Přidat do kolekce              nikdo zatím nehodnotil

Raná renesance v Itálii

Stránka naposledy upravena 10:09, 19 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Raně renesanční sochařství začíná, podobně jako architektura, veFlorencii, a to soutěží na provedení (druhých) severních dveří baptisteria (jižní dveře s celkem dvaceti reliéfy ze života sv. Jana Křtitele a osmi reliéfy s postavami starozákonních proroků vytvořil v roce 1330-1336 Andrea Pisano), kterou roku 1401 uspořádal cech florentských obchodníků Arte dei Mercanti di Calimala. V soutěži na reliéfní kompozici v podobě čtyřlistu s námětem Obětování Izáka zvítězil (v užším výběru sedmi sochařů, mezi nimiž byl i Filippo Brunelleschi) Lorenzo Ghiberti (1378-1455), první velký sochař quattrocenta. Jeho klíčové dílo – východní (třetí) dveře florentského baptisteria zvané Rajská brána – představuje nové pojetí iluzívního perspektivně konstruovaného prostoru ve spojení s lidskou postavou.

    Nejvýznamnějším sochařem quattrocenta se stal jeho žák Donato di Niccolò di Betto Bardi (1386-1466) zv. Donatello.

     

    LORENZO GHIBERTI (1378 – 1455):   florentský zlatník, malíř a sochař; jedna ze zakladatelských osobností renesančního umění. Po vítězství v  soutěži věnoval většinu svého života (celkem 20 + 27 let) vytváření severních a východních dveří florentského baptistéria. Zejména s provedením východních dveří – tzv. Rajské brány – se spokojenost představitelů florentského cechu projevila natolik významnou měrou, že neváhali z východní strany odstranit první (nyní severní) umělcovy dveře a nahradit je Rajskou bránou, o níž sám sochař tehdy prohlásil, že: „...ze všech mých výtvorů je toto dílo vrcholem toho, čeho jsem kdy dosáhl...“. Ze strany Calimaly zde šlo o rozhodnutí, které zásadním způsobem narušilo středověká pravidla křesťanské ikonografie, neboť dílu s christologickou tématikou (na severních dveřích) správně náleželo místo na hlavní, tedy východní straně, zatímco Rajské bráně se starozákonní tématikou na ostatních (méně významných) světových stranách.

    Hlavní díla:

    soutěžní reliéf Obětování Izáka (1401-1402; Museo Nazionale del Bargello, Florencie. Na rozdíl od Filippa Brunelleschiho, jenž vyšel z centrálního pojetí své kompozice, v níž se postava Izáka nachází v průsečíku diagonálních sítí, komponoval Ghiberti svůj reliéf na principu paralelních diagonálních sítí (které zde probíhají z levého horního k levému dolnímu rohu a propojují figury s krajinou) a doplňujících se protipólů, např. antikizujícího těla Izáka a gotizujícího roucha Abraháma);

    severní dveře florentského baptistéria (1404-1424; pozlacený bronz. V osmadvaceti polích severních dveřích, jejichž obsahem jsou výjevy ze života Krista a učitelů církve, sice Ghiberti navázal na formy bronzových dveří svého předchůdce Andrea Pisana, ale dal již svým scénám, v duchu soutěžní práce, renesanční přirozenost a prostorovost. Změnu starozákonních na christologická témata inicioval cech Calimaly, jenž se při uzavření smlouvy rozhodl, že namísto severních dveří, obnoví východní dveře);

    reliéfy Křest Krista a Zajetí sv. Jana Křtitele (1417-1427; pozlacený bronz; křtitelnice baptisteria v Sieně);

    východní dveře florentského baptistéria (Rajská brána) (1425-1452; 506 x 287 cm; pozlacený bronz; originální odlitek se nyní nachází v Museo dell’Opera del Duomo ve Florencii. V reliéfech východních dveří, jejichž obdivný název pochází z Michelangelova výroku, že: „(dveře)...jsou tak krásné, že by se hodily do ráje...“, dosáhl Ghiberti vrcholu svého umění. V deseti čtvercových polích zde zobrazil hlavní události z biblického stvoření světa a dějin Izraele po způsobu narativního zhuštění několika epizod do jednotlivých obrazových výsečí, jejichž obsah určují hlavní biblické postavy. Podle Richarda Krautheimera jsou to (zleva dolů):

