dalimilova kronika jako volbu knížete mezi českou selskou dívkou a německou kněžnou);

    Záhuba Adamitů (1903; Národní galerie, Praha);

    cyklus o sv. Janu Křtiteli (1905; Národní galerie, Praha);

    cyklus obrazů Prodaná nevěsta (1907; Národní galerie, Praha).

    Portréty: jako oficiální a vyhledávaný portrétista vytvořil František Ženíšek kolem osmdesáti portrétů členů své rodiny a příbuzenstva, umělců a světských a církevních představitelů, k nimž např. patří:

    Vlastní podobizna (1886; Národní galerie, Praha);

    Jiří Kristián kníže Lobkowicz (1890; zámek Mělník);

    Podobizna paní Fričové (90. léta 19. století; Národní galerie, Praha);

    Císař František Josef I. (1893-1894; Národní galerie, Praha);

    Karel III. Schwarzenberg (1896; zámek Orlík);

    Jan Nepomuk František hrabě Harrach (1896; Národní technické muzeum, Praha).

     

    MIKOLÁŠ ALEŠ (1852 – 1913):   malíř, kreslíř a ilustrátor; nejvýznamnější představitel českého malířství  pozdně romantického období (po smrti Josefa Mánesa). Spíše než studium na pražské Akademii (u Josefa Matyáše Trenkwalda a Jana Sweertse), formovalo jeho spontánní malířský a kreslířský výraz vlastní studium vycházející (v duchu romantismu) ze středověku (gotika, heraldika, iluminované rukopisy), renesance a rokoka (ornament), baroka i literatury (staré kroniky). Soustředil se na historická a prehistorická témata, která často zpracovával formou cyklů, jež nejlépe vyhovovaly jeho narativnímu výrazovému stylu.

    Vývoj Alšovy tvorby lze rozdělit na dva základní časové úseky:

    -          období 70. let, kdy umělec realizoval své malířské dílo s historickými (převážně husitskými) náměty,

    -          a období od 80. let, kdy v konfliktu s akademickými autoritami a tendenčními uměleckými kritiky zanechal po roce 1884 malby a zaměřil se na tu sféru výtvarného umění, kde mohl uplatnit svůj kreslířský talent – časopiseckou ilustraci (spolupracoval mj. s časopisy Květy, Šotek, Světozor, Humoristické listy, Zlatá Praha), knižní grafiku a návrhy dekorativních kartónů pro architekturu.

    Obrazové cykly:

    Smysly(1876; cyklus heroických výjevů inspirovaných tvorbou Josefa Mánesa);

    Živly: Země, Oheň, Voda, Vzduch (1878; Národní galerie, Praha. Během pobytu na statku svého mecenáše Alexandra Brandejse v letech 1877 – 1879 vytvořil Aleš kromě třiceti olejů, cyklu Vlast a mnoha   kreseb i  dekorativní  výplně  nábytku  včetně  zástěny  inspirované Longfellowovým Hiawathou, heraldikou a symbolikou (např. korál – symbol vodní říše – pochází z erbu pánů z Bieberštejna nebo leknín, z něhož vyrůstá hnízdo volavky – symbol vzduchu, souvisí s erbem pánů z Drnholce);

    cyklus čtrnácti lunetových obrazů na téma Vlast (Stráž na pomezí, Pověsti a osudy, Domažlice, Léčivá zřídla, Rudohoří, Severní průsmyky, Jizera, Trutnov, Krkonoše, Dvůr Králové, Chrudimsko, Táborsko, Otava, Žalov) (lunety foyeru Národního divadla; společné dílo Františka Ženíška a Mikoláše Alše);

    Mýtus, Život lidský, Historie, Bohatýrský zpěv (stěny foyeru Národního divadla; společné dílo Františka Ženíška a Mikoláše Alše);

    Živly (1881; sedmidílný hymnický cyklus o amerických Indiánech a jejich ztracené svobodě);

    Praha (1882; šestidílný oslavný cyklus o Praze jako matce českých měst ve významných dějinných událostech);

    Život starých Slovanů (1891; pětidílný romanticko-idylický cyklus o životě starých slovanů inspirovaný poznatky soudobé archeologie).

