Přidat do kolekce              nikdo zatím nehodnotil

Itálie

Stránka naposledy upravena 11:58, 15 Kvě 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    Rané baroko (1590 - 1625): barokní architektura vznikala vŘímě v návaznosti na tvorbu manýristic­kých architektů, především Michelangela, Palladia a Vignoly. Nositelkou nového slohu se zde stala sakrální architektura, která měla v duchu tridentského koncilu své jasně definované ideologické po­slání - měla být výrazem autority církve (auctoritas ecclesiae) a zároveň svojí nádherou i „velkole­pým představením“ („spettacoli grandiosi“) umocňujícím prožitek víry.

    První fázi ve vývoji sakrální architektury podélného typu představuje římský jezuitský kostel II Gesù (1568 - 1584) architektůGiacoma Barozzi daVignoly (1507 - 1573) aGiacoma della Porty(1539 - 1602) (tvůrce průčelí), jehož dispozice plně odpovídala potřebám protireformace         (rozlehlý jednolodní prostor pro velký počet věřících, postranní kaple pro soukromou pobožnost, zdů­razněný prostor hlavního oltáře) a stal se proto vzorem podobně projektovaných kostelů v ostatních katolických zemích. Schémapodélné dispozice (inspirované kostelem II Gesù), které začalo v sakrální architektuře převažovat, pak uplatnilCarlo Maderno (1556 - 1629), první velký barokní architekt, vdostavbě chrámu sv. Petra v Římě jako trojlodní baziliky se širokým sloupovým prů­čelím a v projektech dalších římských chrámů.

    Nové slohové cítění se začalo prosazovat i ve světské architektuře - vilách a palácích vý­znamných rodů (Borghese, Barberini, Doria a Pamphili), jejichž někteří příslušníci se stávali kardi­nály a papeži. Zatímco renesanční paláce ještě připomínají svou uzavřenou dispozicí pevnost, ba­rokní rezidence jsou již otevřeny do prostoru a architektonicky propojeny s okolní přírodou.

    CARLO MADERNO (1556 - 1629): hlavní představitel architektury raného římského baroka, strýc a učitel Francesca Borrominiho. Jako architekt pracující ve službách papeže Pavla V. (z rodu Borghe­se) se zabýval především chrámovými stavbami, pro něž vytvořiltyp průčelí, které je charakteris­tické výrazně plastickými články, zdůrazněnou vertikalitou a prostorovou hloubkou.

    Hlavní díla v Římě:

    dostavba chrámu sv. Petra (1607-1626; připojením bazilikálního trojlodí k dosavadní rene­sanční centrále Maderno navázal na koncepci kostela II Gesù a potřeby nové protireformační litur­gie. Široké průčelí se sloupovým portikem a celkem pěti vchody měly doplňovat dvě boční věže (z nichž se však realizovaly pouze základny) a tvořit tak výškový pendant k Michelangelově obrovské kupoli);

    kostel Santa Suzanna (1594-1605; nejvýraznější architektonický prvek kostela představuje Madernovo typické, plasticky modelovanéprůčelí, které je rozdělené do tří polí a harmonicky rytmizované sloupy, pilastry a bohatě zdobenými nikami);

    kupole kostela Sanť Andrea della Valle (1622-1625; vedle proslulé Madernovy kupole (druhé největší kupole v Římě) zde stojí za pozornost i pompézní, vrcholně barokní průčelíCarla Rai-naldiho z roku 1665 zdobené sdruženými sloupy a několikrát zalamovaným štítem).

    Další díla v Římě:

    projekt Palazzo Barberini (1628-1633; vstupní průčelí paláce se třemi klasickými vzestupně uspořádanými řády realizovalLorenzo Bernini);

    kupole kostela San Giovanni dei Fiorentini (1614; v kostele je Carlo Maderno spolu se svým synovcem Francescem Borrominim pohřben);

    kaple v Palazzo del Quirinale (1574 - 30. léta 18.stol.; dříve byl palác letním sídlem papežů, nyní je oficiální rezidencí italského presidenta).

