Přidat do kolekce              hodnotil 1 uživatel

Vrcholná renesance v Itálii

Stránka naposledy upravena 09:11, 19 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    V průběhu 15.století ovlivňovalo florentské raně renesanční umění tvorbu v celé Itálii a na konci století začalo pronikat i do ostatních zemí. Na počátku 16. století se novým centrem umění  stal Řím, jehož kulturní a duchovní prostředí (antické památky, křesťanská tradice, ideály humanistických papežů) působilo i na charakter umění vrcholné renesance. Velká díla umělců pracujících ve službách renesančních papežů (především Julia II., Lva X. a Pavla III.) měla především ideový obsah a representativní význam. Realistické zobrazení skutečnosti zde nemělo být cílem, ale základem a přípravou pro vlastní uměleckou tvorbu, která měla přírodu překonávat a ve svých dílech zobrazovat ideální podobu tělesné krásy, duchovních hodnot atd.

    Klíčovou osobností sochařství (ale i architektury a malířství) cinquecenta byl Michelangelo Buonarroti, který svým dílem obsáhl jak principy renesančního uměleckého názoru, tak i jeho proměny a nakonec vyústění do manýrismu a do baroka.

     

    MICHELANGELO BUONARROTI (1475 – 1564): (podobně jako v  architektuře) nejvýznamnější umělec své doby. Jako sochař, za kterého se sám považoval, vytvořil ve svých vrcholných dílech dokonalou plastickou formu, v níž spojil studium antiky a mistrů rané renesance s hlubokou znalostí anatomie a vlastním expresívně předimenzovaným cítěním tvaru. Dospěl tak k sochám titánského typu, plným vitální síly a ušlechtilého patosu (zv.„terribilità“), které jakoby ztělesňovaly velikost jeho tvůrčího génia.

    Své umělecké školení začal již ve třinácti letech v dílně Domenica Ghirlandaia (1488-1490), kde se učil technice fresky, a  poté u Bertolda di Giovanni (kol.1440-1490)  na medicejské akademii ve Florencii, kde studoval sochařství a seznamoval se s antickými sbírkami. Jeho vzory se však nestali tito spíše konzervativní učitelé, ale (kromě velkých řeckých sochařů) především mistři rané renesance:  freskaři Giotto a Masaccio a sochař Donatello.

    Prvním umělcovým působištěm byla až do roku 1494 Florencie, kde vytvořil svá nejranější díla, poté střídavě pobýval v Římě (1496-1501; 1506-1516; 1534-1564) a ve Florencii (1501-1505; 1516-1534) s krátkými pobyty v Boloni (1494-1495), kam uprchl před francouzskými vojsky Karla VIII., a v Benátkách (1529-1530), kam se uchýlil za republikánského povstání ve Florencii.

    Díla raného období (do roku 1500): již první Michelangelova díla (vytvořená v šestnácti a sedmnácti letech), reliéfy Madona na schodech (Madonna della Scala) (kol.1491; mramor; rilievo schiacciato; Buonarrotiho dům (Casa Buonarroti) ve Florencii) a Boj kentaurů s Lapithy (kol.1492; mramor; nonfinito; Buonarrotiho dům ve Florencii), svědčí o umělcově mimořádném talentu a předjímají monumentalitu, umělecký výraz a dynamismus jeho vrcholných děl.

    Opilý Bacchus (1496-1497; mramor; 187 cm; Museo Nazionale del Bargello, Florencie. I když svou první větší sochu (objednanou kardinálem Raffaellem Riariem) Michelangelo vytvořil ve stylu all’antica, zároveň ji podrobil realistické aktualizaci, a to jednak narušením kontrapostu opilecky kymácivým pohybem, jednak uvolněním modelace prováděné podle živého modelu, jak lze soudit podle zřejmé Bacchovy nenucenosti a tělesné nedokonalosti);

    Pieta (1498-1500; 174 cm, mramor; chrám sv. Petra v Římě. Přestože sochař  pro dané ikonografické téma postrádal ranější italské vzory, vytvořil v Pietě dokonalé syntetické dílo obsahující všechny znaky vrcholně renesančního sochařství. Spojil zde realismus mrtvého Kristova těla a Mariina výrazu bolesti s formálními prvky, které např. spočívají v klasické pyramidové kompozici a téměř barokní bohatosti záhybů Mariina roucha.

    Nápis „Michael Angelus Florent. Faciebat“, jenž je umístěn na šikmo položené stuze na Mariině hrudi, představuje jedinou signaturu, kterou kdy Michelangelo označil své dílo).

    Díla vrcholného období:

    David (pro florentský dóm) (1501-1504; mramor; 434 cm; Galleria dell’Accademia, Florencie. Historickou biblickou postavu Davida, coby mladého pastýře, který porazil obra Goliáše, Michelangelo pojal jako symbol republikánských svobod Florenťanů  a jejich odhodlání tyto svobody bránit. Zobrazil jej – v duchu i stylu antického ideálu – jako mladého, silného a krásného hrdinu, jenž zde v postoji kontrapostu a stavu nejvyšší koncentrace očekává útok obra.