    -          Adam a Eva se scénami Stvoření Adama, Stvoření Evy, Prvotního hříchu a Vyhnání z ráje

    -          Noe se scénami Odchodu z archy, Noemovy děkovné oběti a Noemova opilství

    -          Jakub a Ezau se scénami Rebeky modlící se k Bohu, Rebeky v šestinedělí, Ezaua prodávajícího své prvorozenství a Izáka posílajícího Ezaua na lov

    -          Mojžíš se scénami Přijímání Desatera a Shromáždění lidu u hory Sinaj

    -          David se scénami Davidova vítězství nad Goliášem a Vstupem do Jeruzaléma

    -          Kain a Ábel se scénami Prarodičů před svou chýší, Ábela střežícího svá stáda, Kainovy a Ábelovy oběti, Kaina zabíjejícího Ábela a Boha-Otce povolávajícího Kaina k soudu

    -          Abrahám se scénami Abraháma setkávajícího se se třemi anděly a Obětování Izáka

    -          Josef se scénami Josefa prodávaného svými bratry, Žní, Odhalení stříbrného poháru a Josefa dávajícího se odhalit svým bratrům

    -          Jozue se scénami Izraelitů překračujících Jordán, Stavění gilgánských kamenů a Pádu Jericha

    -          a Šalamoun se scénou Šalamouna s královnou ze Sáby.

     

    Jako zkušený zlatník přitom využil jednak svého mistrovství v práci  s velmi nízkým  reliéfem (zv. rilievo schiacciato), což mu umožnilo jemné odstupňování prostorových plánů, jednak možností, které poskytuje při zobrazování prostoru lineární perspektiva – např. v efektních průhledech architekturou, sbíhavých liniích, prostorovém zmenšování postav a jejich objemů, změkčování linií vlivem atmosféry atp.

    Své autorství zde, již v renesančním duchu, sochař  připomněl malým rondelem s vlastní bustou umístěným na rámu jednoho křídla dveří);

    sochy patronů v nikách oratoria Or San Michele ve Florencii (z celkem čtrnácti soch, které zde zdobí fasádu budovy a na nichž se podílela řada významných florentských umělců od Donatella po Giambolognu, představují Ghibertiho podíl bronzové sochy sv. Matouše, sv. Štěpána a sv. Jana Křtitele z let 1412-1428, které svým řasením ještě připomínají (podobně jako roucho Abraháma na reliéfu Obětování Izáka) styl mezinárodní gotiky);

    relikviář sv. Zenobia (Arca di San Zanobi) (1432-1442; Santa Maria del Fiore, Florencie).

     

    DONATO DI NICCOLÒ DI BETTO BARDI zv.DONATELLO (1386-1466): žák Lorenza Ghibertiho (1404-1407); společně s Filippo Brunelleschim a malířem Masacciem tvoří trojici nejvýznamnějších umělců rané renesance. Ve svém rozsáhlém díle dokázal spojit dědictví antického a gotického umění s vlastní zkušenostíze studiaanatomie lidského těla, perspektivy a pozorovánískutečnosti. Vytvořil vlastní sochařský styl vycházející z ideálu i z  reality a postupně směřující k expresivitě a niterné spiritualitě, které se harmonie vnější formy podřizuje. Jako první od doby starého Říma vytvořil jezdeckou sochu a volně stojící akt v životní velikosti.Dále rozvinul umění svého učitele Lorenza Ghibertiho, zvláště v  práci s lineární perspektivou aplochým basreliéfem známým jako rilievo schiacciato.