    GIOVANNI VASANZIO: vl.jm. Jan van Santen; vlámský architekt a malíř pocházející z Utrechtu a působící v Říme na přelomu 16. a 17. století. V letech 1613 - 1615 vystavěl pro synovce Pavla V. (kardinála Scipiona Borghese)Villu Borghese, jejíž početné výklenky a výstupky, plastiky a reliéfní pole vystupující z hmoty stavby, jsou typickým výrazovým prostředkem pozdně manýristického tvarosloví. (Dnes se ve vile nachází Museo e Galleria Borghese s vynikající sou­kromou sbírkou obrazů a soch shromážděných touto rodinou; je zde např. slavné sousošíApollóna a Dafné Lorenza Berniniho nebo sochaPauliny Borghese, Napoleonovy sestry zobrazené jako Venuše, od Antonia Canovy).

     

    Vrcholné baroko (1625 - 1675): hlavními protagonisty vrcholného období barokní architektury vŘímě jsouGian Lorenzo Bernini (1598-1680), Francesco Borromini (1599-1667),Pietro da Cortona (1596-1669) aCarlo Rainaldi (1611-1691), kteří zde pracovali ve službách papežů (Urbana VIII., Inocence X. a Alexandra VII.) jak na jednotlivých stavbách paláců a kostelů, tak i na rozsáhlých projektech urbanistických úprav, které s novou výstavbou souvisely. Zvláště za Alexandra VII. do­šlo k realizaci řady velkých projektů, jakými byla úpravaPiazza San Pietro,Piazza del Popolo,Piazza della Rotonda a dalších římských náměstí a přilehlých ulic.

    Mimo Řím se barokní architektura vyvíjela v severní i jižní Itálii, především:

    - vTuríně, hlavním městě státu Piemont a rezidenci savojského vládnoucího rodu, kde již od konce 16.století probíhala intenzívní a urbanisticky promyšlená výstavba moderního města na pravidelném, šachovnicově uspořádaném základu původně římského tábora. Nejvýznamnějšími architekty zde byliGuarino Guarini (1624-1683), představitel dynamického směru, aFilippo Juvarra (1678-1736),představitel klasicistního směru italské, již pozdně barokní architektury;

    - v Benátkách  - jednak v návaznosti na architekturu Andrey Palladia a jeho následovníků, jed­nak ve svébytné eklektické liniiBaldassare Longheny (1604-1682);

    - v Lecce (Apulie), kde vznikala svérázná architektura bohatě dekorativního stylu, v němž se spojují prvky španělského baroka se staršími renesančními a středověkými motivy(kostel Santa Croce; 1548-1697).

    PIETRO DA CORTONA (1596 - 1669): vl.jm. Pietro Berrettini; malíř a architekt, významný předsta­vitel římské barokní nástěnné malby, v níž naplno rozvinul možnosti iluzívního propojení obrazu s architekturou (např. v nástropní fresceTriumf Boží prozřetelnosti v Palazzo Barberini). Jako ar­chitekt reprezentující spíše klasicistní linii dokázal s mimořádným citem sladit jednotlivé části stav­by (především kupoli s průčelím) a zároveň celou stavbu zakomponovat do prostředí městského parteru.

    Hlavní díla v Římě:

    průčelí kostela Santa Maria della Pace (1656-1657; P. Marie Míru; netradičně pojatý po- lokruhovitý portikus, pro nějž bylo Pietro da Cortonovi vzorem BramantehoTempietto, doplňují dvě opačně vyklenutá křídla, nižší než průčelí, která společně s portikem dynamizují celou stavbu a vyvolávají jedinečnýscénický efekt);

    kostel Santi Luca e Martina (1635-1650; sv. Lukáše a Martiny; první barokní kostel na půdo­rysu řeckého(rovnoramenného) kříže je podobně jako kostel Santa Maria della Pace podivuhodný svým mistrně propracovanýmprůčelím, jehož vypuklá část, připomínající motiv tamburu, i deko­rativní prvky, jsou v dokonalém souladu s kupolí. Přísnou symetrii stavby zde zdůrazňuje malý segmentový štít na hlavní římse ozdobený kartuší, jejímž středem prochází osa spojující lucernu, kupoli i střední část průčelí).

    GIAN LORENZO BERNINI (1598 - 1680): sochař, architekt a urbanista, renesanční typ geniálního „uomo universale“. Ve službách tří papežů, především však Urbana VIII. a Alexandra VII., vytvořil v Římě řadu vynikajících děl (počínaje architekturou a sochařskou výzdobou fontán, přes přestavby a novostavby paláců a kostelů, až k rozsáhlým úpravám římských náměstí a ulic) a vtiskl tomuto městu jedinečnou barokní podobu. Vnesl do baroka velkolepoumonumentální formu založenou na jednoduchých křivkových tvarech (elipse, kruhu), využití (Michelangelovy koncepce) tzv. vysoké­ho řádu, výrazné plasticitě architektonických článků a efektní scénické působivosti.

