Přidat do kolekce              nikdo zatím nehodnotil

Španělsko

Stránka naposledy upravena 12:54, 15 Kvě 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Vývoj španělského barokního sochařství určovala téměř výhradněnáboženská tématika. Sochy, jako součást náboženských obřadů a výzdoby kostelů, měly působit z hlediska své vizáže co nejautentičtěji a z hlediska svých emocí co nejpřesvědčivěji. Proto španělští sochaři vylepšovali své sochy řadou technických doplňků (zv.postizos),které umožňovaly dosáhnout žádanéhonatura­lismu: plastiky byly zdobeny parukami z pravých vlasů, oči a slzy byly vyrobeny z křišťálu, slono­vina, zuby nosorožce, korek i skutečná kůže sloužily k zobrazení ran a skutečné byly i šperky a lát­ky odívající sochy.

    Hlavní centra španělského barokního sochařství se nacházela vKastilii (především ve městě Valladolidu) aAndalusii (v Seville, Granadě a přilehlých regionech); v průběhu 18. století se cent­rem španělské plastiky stal královský dvůr vMadridu.

    Kastilská škola:

    GREGORIO HERNÁNDEZ (1576 - 1636):  sochař a malíř; hlavní představitel kastilské barokní plas­tiky a zakladatel kastilské sochařské školy. Vytvořil expresivní ikonografické typy náboženské plastiky, které se nadlouho staly vzory pro celý region.

    Hlavní díla:

    Mrtvý Kristus (1605; polychromované dřevo; kapucínský konvent El Pardo v Madridu. Velmi expresivně ztvárněná socha představuje nejstarší verzi námětu, ke kterému se Hernández několikrát vracel);

    Klanění pastýřů (reliéf) ( 1614-1616; polychromované dřevo; oltářní nástavec v klášteře Las Huelgas, Valladolid);

    Pieta (1617; polychromované dřevo; Museo Nacional de Escultura, Valladolid);

    Kristus u mučednického sloupu (kol. 1619; polychromované dřevo; Vera Cruz, Valladolid); Snímání z kříže (1623-1625; polychromované dřevo; Vera Cruz, Valladolid. Sousoší užívané při procesích(zv. Paso) je nejlepší ukázkou Hernándezova stylu, v němž kladl hlavní důraz navýra­zovou sílu výjevu a veristické zachycení okamžiku);

    oltářní nástavec v katedrále v Plasencii (1632).

    Sevillská škola:

    JUAN MARTÍNEZ MONTAÑÉS (1568 - 1649):  nejvýznamnější představitel barokního sochařství     v Seville, kde působil téměř po celý svůj plodný život. Vytvářel jak oltářní nástavce, tak jednotlivé sochy, v nichž (oproti Gregorio Hernándezovi) usiloval o vyvážený ideál tělesné krásy, realismu    a míry duševního pohnutí. Jeho mistrovský barokní styl vyzrával po roce 1635, kdy byl povolán ke dvoru Filipa IV. a vytvořil zde mj. ipanovníkovu bustu jako své jediné profánní dílo.

    Hlavní díla:

    Cristo de la Clemencia (po r. 1605; polychromované dřevo; katedrála v Seville, sakristie. Klí­čem k pochopení této sochy ukřižovaného Krista jsou (často citované) podmínky uvedené ve smlouvě, podle nichž musí Kristus „ ...ještě žít před svým posledním vydechnutím, s hlavou skloněnou k pravé paži a s pohledem upřeným na někoho, kdose zastavil k modlitbě u jeho nohou; jako kdyby s ním rozmlouval a stýskal si, že trpí i jeho vinou...“);

    Sv. Jeroným (1611; polychromované dřevo; Monasterio de S. Isidorio v Santiponce u Sevilly); Neposkvrněné početí P. Marie (1629-1631; polychromované dřevo; katedrála v Seville, Ca- pilla de los Alabastros).

    Granadská škola:

    ALONSO CANO (1601 - 1667):  architekt, malíř a sochař; zakladatel granadské sochařské školy. V Seville se vyučil sochařství u Martíneze Montañése a malbě u Velázquezova tchána Francisca Pacheca, působil jako malíř v Madridu a teprve od roku 1652 se usadil v rodné Granadě, kde praco­val mj. na výzdobě katedrály. Jako sochař navázal na tvůrčí principy svého učitele Montañése spo­čívající ve zdůraznění mimiky obličeje, gest a duševního pohnutí světců (jak dokládá např. soš­kaNeposkvrněného početí P. Marie — Immaculaty na čtecím pultu granadské katedrály z roku 1655).

    K dalším významným mistrům granadské školy patřil Canův žák a spolupracovníkPedro de Mena (1628-1688), autor vyřezávaných chórových lavic katedrály v Málaze (1658-1662; cedrové dřevo) a proslulých soch světcůKající Maří Magdalény (1664; polychromované dřevo; Mu- seo Nacional de Escultura,Valladolid) aSv. Františka z Assisi (1663; polychromované dřevo; katedrála v Toledu).

    Madridská škola, rokoko: zakázky královského dvora a vysoké šlechty vedly k importu zahraničních uměleckých děl a vytvořily z Madridu středisko vlivu velkých sochařských škol; nejdříve kastilské a později granadské školy zprostředkované madridskými pobyty Alonsa Cana, Pedra de Meny a Jo- sé de Mora.

    Nejvýznamnějším sochařem, jenž působil v 17.století v Madridu, byl PortugalecManuel Pe- reira (1588-1683), autor nevelké,  ale materiálem i provedením výjimečné sochySv. Bruna (kol. 1630; kámen; Real Academia de Bellas Artes de San Fernando, Madrid) zobrazující světce dr­žícího lebku a meditujícího o smrti.

    Nástup Bourbonů na španělský trůn (1701; Filip V.) ukončil izolaci španělského umění a ote­vřel je působení zahraničních umělců - hlavně Francouzů a Italů, jejichž vlivem se zde postupně prosadila líbivá a elegantní estetikarokoka částečně navazující na řemeslnou tradici a realistické tendence minulého století. K typickým představitelům tohoto stylu patřili sochařiLuis Salvador Carmona (1708-1767)(La Divina Pastora; pol.18.stol.; polychromované dřevo a stříbro; kláš­ter kapucínek v Nava del Rey) aFrancisco Salzillo (1707-1783) z Murcie(Poslední večeře; 1762; polychromované dřevo; Museo Salzillo, Murcie. Složitě komponované sousoší třinácti postav v životní velikosti rozmístěných kolem stolu zde představuje jedinečný sobor psy­chologicky přesně propracovaných a individualizovaných osobností).

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.