    Hlavní díla ve Florencii:

    David (pro chór florentského dómu) (1408-1409; mramor; 191 cm; Museo Nazionale del Bargello, Florencie. První známá Donatellova socha, kterou mladý umělec vytvořil v době intenzívní umělecké činnosti stavební huti florentského dómu, je dokladem vlivu gotického a helénistického umění na ranou umělcovu tvorbu);

    sv. Jan Evangelista (pro západní průčelí florentského dómu) (1411-1415; mramor; Museo dell’Opera del Duomo, Florencie.V monumentálně pojaté soše, která zde formou kompozice a antikizujícím provedením tváře světce ztělesňuje křesťanský ideál spojení intelektuální a duchovní síly, Donatello o sto let předjal podobný způsob výrazu, v němž Michelangelo ztvárnil svou sochu Mojžíše);

    sv. Jiří (pro niku oratoria Or San Michele) (1416; mramor; Museo Nazionale del Bargello, Florencie . Jedna ze čtrnácti soch patronů umění a cechů ve výklencích oratoria, které vytvořili významní florentští sochaři, je sv. Jiří, jako patron cechu zbrojířů a mečířů, zároveň ztělesněním Donatellova ideálu křesťanského rytíře);

    sochy Jeremiáše a Habakuka ze souboru proroků pro kampanilu florentského dómu (1423-1426 a 1427-1436; mramor, Museo dell’Opera del Duomo, Florencie. Expresívně a naturalisticky ztvárněné postavy Jeremiáše a Habakuka jsou výrazem umělcovy ideální představy starozákonních proroků, jejichž vnější podobu formuje síla myšlenky a duchovního zanícení. Silně individualizovanými tvářemi proroků, které zde představují portréty konkrétních osob, Donatello navazuje na římský portrét a zároveň nahrazuje rozlišení postav prostřednictvím atributů (např. Habakuka nazývali Florenťané kvůli jeho pleši „Il Zuccone“, tj. dýně));

    David (1444-1446; bronz; 158 cm; Museo Nazionale del Bargello, Florencie. V jednom z nejvýz-namnějších Donatellových děl se v dokonalé kompozici kontrapostu a modelace nahého Davidova těla – prvního aktu v renesančním umění – zračí posun umělcova sochařského ideálu směrem k živé a senzitivně cítěné skutečnosti. V tom smyslu se i životopisec Giorgio Vasari vyjádřil o soše tak, že: „...tato postava má tolik přirozenosti, života a měkkosti, že umělci mají dojem, že musela být formována podle skutečného těla.“);

    zpěvácká tribuna (Cantoria) florentského dómu (1433-1438;mramor;Museo dell’Opera del Duomo, Florencie. Rej andílků v otevřené lodžii a bohatá výzdoba barevnými mramory inspirovaná římskými mramoráři rodiny Cosmatů činí z kruchty živé a pohybově pojaté dílo. Skupinky puttů zde tančí za mezerami mezi sloupky v protisměru, což nejenom umocňuje dynamiku jejich pohybu, ale osvobozuje je z omezení daného rámcem architektury a dává jejich reji prostorovou hloubku);

    Judita a Holofernes (1456-1457; zlacený bronz; Palazzo Vecchio, Florencie. Jedno z  pozdních umělcových expresívních děl plné bolestného patosu a naturalistické popisnosti se stalo pro Florenťany symbolem odboje proti tyranitidě (když byli Medicejští nuceni v roce 1495 uprchnout z města bylo sousoší vyjadřující, podobně jako socha Davida, základ republikově uspořádané společnosti, umístěno na Piazza della Signoria před Palazzem Vecchiem)).

