Přidat do kolekce              hodnotil 1 uživatel

Německo

Stránka naposledy upravena 12:16, 15 Kvě 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Barokní umění se začalo v Německu rozvíjet později, než v ostatních evropských zemích díky třicetileté válce (1618-1648), jejíž hlavní bojiště ležela právě na území Německa. Zatímco protes­tantské severní Německo se zpočátku vyvíjelo pod vlivem holandského a francouzského klasicis­mu, v jižních katolických zemích(Francích, ŠvábskuaBavorsku)se prosadila dynamická linie italského baroka (G.L.Berniniho a G.Guariniho) a od roku 1735 také francouzského rokoka, v němž právě německá architektura dosáhla mimořádné dokonalosti a osobitosti.

    Nejvýznamnějšími architekty severního NěmeckabyliJohann Conrad Schlaun (1695- 1773),který působil ve Vestfálsku, Andreas Schlütter (kol. 1660-1714)působící především v Berlíně a Matthäus Daniel Pöppelmann (1662-1736)společně s Georgem Wenzeslausem von Knobelsdorffem (1699-1753),kteří representují německou architekturu na přechodu mezi barokem a rokokem.

    Skupinu nejvýznamnějších architektů jižního Německatvoří členové rodiny Dientzenhoferů (Georg Dientzenhofer (1643-1689), Johann Dientzenhofer (1663-1726), Kryštof Dientzenhofer (1655-1722) a Kilián Ignác Dientzenhofer (1689-1751)), Balthasar Neumann (1687-1753),jehož působiště bylo ve Francích, bratři Cosmas Damian Asam (1686-1739)a Egid Quirin Asam (1692-1750) činní v Bavorsku a mistr sakrální rokokové architekturyDominikus Zimmermann (1685-1766).

     

    JOHANN CONRAD SCHLAUN (1695 - 1773):  nejvýznamnější barokní architekt Vestfálska, žák Balthasara Neumanna.

    Hlavní díla:

    lovecký zámeček Clemenswerth u Sögelu(1736-1745; prostá stavba z červených cihel na křížovém půdorysu je nejlepším příkladem komplexního uměleckého díla(Gesamtkunstwerku)zahr­nujícího mj. také projekt parkové úpravy kolem zámku, návrh oltáře v kapli, slunečních hodin, svícnů, divadelních dekorací aj.);

    palác Erbdrostenhof u Münsteru(1753-1757; obtížně řešitelný projekt na rohovém pozem­ku v městské zástavbě zde architekt zvládl pomocí konvexně-konkávního průčelí a konkávně nato­čených křídel, jejichž boční stěny vymezují trojúhelníkový tvar čestného dvora).

    ANDREAS SCHLÜTTER (kol. 1660 - 1714):  sochař a architekt, nejvýznamnější představitel severo- německého baroka. Do Berlína, svého hlavního působiště, přišel z rodného Gdaňska v roce 1694 na pozvání kurfiřta Friedricha III., od něhož byl mimo jiné pověřen vedením přestavbyMěstské­ho zámku (1698; zničeného za 2. světové války), jakož i přípravou návrhů veškeré jeho vnitřní vý­zdoby. Velkolepou stavbu v klasicizujícím stylu pařížského Louvre (podle G.L.Berniniho) však (kvůli mno­ha stavebním chybám) nedokončil a rok před svou smrtí vstoupil do služeb cara Petra Velikého v Petrohradě.

    GEORG WENZESLAUS VON KNOBELSDORFF (1699 - 1753): významný představitel severoně- meckého rokoka (tzv. friedericiánského rokoka), dvorní architekt Friedricha II. Velikého.

    Hlavní díla:

    budova Opery v Berlíně (1741-1743; přísné formy anglického palladianismu bez ozdob, kte­rými se vyznačují Knobelsdorffovy veřejné stavby, neodpovídají jeho jinak charakteristickému zdobnému stylu tzv. friedericiánského rokoka);

    přestavba zámku Charlottenburg v Berlíně (1744-1752; po zničení za 2. světové války byl zámek obnoven v letech 1961-1973);

    zámek SanssoucivPostupimi (od r. 1745; letní sídlo Friedricha II. v podobě přízemní pro­táhlé dvoukřídlé stavby vybudoval Knobelsdorff na místě dříve založené vinice. Charakteristický vzhled získal zámek díky oválné střední stavbě, kde se nacházejí hlavní sály - vestibul aMramo­rový sál).

    MÄTTHAUS DANIEL PÖPPELMANN (1662 - 1736): významný představitel severoněmeckého ba­roka a rokoka, dvorní architekt saského kurfiřta Augusta Silného.