    Mimořádnou výšku figury ovlivnily dvě okolnosti: jednak požadavek zakázky, podle které byla socha určena pro poslední volný pilíř dómu, jednak délka původního mramorového bloku, který dříve nevhodně načal Agostino di Duccio);

    náhrobek papeže Julia II. v kostele San Pietro in Vincoliv Římě (1505-1545; mramor. Rozsáhlý projekt papežova náhrobku, v  podobě antického mauzolea se čtyřiceti sochami v nadživotní velikosti, byl nakonec dokončen v podstatně zmenšené podobě s jedinou Michelangelovou sochou Mojžíše (1514-1516), v jehož děsivém výrazu (terribilità) je zřejmě zachycen okamžik, kdy Hospodin Mojžíšovi sdělil, že zaslíbenou zemi nikdy neuzří.

    Nedokončeny zůstaly i čtyři sochy Otroků (1513-1516; Musée du Louvre, Paříž), které představují vzácnou ukázku Michelangelova tvůrčího postupu, jenž se stal v termínu „nonfinito“ označením Michelangelova stylu i formou sochařského výrazu. Zejména z pohledu novoplatónské filosofie představoval  pro sochaře způsob, jakým se z  kamenného bloku uvolňovalo tělo otroka, symbolické „osvobozování ducha ze zajetí hmoty“);

    medicejské náhrobky v Medicejské kapli kostela San Lorenzo ve Florencii (1520-1534; mramor.Z původních čtyř náhrobků (Lorenza Magnifica, jeho bratra Giuliana, Lorenza, vévody urbinského a Giuliana, vévody nemourského) Michelangelo dokončil jenom náhrobky vévodů. Sedící postava Giuliana zde symbolizuje život činný (fiero), zatímco sedící postava Lorenza život přemítavý (pensoso). Obě postavy jsou otočeny k soše P. Marie s dítětem, která je umístěna před prázdnou stěnou kaple a představujezdesymbol ochrany a spásy v nezvratném běhu času. Protikladně jsou také pojaty dvě (mužské a ženské) alegorické dvojice aktů  ležící na sarkofágu každého z vévodů: Noci a Dne (na Giulianově náhrobku) a Soumraku a Svítání (na Lorenzově náhrobku), které svým uměleckým pojetím (např. dramatickými protiklady, expresívní nadsázkou, deformacemi, symbolikou „nedokončenosti“ aj.) již předznamenávají období manýrismu);

    sousoší Vítěze (1520-1525; mramor; 261 cm; Palazzo Vecchio, Florencie).

    Díla pozdního období (po roce 1550): stupňující se expresivita Michelangelova výrazu vyvrcholila pozdními pietami, v nichž podřídil dokonalost vnější formy způsobu vyjádření svého duchovního prožitku. Vertikální kompozicí a sestavou tří postav (Nikodéma, P.Marie a Krista) je Pieta palestrinská (po r.1555; mramor; Galleria dell’Accademia, Florencie), vytvořená pro rod Barberiniů v Palestrině, podobnáPietě florentské (1547-1555; mramor, Museo dell’Opera del Duomo, Florencie), která se měla stát umělcovým náhrobkem a na níž zobrazil sebe sama v postavě Nikodéma s kápí. Odlišnou, ale také vertikální kompozici (dvou těsně semknutých postav Krista a P.Marie), má třetí Pieta Rondanini (1552/3-1564; mramor, nedokončeno; původně palác Rondanini v Římě, nyní Musei del Castello Sforzesco v Miláně), která se zdůrazněnou vertikalitou vymyká tradiční ikonografii a představuje Michelangelovo poslední a zároveň nejduchovnější dílo.

     

    K dalším významným sochařům, jejichž díla vznikala v období vrcholné nebo na počátku pozdní renesance, patří:

    TULLIO LOMBARDO (kol. 1455 – 1532):  nejvýznamnější člen benátské sochařské rodiny Lombardů, jehož hlavní okruh sochařské činnosti představují náhrobky (náhrobek dóžete Andrey Vendramina v kostele Santi Giovanni e Paolo v Benátkách; 1480-1495; mramor), oltářní reliéfy a sochařské portréty (Dvojportrét; 1490-1510; mramor; Ca’ d’Oro, Benátky) inspirované portrétními skulpturami starých římských sarkofágů;

    JACOPO SANSOVINO vl. jm. Jacopo d’Antonio Tatti (1486 – 1570):  představitel benátské pozdně renesanční architektury a skulptury, k jehož nejproslulejším sochařským dílům patří Snímání z kříže (kol.1508-1510; pozlacený vosk a dřevo; Victoria and Albert Museum, Londýn), které spolu s mnoha postavami poprvé zobrazuje i snímání lotrů;

    BACCIO BANDINELLI (1493 – 1560):  žák svého otce, předního florentského zlatníka Michelangela Brandiniho, jehož hlavní dílo v  podobě monumentálního sousoší Herkula a Kaka na Piazza della Signoria ve Florencii (1525-1534; mramor; 496 cm) zde tvoří pendant Michelangelovu Davidovi.

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.