    Díla v Padově:

    jezdecký pomník (náhrobek) kondotiéra benátského vojska Gattamelaty (1444-1453; bronz; 340 cm; Piazza del Santo. Při realizaci první renesanční jezdecké sochy, k jejíž předloze zřejmě posloužila slavná jezdecká socha Marka Aurelia na Kapitolu, se sochař na jedné straně vyrovnával s formálními  požadavky objednavatelů (rodiny Gattamelaty), kteří vyžadovali antickou podobu pomníku a jeho vybavení atributy vojevůdcovského postavení (jako např. mečem, žezlem a dělovou koulí), na druhé straně řešil ryze výtvarné a technické problémy sochy, k jakým mj. patřilo její statické a výrazově-kompoziční vyvážení);

    čtyřibronzové reliéfy se Zázraky sv. Antonína Paduánského nahlavním oltáři kostela Sant’Antonio (Sílu své tvůrčí inovace prokázal Donatello nejenom na poli monumentální architektonické plastiky, ale i na poli perspektivního basreliéfu zv. rilievo schiacciato. V perspektivně zobrazené architektuře a výškově odstupňovaných plánech zde, podobně jako jeho učitel Lorenzo Ghiberti, rozvíjí složitě komponované výjevy s mnoha postavami, jejichž hlavním výtvarným záměrem je vyvolat dojem trojrozměrnosti zobrazovaného prostoru. Jednou z nejlepších ukázek perspektivního propojení mnoha postav s architekturou, např. ve využití sloupů, kolem nichž a mezi nimiž se jednotlivé postavy proplétají,jereliéfse Zázrakem vzkříšeného dítěte vytvořený v letech 1447-1450).

    Další díla:

    Madona degli Pazzi(kol. r.1417-1418; mramor; dříve Palazzo Pazzi ve Florencii, nyní Staatliche Museen, Berlín. Jemným odstupňováním výšek plochého reliéfu dosáhl Donatello měkkého a jemného řasení Mariiny drapérie, kterému odpovídá jemnost tělesných partií a intimita výjevu zachycujícího P.Marii laskající své dítě);

    Herodova hostina na křtitelnici baptisteria v Sieně (1426; zlacený bronz.V Dona-tellově nejvýznamnějším díle provedeném technikou rilieva schiacciata koresponduje dramaticky gradovaný výjev, na němž klečící voják předkládá Herodovi sťatou hlavu sv.Jana Křtitele na míse, s gradací arkádové architektury, která rytmizuje kompozici obrazu a vede divákův pohled do nejvzdálenějších prostor Herodova paláce);

    bronzové dveře Staré sakristie kostela San Lorenzo ve Florencii (kol.1427-1428);

    sv. Maří Magdaléna (1455; polychromované dřevo, Museo dell’Opera del Duomo, Florencie);

    bronzové kazatelny v levé a pravé lodi kostela San Lorenzo ve Florencii (kol.1460-1466).

     

    Po první generaci sochařů quattrocenta, kteří se narodili před rokem 1400 a k nimž vedle Donatella a Lorenza Ghibertiho patřili sochaři Nanni di Antonio di Banco (1370/80-1421), Luca della Robbia (1399-1482) a Jacopo della Quercia (1364/74-1438),následovala druhá generace významných raně renesančních sochařů, k nimž patřil mnohostranný umělec Andrea di Michele di Francesco de’Cioni (1436-1488) zv. Verrocchio a umělci tzv. „generace graciéznosti“. Tvoří ji sochaři, jejichž hlavní díla vznikala ve 2. polovině 15. století a vynikala snahou o precizní provedení, eleganci a esteticky působivou formu. Byli to zejména:

    BERNARDO ROSSELLINO (1409 - 1464): tvůrce typicky renesančních náhrobků (v podobě mramorového sarkofágu s ležící postavou) umísťovaných pod oblouky pohřebních kaplí (náhrobek  Leonarda Bruniho v kostele Santa Croce ve Florencii; 1448-1450; zlacený mramor; 715 cm);

    DESIDERIO DA SETTIGNANO (1429 - 1464): mistr nízkého, měkce modelovaného reliéfu a portrétních bust (busta Marietty Strozzi; kol. r.1455; mramor; Staatliche Museen, Berlín);