    Hlavní díla:

    zámek Zwinger v Drážďanech (1711-1722; již od počátku Pöppelmann koncipoval Zwinger jako architekturu slavností a turnajů, čemuž odpovídá jeho tribunová dispozice(ve tvaru písmene Ω)vycházející z francouzské zámecké architektury a mnohotvárné architektonické členění(arkádové ga­lerie, pavilony, sálové trakty) s bohatou sochařskou výzdobou Balthasara Permosera);

    zámek Pillnitz (1720-1723);

    zámek Moritzburg (1723).

    BALTHASAR NEUMANN (1687 - 1753): nejvýznamnější představitel jihoněmeckého pozdního ba­roka a rokoka, jehož stavebníky byli panovníci z rodu Schönbornů. Působil především veWürz- burgu a později vBamberku. Byl ovlivněn dynamickým barokem Francesca Borrominiho a ze­jména pak Guarino Guarinim v konstrukci protínajících se klenebních křivek – guarinesek,které uplatňoval na církevních stavbách. Jeho chrámové interiéry jsou prosvětleny mnoha velkými okny, přičemž efektně (někdy až teatrálně) využívají účinky denního světla a slunečních paprsků.

    Hlavní díla:

    rezidence Schönbornů ve Würzburgu (1719-1746;Balthasar Neumann, Maximilian von Welsch, Johann Lucas von Hildebrandt, Robert de Cotte aj. Monumentální stavba, jež měla svými rozměry konkurovat francouzským Versailles i rakouskému Schönbrunnu, je dokladem     Ne­umannova velkorysého způsobu projektování stavby, při němž kladl důraz jednak na dostatek vnitř­ního světla a prostoru, jednak na vyváženost vnějších objemů jednotlivých částí stavby.

    Podivuhodnou symbiózu výtvarného cítění architekta a malíře zde představuje Neumannovo scho­diště (jedno z hlavních representativních center barokního zámku),jehož strop vyzdobil slavný benátský fres- kař Giovanni Battista Tiepolo.Malíř pojal fresku s alegorickými obrazy kontinentů jako obrazo­vou „mapu", kterou divák při výstupu schodištěm postupně objevuje);

    poutní kostel Čtrnácti svatých pomocníků ve Vierzehnheiligenu (v severním Ba­vorsku)(1743-1771; Neumannova nejvýznamnější sakrální stavba, v níž dosáhl vrcholné doko­nalosti v konstrukci barokní klenby zvané „guarineska“.Klenebné pasy jsou zde napojeny na pilíře uspořádané kolem tří elips v hlavní ose, směřují nahoru i do stran a vzájemně se protínají. Tím na­rušují klasické dělení chrámového půdorysu(na hlavní a boční loď, transept, chór atd.),centralizují podél­nou dispozici chrámu a zároveň sjednocují a odhmotflují vnitřní chrámový prostor.Hlavní bohoslu­žebný prostor se zde již nenachází v chóru, ale společně s hlavním oltářem je přemístěn do středu chrámu);

    opatský kostel v Neresheimu(1745-1792; slavnostní charakter vnitřního prostoru chrámu zdůrazňují vysoké empory i rytmus klenebních křivek směřujících k hlavní kupoli. Podobně jako    v chrámu Čtrnácti svatých pomocníků i zde Neumann realizoval svoji představu spojení podélné     a centrální dispozice stavby(na půdorysu kříže s krátkým, centrálně uloženým transeptem)a sjednocení pro­storu propojením klenebných polí guarineskami);

    kostel sv. Trojice v Gaibachu u Volkachu nad Mohanem(1742-1745).

    Vorarlberská stavitelská škola: stavební schéma stavitelů z města Auve Vorarlberskuv západním Rakousku se kolem roku 1700 rozšířilo po celém jižním Německu a Švýcarsku. K typickým kon­strukčním prvkům této stavební školy patřily zejména:

    •         vtažené (přízední) pilíře v jednolodním prostoru;

    •         výklenky s kaplemi místo bočních lodí;

    •         empory nad přízedními pilíři;

    •        systém valených kleneb (příčně valené klenby nad postranními kaplemi, podélně valené klenby nad podélnou lodí).

    K nejvýznamnějším osobnostem tohoto směru jihoněmecké barokní architektury patřili:

    Michael Thumb (1640-1690),

    Christian Thumb (1683-1726),

    Peter Thumb (1681-1766),

    Franz Beer (1660-1726),

    Ferdinand Beer (1731-1789),

    Caspar Moosbrugger (1656-1723).

    Za ideální realizaci stavebního schématu vorarlberské školy se považujeopatský kostel     v Obermarchtalu(1686-1701;Michael Thumb,Christian Thumb,Franz Beer),který se stal východiskem pro další stavby obměňujících základní schéma. Jsou to např.:poutní kostel Panny Marie v Birnau na Bodamském jezeře(1748-1750;Peter Thumb),v jehož vnitř­ní ro-kokové výzdobě vytvořil své vrcholné dílo sochař a štukatérJoseph Anton Feuchtmayer,kostel premonstrátského kláštera ve Weissenau(1717-1724;Franz Beer)nebokostel benediktinského kláštera ve Weingartenu(1715-1723;Franz Beer, Andreas Schreck, Christian Thumb).