    Hlavní díla v Římě:

    baldachýn v chrámu sv. Petra (1624-1633; z řady děl určených pro výzdobu chrámového interiéru, kterými Berniniho pověřil papež Urban VIII., vyniká bronzový baldachýn nad hlavním oltářem o výšce 28 metrů, který je obrovskou zvětšeninou baldachýnu užívaného při procesích. Dominantním prvkem baldachýnu jsou tordované tzv.šalamounské sloupy(colonne tortili), které převyšují chrámovou apsidu a udělují oltářnímu prostoru dynamický pohyb. Bernini byl zároveň pověřen ztvárněnímpilířů křížení chrámových lodí, do nichž vsadil originální sloupy původního oltáře a vyjádřil tak kontinuitu raného křesťanství s dobou protireformace);

    kolonáda na náměstí sv. Petra (1656-1657; kolonáda, kterou tvoří 284 toskán­ských sloupů ve čtyřech řadách, a která měla svým tvarem symbolizovat „církev otevírající svou náruč zástupům věří­cích“, obíhá kolem náměstí v podobě lichoběžníku a příčně položené elipsy, v jejímž středu je vzty­čenobelisk z Neronova cirku.Na Michelangelovu koncepci Kapitolského náměstí zde navazuje Berniniho uložení obou lichoběžných sloupových křídel, která se v koridoru před bazilikou rozšiřují a zvyšují tak, pomocíperspektivní iluze, účinek jejího průčelí);

    průčelí Palazzo Barberini (1628-1633; zatímco půdorys budovy s trojkřídlou dispozicí a čestným dvo­rem navrhl pro synovce Urbana VIII., Taddea Barberiniho, Carlo Maderno, Barberini realizoval konečnou podobu průčelí se třemi vzestupně uspořádanými sloupovými řády(polosloupy s dórskými hlavicemi v přízemí, polosloupy s iónskými hlavicemi v prvním patře a pilastry s korintskými hlavicemi ve druhém pat­ře) a originálně zapuštěnými okny se zešikmeným ostěním ve druhém patře);

    schodiště zv. Scala Regia ve Vatikánu (1663-1666; i tato architektonická kompozice je dalším příkladem Berniniho schopnosti využívatiluzívní perspektivu a různé scénické efekty. Zdánlivého pro­dloužení schodišťového ramene zde architekt dosáhl kónickým zúžením schodišťových stupňů a zároveň zkrácením roze­stupů mezi sloupy);

    kostel SanťAndrea al Quirinale (1658-1670; umělecky nejvýznamnější Berniniho kostel, nazývaný podle růžového mramoru interiéru „perla baroka“, je tak jako řada dalších římských ba­rokních kostelů relativně malý. Stísněné místní podmínky vedly Berniniho k volbě centrální stavby na půdorysupříčně položené elipsy, v jejíž mohutných zdech je zabudováno osm kaplí včetně chó­ru a vchodu, které leží na její kratší ose. Na průčelí kontrastuje strohá přímočarost pilastrů ve vyso­kém řádu s půlkruhovitými tvary portiku, přístupového schodiště a termálního okna)

    Další díla v Římě:

    průčelí Palazzo Chigi-Odescalchi(1644);

    lodžie Palazzo del Quirinale na Piazza del Quirinale(1635);

    průčelí kostela Santa Bibiana(1624-1626).

    FRANCESCO BORROMINI (1599 - 1667): vl.jm. Francesco Castelli; synovec Carlo Maderny, pod jehož vedením začínal pracovat jako kameník a kreslič plánů, když přišel kolem roku 1620 (po krátkém pobytu v Miláně) do Říma. Vedle G.L.Berniniho a G.Guariniho je považován za největšího evropského architekta 17.století a zakladateledynamického (radikálního) směru barokní archi­tektury. Své stavby, hlavně kostely, projektuje velmi složitě a originálně: vychází z průniků stereometrických těles a konvexně-konkávních křivek, využívá tvarových nadsázek i iluzívních možností perspektivy. Prázdnou plochu fasády redukuje na minimum a prostřednictvím výrazné plasticity ar­chitektonických článků i další bohaté dekorace proměňuje architekturu ve velkolepé sochařské dílo.