    ANTONIO ROSSELLINO (1427 - 1478): žák Desideria de Settignano a bratr Bernarda Rossellina, na něhož navázal v tvorbě velkolepých, detailně a ornamentálně vypracovaných náhrobků (náhrobek portugalského kardinála v kostele San Miniato al Monte ve Florencii; 1461-1466; zlacený mramor; 400 cm);

    AGOSTINO DI DUCCIO zv. DA FIRENZE (1418 - kol.1481): tvůrce rozsáhlých reliéfních cyklů, např. výjevů ze života sv. Bernardina na průčelí oratoria San Bernardino v Perugii (1456-1461)nebo dvanácti znamení zvěrokruhu a sedmi planet (vč. Slunce a Měsíce) v Capella dei Pianeti v kostele San Francesco (Tempio Malatestiano) v Rimini (1450-1457), vyznačujících se ornamentalismem a dekorativností a zřejmě inspirovaných stylem pozdně římského císařství;

    ANTONIO POLLAIUOLO (1432 –1498):tvůrce papežských náhrobků Sixta IV. (1471-1484; bronz)aInnocence VIII. v chrámu sv. Petra v Římě (1484-1492; mramor);

    FRANCESCO LAURANA (kol. 1430 – kol. 1502): autor Triumfálního oblouku Alfonse I. v Neapoli (1452-1471) a elegantních portrétních bust neapolských princezen z aragonského rodu Eleonory Aragonské (Galleria Nazionale della Sicilia, Palermo) a Beatrice Aragonské (Musée du Louvre, Paříž), které vytvořil během svého pobytu na dvoře Alfonse V. v  Neapoli.

     

    NANNI DI ANTONIO DI BANCO (1370/80 – 1421):   významný florentský sochař na přechodu mezi gotickým a renesančním sochařstvím Itálie; žák svého otce Antonia di Banca, který byl jedním ze sochařů podílejících se na výzdobě florentského dómu. Právě na doporučení otce zde získal zakázku na sochu Izaiáše (1408; mramor; 193 cm; pravá postranní loď florentského dómu), jež mu vynesla uznání a další zakázky. Kromě prací pro katedrálu (např. nadživotní sochy sv. Lukáše (1408-1413; mramor; 208 cm; Museo dell’Opera del Duomo) nebo reliéfu Nanebevzetí P. Marie (1414-1421; mramor; tympanon Porta della Mandorla)), to byly práce pro interiér i exteriér oratoria Or San Michele. K nejvýznamnějším z nich patří mramorové sousoší Quattro Santi Coronati (1408-1413; 185 cm) určené pro jednu ze čtrnácti nik fasády a představující čtyři světce, antické sochaře v římských tógách, kteří se stali mučedníky pro svoji křesťanskou víru za vlády císaře Diocletiana.

     

    JACOPO DI PIETRO D’ANGELO zv. JACOPO DELLA QUERCIA (1364/74 – 1438):  sienský sochař, jenž kromě Sieny působil i v Miláně, Florencii, Ferraře, Veroně, Benátkách, Bologni a Lucce. Representuje monumentální, dramatickou a výrazně plastickou formu, pro niž byl považován za předchůdce a inspirátora Michelangela Buonarrotiho.

    Hlavní díla:

    náhrobek Ilarie del Carretto v dómu San Martino v Lucce (1406-1407; mramor);

    kašna Fonte Gaia (pro Piazza del Campo) v Sieně (1409-1419; z rozsáhlého výzdobného programu kašny (nyní v podobě neorenesanční rekonstrukce provedené v letech 1858-1868 sochařem Titem Sarrocchim), jenž zde zahrnoval reliéfy a sochy z římské minulosti Sieny společně s výjevy ze Stvoření a Vyhnání z ráje, motivy křesťanských ctností a postavou Panny Marie, jako patronky města, zůstalo jen několik figurálních fragmetů, jež se nyní nacházejí v archeologickém muzeu Santa Maria della Scala v Sieně); 

    patnáct basreliéfů s výjevy z Geneze na portálu (zv. porta magna) kostela San Petronio v Bologni (1425-1438; je známo, že svým dalším rozsáhlým dílem, které lze z hlediska obsahu i formy připodobnit ke Zlaté bráně baptistéria florentského dómu, ovlivnil Jacopo della Quercia i samotného Michelangela, který působil v Bologni jako mladý sochař (1494-1495) a všiml si zde Querciovy práce);

    reliéf Zvěstování Zachariášovi na křtitelnici baptisteria v Sieně (1428-1430; pozlacený bronz).