    Olejomalby:

    Sláva Čechie (1873);

    Chorál svatováclavský (1873);

    Husitský tábor (1877; Národní galerie, Praha. Podobně jako v obraze Setkání Jiřího Poděbradského s Matyášem Korvínem, se i v obraze Husitského tábora Aleš zaměřil na podání různýchlidských typů, které vždy dokázal vystihnout minimalizací malířských prostředků);

    U hrobu božího bojovníka (1877; Národní galerie, Praha);

    Setkání Jiřího Poděbradského s Matyášem Korvínem (1878; Staroměstská radnice v Praze. K zamýšlené oslavě památky husitského krále Jiřího z Poděbrad si Aleš vybral významnou historickou událost, kdy se husitský král setkal se svým zetěm, uherským králem Matyášem Korvínem, po bitvě u Vilémova, kterou skončilo tažení uherských vojsk do Čech);

    Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou (1895; 10 x 8,5 m; Muzeum Českého ráje v Turnově).

    Ilustrace a kresby: (příklady)

    Ohlas písní ruských (1883; František Ladislav Čelakovský);

    Rukopis zelenohorský a královédvorský (1884; Národní galerie, Praha);

    Zvony a zvonky (1894; Josef Václav Sládek);

    Psohlavci (1900; Alois Jirásek);

    Alšův Špalíček (1906, 1911; Alšovy mimořádné schopnosti - představivost, kreslířská zručnost a schopnost fabulace - vedly umělce k časté spolupráci s literáty i vydavateli obrázkových časopisů. Jeho ilustrace národních písní, jež uveřejňoval v Květech i v jiných časopisech a nakonec vydal ve dvousvazkové sbírce nazvané Špalíček jednoho sta národních písní a říkadel, se staly součástí národního kulturního dědictví a stylové linie spojující dílo Josefa Mánesa s národní výtvarnou kulturou ve 20. století).

    Návrhy pro freskovou a sgrafitovou výzdobu architektury: nejvíce svých návrhů a předloh pro freskovou a sgrafitovou výzdobu domů realizoval Aleš v Praze (37 domů) a v Plzni (15 domů) díky spolupráci s architekty Rudolfem Štechem a Antonínem Wiehlem, kteří zde stavěli bohatě zdobené domy ve stylu tzv. české renesance. K jeho významným realizacím z nich např. patří:

    alegorie Řemesel a Zemědělství (s vyobrazením postav, které ve svém povolání užívaly železné nástroje prodávané v Rottově železářství) na domě U Rotta na Malém náměstí v Praze (1890);

    mozaiky Libuše věští slávu Prahy a Hold Slovanstva Praze ve vestibulu Staroměstské radnice v Praze (1937);

    alegorické mozaiky v obloucích pod lunetovou římsou bývalé Zemské banky v ulici Na příkopě v Praze (1894-1896);

    žánrové malby (s námětem života renesančního obchodníka) na fasádě Wiehlova domu na Václavském náměstí v Praze (1895-1896);

    sgrafita Válka a mír na fasádě neorenesančního domu v Jilské ulici v Praze (1888-1889);

    sgrafita s motivy českých králů a rytířů pod římsou neorenesančního domu čp. 693 ve Školské ulici v Praze;

    dekorační pás O petrském trhu v Plzni na rohovém neorenesančním domě v To-vární ulici v Plzni (1892);

    sgrafita na domě U červeného srdce na náměstí Republiky č. 36 v Plzni (1894);

    cyklus postav Řemesel s cechovními erby a prapory na domě v Sedláčkově ulici č. 31 v Plzni;

    cyklus Dějin českého národa na domech v Nerudově ulici č. 2, 4, 6, 8 a 10 v Plzni (1894-1898);

    cyklus se Sv. Jiřím ve štítech Štechovy vily v Dvořákově ulici č. 1 v Plzni (1902).

     

    VOJTĚCH HYNAIS (1854 – 1925):  malíř, návrhář (plakáty, návrhy pro porcelánku v Sèvres), dekoratér a grafik, profesor AVU (1893-1925); v rámci generace Národního divadla představitel stylově odlišné, západoevropsky orientované malby vycházející z barokního luminismu G. B. Tiepola a francouzského akademismu, který zde v oboru dekorativní malby representovalo umění Paula Baudryho a v oboru historické malby dílo Jeana-Léona Gérôma. Jako první zprostředkoval českému prostředí program plenérismu, čímž prolomil místní konzervativní tradicionalismus a připravil půdu pro nástup impresionismu.