    Ve své době působily Borrominiho stavby výstředně až iracionálně, neboť (podle názoru Berniniho) zpochybňovaly antropomorfní koncepci renesance a v širším smyslu i obecná kompoziční pravidla architektury.

    Hlavní díla v Římě:

    kostel San Carlo alle Quattro Fontane (interiér: 1638-1641; průčelí: 1664-1667; pro­jekt kostela a kláštera španělských trinitářů(u křižovatky „Čtyř kašen“), zasvěcenéhosv. Karlu Boro-mejskému, byl Borrominiho prvním a zároveň posledním dílem, když v letech 1664 - 1667 praco­val až do své tragické smrti na průčelí kostela. Základním motivem jeho zřejmě nejproslulejšího díla jeněkolikanásobné konvexně-konkávní zvlnění, které probíhá jednak obvodem i půdorysem interiéru a vrcholí oválem kazetové kupole, jednak ve zvlněné rovině trojitě zakřivené fasády, kde vyvolává dynamický kontrast ve spojení s vysokým sloupovým řádem.(Ve skoseném rohu kostela se na­chází jedna ze čtyř kašen se sochou bohyně Junony, které zdobí křižovatku ulic Via delle Quattro Fontane a Via del Quirinale));

    kostel Sanť lvo alla Sapienza(1642-1644; 1646-1665; kostel situovaný na malém nádvoří Palazza della Sapienza, v němž až do roku1935 měla své sídlo stará Římská universita, je dalším příkladem Borrominiho tvůrčí originality. Základní půdorysný motivšesticípé hvězdy zde přechází i do šestidílné kupole bez tamburu, která je poskládána ze střídavě konvexních a konkávních seg­mentů a zakončena neobvykle vysokou lucernou se spirálovitě stoupajícím schodištěm);

    kostel Sanť Agnese in Agone(1652-1657; průčelí:1666; („agones“byly atletické závody, které se zde konaly v 1. století za Domitianovy vlády); kostel sv.Anežky na Piazza Navona, jehož stavbu zahájili ro­ku1652Girolamo Rainaldi a jeho synCarlo Rainaldi, byl posledním Borrominiho dílem, na kte­rém pracoval z pověření svého mecenáše papeže Inocence X. Svýmkonkávně prohnutým a při­tom proporčně vyváženým průčelím zde úspěšně pozměnil původní projekt Rainaldiů s extrémně předsunutým portikem, který by zcela narušil typicky protáhlou dispozici náměstí uchovávajícího si původní tvar starořímského závodiště);

    Další díla v Římě:

    Oratorio e Casa di San Filippo (1637-1650; oratoř řádu Filipa Neriho -oratoriánů  ( Filip Neri nejdříve založil bratrstvo laiků, kteří se společně účastnili bohoslužeb a pomáhali poutníkům a nemocným). Mohut­nou stěnu konkávního průčelí oratoře odlehčuje množství plastických a tvarově originálních článků, jejichž působivost násobí kontrasty barev, světel a stínů);

    západní průčelí jezuitské koleje Palazzo della Propaganda Fide (1654-1662/64; dlouhou souvislou plochu fasády, která se stala svým pojetím prototypem jezuitských kolejí a veš­keré řádové architektury, zde Borromini rytmizuje plasticky členěnými poli, v nichž se střídají pří­mé linie s konkávními a konvexními křivkami);

    dostavba Palazzo Pamphili ( vedení stavby sídla rodiny Inocence X., kterou začal z papežo­va pověření budovat roku 1646Girolamo Rainaldi, převzal Borromini a vylepšil řadou efektních architektonických prvků, jako např. galerií, impozantními vchody a centrálním oknem na náměstí přepaženým konvexní římsou);

    úprava interiéru kostela San Giovanni in Laterano(1646-1650).

    CARLO RAINALDI (1611 - 1691): poslední z významných římských architektů vrcholného baroka, dlouhou dobu pracující společně se svým otcemGirolamo Rainaldim (1570-1655), konzervativ­ním architektem, který zůstával pod vlivem manýristické tradice svého učitele Domenica Fontany. Teprve ve službách papeže Alexandra VII. se vypracoval ke svébytnému a v Římě neobvyklému stylu. Působil však také v Modeně, Parmě, Piacenze a v Bologni.