     

    LUCA DELLA ROBBIA (1399-1482):   možný žák Lorenza Ghibertiho nebo Nanni di Banca; první tvůrce proslulých rozměrných plastik z glazované terakoty, které se staly specifickým a vyhledávaným uměleckým produktem dílny rodiny Robbiů, v níž také působil Lucův synovec Andrea della Robbia (1435-1525) se svými syny Giovannim della Robbia (1469-po 1525) a Girolamem della Robbia (1488-1566).

    Významná díla:

    zpěvácká tribuna (Cantoria) florentského dómu (1431/32-1438; mramor; Museo dell’Opera del Duomo, Florencie);

    Anděl se svícnem (1448; polychromovaná a glazovaná keramika; sakristie florentského dómu);

    Madona s růžemi (1450-1455; polychromovaná a glazovaná keramika; Museo Nazionale del Bargello, Florencie);

    výzdoba stropu kaple portugalských kardinálů v kostele San Miniato al Monte ve Florencii(1461-1462; polychromovaná a glazovaná terakota);

    Madona s dítětem na fasádě oratoria Or San Michele ve Florencii (1464-1465; 180 x 180 cm; kolorovaná a glazovaná keramika);

    tondo s Portrétem dámy (1465; ø54 cm; polychromovaná a glazovaná keramika; Museo Nazionale del Bargello, Florencie).

     

    ANDREA DI MICHELE DI FRANCESCO DE’CIONI  zv. VERROCCHIO (1436 – 1488):   zlatník, bronzíř, sochař, malíř, architekt i hudebník; představitel druhé generace florentských umělců quattrocenta a učitel řady významných malířů, mj. i Leonarda da Vinci, Sandra Botticelliho a Pietra di Cristoforo Vannucciho zv. Perugino.

    Hlavní díla:

    sousoší Krista se sv. Tomášem v nice oratoria Or San Michele ve Florencii (1467-1483; bronz; 230 a 200 cm. Netradiční scénické pojetí kompozice se sv. Tomášem, jenž zde zvedá ruku, aby se dotkl Kristova boku, připomíná (v témže období realizovanou) kompozici slavného Verro-cchiova obrazu Křtu Krista, kde křtící zdvižená ruka sv. Jana Křtitele koresponduje s žehnající pravicí Krista pozvednutou nad Tomášovou hlavou);

    David (1470-1472; bronz; Museo Nazionale del Bargello, Florencie. Přes výrazné ovlivnění ikonografického i kompozičního pojetí sochy dvěma Davidy (mramorovým a bronzovým) od sochařova předchůdce Donatella, postrádá Verrocchiův David tématu odpovídající míru dramatičnosti a zůstává na úrovni elegantní a technicky dokonale provedené práce);

    náhrobek Giovanniho a Pietra de’Medici v sakristii kostele San Lorenzo ve Florencii (1472; mramor, pietra serena, zelený a červený porfyr, bronz; 450 x 241 cm);

    jezdecký pomník kondotiéra Bartolomea Colleoniho na Campo dei Santi Giovanni e Paolo v Benátkách (1479-1488; bronz. Monumentální forma památníku vyniká nejenom výrazovou silou a dynamismem, ale i potlačením zbytných detailů a dokonalým propojením figur jezdce a koně. Své konečné podoby nabyla až po odlití hliněného modelu v  bronzu, jež jako úkol mimomořádné technické náročnosti provedl roku 1490(již po Verrocchiově smrti) benátský bronzíř Alessandro Leopardi). 

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.