     

    Jihoněmecké rokoko:  rokoko se v Německu ujalo nejdříve v zámecké architektuře, ale brzy přešlo i do dekoru sakrálních staveb. Bavorský kurfiřt Maxmilian II., který pobýval od roku 1706 ve francouz­ském exilu, přinesl rokoko do Mnichova prostřednictvím svých dvorních architektů; nejdříve Jose- pha Effnera (1627-1745)školeného v Paříži u Gabriela Boffranda a poté Françoise Cuvilliése (1695-1768),jenž studoval vletech 1720 - 1724 u Françoise Blondela, nejvýznamnějšího archi­tekta francouzského rokoka.

    V jihoněmecké sakrální architektuře se rokoko uplatňovalo především jako interiérový deko­rativní styl,jehož funkcí bylo bohatě členit celkově jednodušší (jednolodní, sálový) prostor, odleh­čit hmoty stěn, iluzivně rozšířit vnitřní prostor a působit na návštěvníka chrámu slavnostní, opti­mistickou a zároveň komorně intimní atmosférou interiéru.

    K hlavním znakům jihoněmeckého rokoka patří asymetriea bohatství zdobných prvků, zvláštní tvary oken, typický rocaille,bílé štukové i zlacené puttia boiserieve zlatě, stříbře či v pastelových barvách. Štuk a fresky se zde navzájem opticky doplňujía přispívají k iluzi rozšíře­ného prostoru.

    Vrcholných forem dosáhlo jihoněmecké rokoko především v bavorské sakrální architektuře,   a to v díle Johanna Michaela Fischera (1692-1766)a bratří Asamů,kteří vytvořili svá nejlepší díla v Mnichově, a Dominikuse Zimmermanna,který vynikl jako specialista na centrální stavby budované na oválném půdorysu a proslavil se prvním síňovým kostelem tohoto typu v Německu.

    JEAN-FRANÇOIS DE CUVILLIÉS (1695 - 1768):  nejvýznamnější architekt jihoněmeckého rokoka (v oblasti profánní architektury), jehož svébytnou podobu vytvořil spojením francouzského rokoka doby Ludvíka XV. se stylem bavorského baroka.

    Hlavní díla:

    lovecký zámek Amalienburg v zámeckém parku v Nymphenburgu u Mnichova (1734-1739);

    rezidenční divadlo v Mnichově(1751-1753).

     

    JOHANN MICHAEL FISCHER (1692 - 1766):  nejvýznamnější představitel německého pozdního baroka a rokoka v oblasti sakrální architektury. Rozvíjel hlavně typ centrální jednolodní (sálové) stavbyna pravoúhlém nebo osmistranném půdorysu s centrálně umístěnou kupolí.

    Hlavní díla:

    kostel benediktinského kláštera ve Zwiefalten(1738-1765);

    farní kostel sv. Michaela v Berg am Laim(1727-1737);

    kostel benediktinského opatství v Ottobeurenu(od r.1737; prostředkem dokonalého spojení architektury s iluzívní freskou v kupoli (odJohanna Jakoba Zeillera)jsou zde mimo jiné i dy­namicky tvarované rocaillové ozdoby Johanna Michaela Feuchtmayera).

    COSMAS DAMIAN ASAM (1686 - 1739): malíř a stavitel rakouského původu; spolu s bratrem so­chařem Egidiem Quirinem Asamem (1692-1750)tvoří dvojici významných představitelů jihoně­mecké rokokové architektury, jejíž výrazové možnosti obohatili o nové iluzívní formyvytvářené rozptýleným světlem, nástropní malbou a kulisou plastických zdobných prvků. V tom smyslu patří k jejich vrcholným dílům přestavba dvou domů v Mnichově na  kostel sv. Jana Nepomuckého (zv.Asamkirche),  kde intenzitu nadpozemské působivosti interiéru ještě znásobuje úz­ký (8 m) a zároveň velmi vysoký prostor lodi.

    DOMINIKUS ZIMMERMANN (1685 - 1766): architekt, malíř a štukatér; tvůrce oltářů a interiérové výzdoby chrámů. Jeho vrcholnými díly jsoukostely sv. Petra a Pavla ve Steinhausenu (1728-1733) aWieskirche ve Steingadenu (1746-1654) vybudované na oválném půdorysu    v jednotném rokokovém stylu. Bohatý štukový dekor zde tvoří organickou součást architektury       a iluzivně doplňuje nebo přímo nahrazuje její konstruktivní články (např. ve Wieskirche tvoří základ falešné zrcadlové klenby nad centrálním prostorem jednoduchá dřevěná kostra opatřená štukem a zavěšená pod krovem).

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.