    Hlavní díla v Římě:

    kostel Santa Maria in Campitelli (1660/62-1667; dominantním architektonickým motivem, který Rainaldi s oblibou používá v interiérech i na průčelích kostelů, je větší početsamostatných nebo sdružených sloupů, které zde mají jak scénický, tak ideově-symbolický význam);

    průčelí kostela Santa Maria della Valle (1661-1665);

    dvojice kostelů Santa Maria in Montesanto a Santa Maria dei Miracoli na Piazza del Popolo (1662-1667; dvojice pohledově stejných, symetricky situovaných kostelů, jejichž vzorem byl Rainaldimu římskýPantheon, měla tvořit hlavní dominantu náměstí a zároveň impo­zantní vstupní rámec do města při ústí tří z něho vycházejících ulic(tzv. trivia). Problém nestejného tvaru pozemků a potřeby zachovat pohledovou symetrii zde Rainaldi vyřešil užitím oválného půdo­rysu pro kostel Santa Maria in Montesanto a kruhového půdorysu pro kostel Santa Maria dei Mira­coli).

    GUARINO GUARINI (1624 - 1683): architekt, filosof a matematik; představitelradikálního směru barokní architektury vTuríně a jeden z nejvýznamnějších architektů italského baroka. I když se in­spiroval Borrominiho architekturou (např. ve využití trojúhelníkové geometrie nebo ornamentálně strukturálních motivů), zároveň ji i překonával mimořádnou tvůrčí představivostí, větší složitostí     i vyšší technickou náročností. Tím se stal průkopníkem nového typu architektury, která si již neklade za hlavní úkol kompoziční řešení prostoru, ale spíše techniku jeho konstruktivního vyjádření.

    Již v patnácti letech vstoupil do řádu theatinů a v Římě vystudoval filosofii, teologii, mate­matiku a architekturu. Svými poznatky a myšlenkami, mj. o prolínání různých stereometrických tě­les a o konstrukcích nových podpěrných systémů, které vyložil v knizeArchitettura civile (1668; 1737), ovlivnil architekturu především na sever od Alp (např. zvláštní typ klenby zv.„guarineska“ byl používán v pozdním baroku a rokoku v Rakousku i v Čechách).

    Hlavní díla v Turíně:

    Cappella della Santissima Sindone turínského dómu (1667-1690; nejobdivuhodnější částí kruhového prostoru kaple určené k uchováváníplátna(zv. Santo Sudario),do kterého bylo zavinuto Kristovo mrtvé tělo, je Guarinihooriginální kupole konstruovaná na principu šestatřiceti ob­loukových segmentů kladených v šesti řadách nad sebe a vytvářejících tak její kuželovitou struktu­ru. Zatímco okna vsazená mezi každý oblouk celou konstrukci prosvětlují a iluzivně odlehčují, vzhůru se zkracující segmenty vytvářejí dojem její mimořádné výšky.

    Přestože Guariniho kupole nemají své bezprostřední formální vzory, vyplývá z jeho traktátu o ar­chitektuře, že zdroj své inspirace našel mj. v transparentní struktuře odlehčené stěny gotického stavitelství);

    kostel San Lorenzo (1668-1687; centrální prostor chrámové lodi, vytvořené na půdorysu pravi­delného oktogonu se stranami konvexně prohnutými směrem ke středu, je zaklenut kupolí, jejíž nosnou konstrukci zde tvoří čtyři dvojice překřížených oblouků sbíhajících se do tvaruosmicípé hvězdy. Transparentní účin konstrukce zdůrazňují(podobně jako v Cappella della Santissima Sindone) důmyslně zasazená okna);

    Palazzo Carignano (1679-1681; Borrominiho principkonvexně-konkávní stěny, který Guarini použil na průčelí paláce, získal zde novou kvalitu ve spojení s netradičnímcihelným zdivem. Palác představuje typ representativní architektury, který ovlivnil jak tuzemskou, tak zejména rakouskou zámeckou architekturu na počátku 18.století).