    Výzdoba Národního divadla:

    - presidentská lóže:

    Mír (1880);

    Alegorie zemí českých (1880);

    Historie (1880);

    Jaro (1881);

    Léto (1881);

    Podzim (1881);

    Zima (1901; záměrné napětí alegorického obsahu, jehož nositelem je lidská (často ženská) postava, a naturalistického způsobu malby již představuje nový způsob Hynaisova malířského výrazu, který v polovině století předznamenalo umění Prerafaelistů a intenzívně rozvíjelo malířství symbolismu a secese ).

    - hlediště:

    hlavní opona (1882; olej na plátně; 960 x 1270 cm. Hynais, podobně jako Ženíšek, pojal oponu jako tradiční nástěnný obraz, který zaplnil mnoha reálnými a alegorickými postavami soustředěnými do několika skupin: alegorie múz (Tragédie, Veselohry a Frašky) se zde, před    rozestavěnou budovou Národního divadla a pod ochranou vznášejícího se Génia, setkávají se zástupci různých vrstev národa, z nichž někteří (např. malíř, sochař, herec či kameník) se chystají ke své tvořivé práci, zatímco jiní sem přinášejí dary na dokončení stavby).

    Další díla: (příklady)

    Podobizna matky (1883; Národní galerie, Praha);

    Paridův soud (1893; Akademie věd České republiky, Praha);

    plakát Národopisné výstavy v Praze (1894; Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha);

    Ecce homo (1897; Národní galerie, Praha. Ve svém posledním (nedokončeném) mnohafigurovém obraze, v němž se vrátil k malbě svého učitele Jeana-Léona Gérôma, Hynais uplatnil veškeré schopnosti svého malířského zaměření spočívající v kombinaci plenéristického způsobu malby s dobovým naturalismem a efektně naaranžovanou kompozicí);

    4 alegorie (Věda, Umění, Pokrok aInspirace) na trompech pod kupolí Panteonu Národního muzea v Praze (1899).

     

    JULIUS MAŘÁK (1832 – 1899):   žák Maxe Haushofera na pražské Akademii, příslušník generace Národního divadla, jenž zde jako jediný krajinář vytvořil cyklus památných míst českých dějin v podobě heroicky pojatých krajin. Již  v počátcích své tvorby (ovlivněn svým učitelem) se zabýval nálado-

    vými scenériemi v duchu mnichovské romantické krajinomalby, které postupně směroval k neokázalé a technicky dokonalé impresi intimních lesních interiérů. Spíše dekorativní a romanticky idealizovaný ráz mají jeho krajinářské cykly, z nichž některé se uplatnily jako ilustrace básnických sbírek a jiné jako efektní výzdoba interiérů.

    Jako vynikající pedagog (zejména z hlediska propracované metodiky výuky zahrnující mj. studium přírodních struktur, kompozici přírodních objektů, detailní kresbu i techniku plenérové malby) vychoval Julius Mařák na krajinářské škole AVU (1887-1899) řadu krajinářů, z nichž ti nejvýznamnější již rozvíjeli českou krajinomalbu v rámci nových směrů symbolismu (František Kaván, Jaroslav Panuška), impresionismu i expresionismu (Antonín Slavíček, Otakar Lebeda).

    Výzdoba Národního divadla:

    - presidentská lóže:

    cyklus devíti obrazů památných českých míst (Říp, Vyšehrad, Hradčany, Velehrad, Tábor, Domažlice, Hostýn, Radhošť, Blaník) (1882-1883. Mařák, jenž se již proslavil výzdobou dvorany nádraží Františka Josefa I. ve Vídni, kde pojítko jeho obrazového cyklu představovala významná místa rakouské říše, uplatnil stejnou myšlenku i při výzdobě královské lóže. Své obrazy památných míst země zde navíc tématicky rozdělil; např. dobu českého pravěku a počátků české historie mají symbolizovat obrazyŘípu, Blaníku, Vyšehradu a Hradčan, zatímco odvěké historicko-duchovní společenství Moravy a Čech obrazy Radhoště, Velehradu a Hostýna).

    Výzdoba Národního muzea:

    - schodiště:

    dvanáct obrazů s pohledy na historicky památná místa Čech a na místa významná pro rozvoj české vzdělanosti (Libušín, Říp, Tetín, Budeč, Vyšehrad, Levý Hradec, Hasištejn, Sázavský klášter, Brandýs nad Orlicí, Český Šternberk, Poděbrady, Český Krumlov) (1897-1899).

    Kresby uhlem: (vedle svých monumentálních olejomaleb se Mařák také proslavil virtuózními kresbami uhlem, v nichž se zaměřoval na efekty světla v závislosti na proměnách denní doby a atmosféry)  

    cyklus Lesní samoty (1877; Národní galerie, Praha);

    cyklus Rakouské lesní charaktery (1878; Národní galerie, Praha).

    Další díla: (příklady)

    Čapí sněm (1867; Národní galerie, Praha. Mařák, jako první z českých krajinářů, reagoval na umění barbizonských mistrů tím, že přenesl jejich zobrazování intimního krajinného výseku do obrazů většího formátu, přičemž však propojil jejich náladovost se svojí pozdně romantickou lyričností);

    Jitřní píseň (po r.1877; Národní galerie, Praha. Následující 3 roky po své svatbě v roce 1871 prožil Mařák se svou ženou v tyrolských Alpách, kde vytvořil mnoho plenérových kreseb, z nichž se některé staly podkladem pro připravované kresebné cykly a olejomalby. Jitřní píseň mezi nimi představuje volnou variantu třetího stejnojmenného listu z cyklu Lesní samoty, jenž patří k jednomu z nejkrásnějších a nejlyričtějších umělcových děl s lesní tématikou);

    Krajina s bažinou (1. pol. 80. let 19. století; Národní galerie, Praha);

    Bukový les (2. pol. 80. let 19. století; Národní galerie, Praha);

    Návrat z pastvy (1888; Východočeská galerie v Pardubicích, Pardubice);

    Šumavský prales (1891-1892; Národní galerie, Praha. Inspiraci ke dvěma protějškovým obrazům s motivem pralesa (které si u malíře objednalo Ministerstvo osvěty a vyučování) hledal Mařák přímo na Šumavě, kde trávil letní a podzimní měsíce za vytrvalých dešťů, které mu zde sice komplikovaly práci, nicméně přispěly k přesvědčivému vyjádření mlžné atmosféry a melancholické nálady těchto obrazů);

    Skály na Čertovce u Bechyně (Skála nad řekou) (kol. r.1895; Západočeská galerie v Plzni, Plzeň).

     

    VÁCLAV BROŽÍK (1851 – 1901):   malíř a kreslíř; profesor AVU (1893-1901), příslušník generace Národního divadla, v níž vynikl jako tvůrce rozměrných a malířsky efektních historických obrazů z české historie (mj. i z husitské doby), historických portrétů i tzv. historického žánru. Pobyt ve Francii podnítil jeho zájem o venkovský žánr, zejména z Normandie a Bretagne, jímž se (v kon-trastu k akademicky pojaté historické malbě) již přiblížil barbizonským mistrům a modernímu pojetí realismu.

    Výzdoba Národního divadla:

    - presidentská lóže:

    vlysový triptych panovnických dynastií (Přemyslovci, Lucemburkové, Habsburkové) (1883; důsledný realismus i mistrovství v portrétním žánru vedly Brožíka k tomu, že dával některým postavám na svých obrazech podobu svých současníků. Tak např. na vlysu věnovaném Přemyslovcům zvěčnil jako Libuši tehdejší přední herečku Otýlii Sklenářovou-Malou nebo na vlysu věnovaném Lucemburkům zobrazil kromě sebe i svého francouzského tchána Charlese Sedelmayera, vlivného pařížského obchodníka s obrazy, jako sochaře);

    alegorie Prahy (1883).

    Výzdoba Národního muzea:

    -Panteon:

    2 lunetové obrazy Založení Karlovy university a Jan Ámos Komenský v Amsterodamu (1898).