    BALDASSARE LONGHENA (1604 - 1682): nejvýznamnější představitel benátské vrcholně barokní architektury, v níž eklekticky uplatňoval jak prvky palladiánské pozdní renesance, tak i prvky dy­namického směru římského baroka. V roce 1630/31 byl pověřen stavbou votivního kostelaSanta Maria della Salute (1630/31-1687; kostel postavený jako děkovný dar P. Marii za skončení mo­rové epidemie se nachází na impozantním místě při ústí Velkého kanálu), který navrhl (v duchu by­zantské tradice) jako centrální stavbu na oktogonálním půdorysu s odděleným presbyteriem, vyso­kou kupolí a bohatě zdobeným a plasticky modelovaným průčelím, v němž se mimo jiné inspiroval i klasickým stylem benátského kostelaII Redentore (Spasitele) od Andrey Palladia.

    K dalším významným Longhenovým stavbám v Benátkách patří napříkladschodiště kláš­tera San Giorgio Maggiore (1643-1645) a palácCà Pesaro (1652/59-1710) na nábřeží Vel­kého kanálu (Canal Grande).

    Pozdní baroko a rokoko (1675 - 1750):i když Řím přestává být centrem uměleckého dění (kterým se stává Paříž Ludvíka XIV.), již tradičně zůstává místem studia antického umění. Antika se zde znovu stává středem zájmu vědců, umělců i vzdělané aristokracie. Nově se interpretuje a idealizuje, její památky zkoumá nová věda -archeologie.O antiku se zajímají i papežové, jejichž zásluhou je pře­devším uchovávání a restaurování památek, které byly již od doby Klementa XI. shromažďovány ve Vatikánských a Kapitolských muzeích (v polovině 18.století jmenoval papež Klement XIII. ge­nerálním ředitelem římských antických sbírek německého archeologa Johanna Joachima Winckel- manna).

    Zatímco např.Španělské schody společně s kostelySanta Croce in Gerusalemme aSanta Maria della Maddalena (ve stylu tzv.římského barocchetta - italské varianty rokoka) představují poslední fázi dynamického proudu barokní architektury,průčelí baziliky San Giovanni in Late- rano je příkladem dále se vyvíjejícího klasicistního proudu, který v Římě representujeCarlo Fon- tana (1634-1714).

    V klasicizujícím stylu pokračuje vývoj i v dalších nejvýznamnějších italských městech:  

    -      Turínu,  především v díleFilippo Juvarry (1678-1736), Fontanova žáka;

    -       Neapoli,  především v díle z Říma povolaných architektůFerdinanda Fugy (1699-1782) aLuigi Vanvitelliho (1700-1773);

    -       a v Benátkách  v návaznosti na tradiční linii palladiánské architektury.

    CARLO FONTANA (1634 - 1714):  nejvýznamnější představitel římské pozdně barokní architektury, žák Lorenza Berniniho, v jehož ateliéru pracoval 10 let, než se roku 1665 osamostatnil. Jeho prvním významným samostatným dílem a zároveň milníkem na cestě k pozdně baroknímu klasicismu je průčelí kostela San Marcello al Corso (1682-1683), v němž se jakoby vrací k přehledné     a sloupovými řády jednoduše členěné kompozici ve stylu Carlo Maderny.

    Z řady zakázek, na kterých pracoval v Římě (některé nebyly z různých důvodů realizovány), patří k jeho dalším významným projektům např.dostavba Palazzo di Montecitorio (1694- 1697; dříve Palazzo Ludovisi započatý Lorenzo Berninim) s nerealizovaným návrhempůlkruhovi- tého náměstí před hlavním průčelím paláce nebobudova papežské celnice (kol. 1700; nyní Burzy), jejíž součástí jsou i zbytky Hadriánova chrámu z r. 145.

    Další významná díla architektury v Římě:

    Španělské schody (Scala di Spagna) (1723-1726;Alessandro Specchi,Francesco de Sanctis. Monumentální schodiště, jehož působivost dotvářejí terasy a schodišťová křídla, spojuje náměstí Piazza di Spagna s kostelem Santa Trinità dei Monti. Přísně osovou symetrii zde v horní části schodů zdůrazňuje antický obelisk, zatímco střed náměstí pod schody zdobíFontana della Barcaccia(ve tvaru staré loďky, z níž vytéká voda a která je napůl ponořena v mělkém bazénu) od Pietra (?) Ber- niniho);

    průčelí kostela San Giovanni in Laterano (1732-1735;Alessandro Galilei. Průčelí late­ránské baziliky je příkladnou ukázkou nastupujícího klasicistního proudu v pozdně barokní archi­tektuře navazujícího na pozdně renesanční architekturu Andrey Palladia a Michelangela a raně ba­rokní tvorbu Carlo Maderny, zejména na jeho ztvárněníprůčelí baziliky sv.Petra);

    průčelí kostela Santa Maria della Maddalena (1735;Giuseppe Sardi. Styl zvanýbaroc- chetto romano, představující italskou variantu rokoka a zároveň poslední fázi dynamického proudu římského baroka, v němž Sardi vytvořil průčelí kostela, kombinuje dynamicky zprohýbané plochy a zalamované římsy s dekorativním motivemrocaille - typickým rokokovým ornamentem asymet­rického, mušlovitě protáhlého tvaru);

    Fontanadi Trevi (1732-1762;Niccolo Salvi.Obrovská stěna před Palazzo Poli v podobě řím­ského triumfálního oblouku s centrální nikou zde tvoří rámec bohatě výpravných alegoricko- mytologických scén);

    průčelí kostela Santa Maria Maggiore(1741-1743; Ferdinando Fuga);

    kostel Santa Croce in Gerusalemme(1741-1744; Pietro Passalacqua, Domenico Gregorini);

    kostel Santa Maria del Priorato (1764-1768;Giovanni Battista Piranesi. Architektonicky ztvárněný komplex, k němuž patří náměstí Piazza dei Cavalieri di Malta, kostel včetně interiéru a oltáře i zahrada převorství řádu maltézských rytířů, tvoří množství bizarních, manýristicky nakupe­ných článků inspirovaných uměnímřímské antiky, ale přetvořených do podoby působivě teatrální inscenace).

    FILIPPO JUVARRA (1678 - 1736): architekt pozdně barokního klasicismu, v němž navázal na svého římského učitele Carla Fontanu. Své zkušenosti (evropsky proslulého)tvůrce scénických výprav dokázal uplatnit i v architektuře, v níž dále efektně rozvíjel přejaté formy (zejména z francouz­ského klasicismu) a slučoval rozdílné styly i různé výrazové prostředky. Stal se tak záhy meziná­rodně proslulým a vyhledávaným architektem, jenž mimo Turín, kde působil jako „první královský architekt“, získával významné zakázky i v Portugalsku, Londýně, Paříži a Madridu.

    Hlavní díla:

    Palazzo Madama v Turíně (1718-1721; vzorem Juvarrova návrhu paláce se stal zámek ve Versailles. Za jeho velkými okny do náměstí Piazza Castello se nachází monumentální schodiště, jehož rampy zde svými rozměry připomínají divadelní scénu);

    kostel La Superga (na vrchu Colli Torinesi u Turína) (1717-1731; kruhová centrální stavba s vysokým tamburem, širokými křídly s věžemi a dlouhým portikem tvoří syntézu všech předcházejících centrálních staveb. Jde o votivní kostel, jenž byl postaven jako poděkování za ví­tězství nad Francouzi a jenž se stal zároveň mauzoleem vládnoucího savojského rodu); lovecký zámek Stupinigi (u Turína)(1729-1733; větší část architektonického komplexu zámku zabírají dlouhá křídla nízce komponovaných budov(k nimž patří mj. obydlí služebnictva a stáje) tvořících jakýsi rámec předscény, v jehož centru je umístěna hlavní budova s eliptickým slavnost­ním sálem).

    Významné stavby v Neapoli a okolí:

    Albergo dei Poveri v Neapoli (kol. 1750;Ferdinando Fuga. Budova obrovských rozměrů, která měla být zároveň hospicem, azylovým domem i učilištěm, vyniká dlouhými, maximálně zjed­nodušenými křídly, která obklopují centrální kostel s kupolí na vysokém tamburu a dosahují až tři- stapadesátimetrové délky);

    Palazzo Reale (královský palác) v Casertě u Neapole (1752-1774; přepychovou rezi­denci na způsob zámku ve Versailles stavělLuigi Vanvitelli pro španělského krále Karla III. z rodu Bourbonů. Celkem čtyři nádvoří zde obklopuje 1200 místností s centrálním „gran portico“, z něhož vycházejí čtyři galerie).

    Významné stavby v Benátkách:

    kostel Santi Simone e Guida (1718-1738; Giovanni Antonio Scalfarotti);

    Palazzo Grassi(od r. 1749; Giorgio Massari);

    kostel Santa Maria Maddalena (1748-1763; Tommaso Temanza).

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.