    Další významná díla:

    Julie Šamberková jako Messalina (1876; Národní galerie, Praha. Polodivadelní a polohistorický portrét Julie Šamberkové v roli třetí manželky  římského císaře Claudia vytvořil  Brožík na počátku své oslnivé umělecké dráhy, kdy se těšil přízni a podpoře umělkyně a chystal se ke studiu v Paříži u profesora Léona Bonnata);

    Podobizna Josefa Václava Myslbeka (kol. r.1875; Národní galerie, Praha);

    Svatební poselstvo českého krále Ladislava u francouzského krále Karla VII. (1877; Kancelář presidenta republiky, Pražský hrad, Praha);

    Slavnost u Rubense (1881; soukromá sbírka);

    Mistr Jan Hus koncilem kostnickým k smrti odsouzen (1883; velký sál Staroměstské radnice, Praha);

    Kryštof Kolumbus na dvoře španělském (1884-1885; Metropolitan Museum of Art, New York);

    Pasačka husí (pol. 80. let 19. stol.; Národní galerie, Praha. K obrazům ze života francouzských venkovanů nacházel Brožík inspiraci v okolí zámku d’Ambleville v oblasti Ile-de-France, kam od roku 1879 pravidelně zajížděl);

    Defenestrace 23. května 1618 (1889; National Gallery of Victoria, Melbourne, Austrálie);

    Tu felix Austria nube („Války ať vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, uzavírej sňatky“;1897; Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň. Námět více než sedmimetrového plátna (zásnuby desetiletého Ludvíka Jagellonského, syna českého krále Vladislava II., s o něco starší Marií Habsburskou, dcerou španělského krále Filipa I.), které si u malíře objednal císař František Josef I. k padesátiletému jubileu své vlády, čerpá z Dějin Františka Palackého, přičemž má ukázat mírovou politiku Rakouska, které spíše než válkami, řešilo své mocenské ambice sňatky mezi příslušníky panovnických rodů);

    Zvolení Jiřího z Poděbrad za českého krále (1898; velký sál Staroměstské radnice, Praha. Podobně jako na vlysech panovnických dynastií a na dalších historických obrazech, zobrazil Brožík i na scéně volby Jiřího z Poděbrad různé soudobé významné osobnosti, jako např. politika Františka Ladislava Riegra v postavě muže v červeném plášti, nakladatele Jana Ottu, presidenta Zemské banky JUDr. Karla Mattuše nebo malíře historických obrazů Karla Javůrka);

    Císař Ferdinand I. na Pražském hradě mezi svými umělci (1901; nedokončeno; Národní galerie, Praha. Z řady přípravných studií k rozměrnému obrazu, jenž vznikl na objednávku Společnosti vlasteneckých přátel umění a jehož dokončení přerušilo náhlé umělcovo úmrtí, si nakonec Brožík vybral stinný exteriér hradní zahrady se Zpívající fontánou a dominantou Belvederu, kam umístil výjev s císařem Ferdinandem I., jeho manželkou Annou a celým dvorem).

     

    JOSEF TULKA (1846 - asi 1882):   malíř a freskař; spolu s Františkem Ženíškem představitel mánesovsky orientované linie ve výzdobném programu Národního divadla, k němuž zde přispěl pěti lunetovými obrazy na téma písně ve vnější lodžii. Právě jednostranná orientace na dílo Josefa Mánesa a klasické (zejména italské) renesanční umění se stala (v konfrontaci s novými soudobými uměleckými směry) zdrojem jeho pochybností o správnosti umělecké cesty a příčinou narůstající umělecké krize, která jej ve své poslední fázi vedla ke zničení většiny prací a odchodu do neznámého kláštera v Itálii.

    Výzdoba Národního divadla:

    -vnější lodžie:

    5 lunetových obrazů na téma Písně (Píseň zbožnosti, Píseň lásky, Píseň utlačené svobody, Poezie národu bohy dávající, Píseň slávy) (1879-1881; tempera).

    Další významná díla:

    fresky na téma Lidský život na schodišti Thun-Hohenštejnského paláce (Italského velvyslanectví) na Malé Straně v Praze (1871; společné dílo Františka Ženíška, Josefa Tulky a Josefa Scheiwla);

    5 kreseb s bitevními náměty (Obrácení slovanských Prusů na křesťanství, Car Lazar a umírající sultán Murad, Košciuszko raněn v bitvě u Maciejowic, Vojvoda Mirko po vítězné bitvě na Grahovském poli astudie bitevní scény) (1873-1875; Národní galerie, Praha);

    výzdoba oken a stěn chórových kaplí Votivního kostela (Votivkirche) Božského Spasitele ve Vídni(1876; společné dílo Františka Ženíška, Josefa Tulky, Maxmiliána Pirnera a dalších umělců podle návrhů Josefa Matyáše Trenkwalda);

    lunetový obraz Jahody (konec 70. let; Národní galerie, Praha).

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova