Přidat do kolekce              hodnotili 2 uživatelé

Čechy a Morava

Stránka naposledy upravena 11:36, 24 Dub 2013 uživatelem Pavlína Hublová
    Obsah
    Žádné titulky

    ČECHY A MORAVA:   pokračující neogotika se v české architektuře 2. poloviny 19. století projevovala jednak rozšířením tvaroslovného repertoáru, např. o anglickou gotiku, jejíž slohové prvky k nám mj. pronikaly prostřednictvím německého architekta Bernhardta Grübera (1807-1882), jednak dalšími volnými variacemi gotických či gotizujících forem, jak ukazují stavby vídeňského stavitele a zároveň významného mecenáše a představitele českého národního obrození Josefa Hlávky (1831-1908) nebo profesora stavitelství na pražské technice Josefa Niklase (1817-1877).

    Naproti tomu zde existovala i konzervativní, vědecká a přísně puristická forma neogotiky, která se uplatňovala především v restaurování a dostavbách středověké architektury a kterou v našem prostředí nejdůsledněji prosazoval architekt a konzervátor Josef Mocker (1835-1899).

    Pád bachovského absolutismu (válečná porážka Rakouska roku 1859 a katastrofální stav státních financí přiměly Františka Josefa I. k propuštění ministerského předsedy Alexandra Bacha a k vydání říšského zákona, v němž mj.slíbil respektovat historická práva zemí, jakož i rovnoprávné postavení národů rakousko-uherské monarchie) umož-nil české veřejnosti vyjádřit svůj vlastní ideový program a zvolit si neorenesanci nejen jako funkčně přizpůsobivý typ architektury, ale i jako ideově-uměleckou formu svých representačních staveb, která by (v duchu 16.století) symbolicky vyjadřovala principy politické svobody a kulturní nezávislosti. Její přední tvůrci Ignác Ullmann (1822-1897), Antonín Barvitius (1823-1901), Josef Zítek (1832-1909) a Josef Schulz (1840-1917)  si vzali za vzor klasickou italskou renesanci a zejména v  Praze vytvořili řadu opravdu representativních veřejných budov, kterými se město stalo skutečným velkoměstem.

    Následující vývojová fáze, takzvaná česká neorenesance, jejímž hlavním představitelem byl Antonín Wiehl (1846-1910), již porušila principy klasické italské renesance a směřovala k ploš-nému dekorativismu tím, že převzala některé prvky české renesanční architektury (např. strmé štíty a sgrafita) a aplikovala je na hladká, řádových článků zbavená průčelí. Stala se tak, spolu s paralelně probíhajícím neobarokem, jedním z prvních vývojových článků nastupující architektury secese.

     

    JOSEF MOCKER (1835 – 1899):   architekt a restaurátor, hlavní představitel českého restaurátorského purismu, v němž vycházel z teorií Viollet-le-Duca i z praxe při dostavbě dómu sv. Štěpána ve Vídni, kde působil jako asistent svého učitele Friedricha Schmidta. Právě tato činnost jej přivedla k restaurování a stavbě chrámů a k systematické aplikaci zákonitostí vrcholné, specielně parléřovské gotiky. I když tvořil nové (církevní i civilní) stavby, hlavní těžiště jeho práce spočívalo v dostav-bách a opravách českých gotických památek, z nichž k nejznámějším patří hrady Křivoklát (1882-1884), Karlštejn (1887-1899) a Konopiště (1889-1894), Prašná brána v Praze (1875-1889), chrám sv. Barbory v Kutné Hoře (1884-1893) a zejména dostavba katedrály sv. Víta na Pražském hradě (1873-1899; západní průčelí a hlavní loď s křížením), když se jako nástupce Josefa Krannera stal stavitelem dómu.

    Další díla: (příklady novostaveb)

    reálné gymnázium v Litoměřicích (1863-1865);

    kostel sv. Ludmily na Vinohradech v Praze (1888-1893);

    kostel sv. Prokopa na Žižkově v Praze (1899-1903).

     

    IGNÁC VOJTĚCH ULLMANN (1822 – 1897):   žák Eduarda van der Nülla a Augusta von Siccards-burga na vídeňské Akademii; významný představitel a zakladatel české neorenesanční architektury. Východiskem jeho výtvarného pojetí renesance byla románská architektura v podobě rundbogenstilu, z něhož přejal motiv půlkruhově zaklenutého okna, který kombinoval s výrazně plastickými prvky (hlavně sloupkovými arkádami, římsami a balustrádami) připomínajícími benátskou    renesanci.

    Hlavní díla v Praze:

    dokončení kostela svatých Cyrila a Metoděje v Karlíně (1854-1863; neorománský sloh);

    Česká spořitelna na Národní třídě (1858-1872; dnes budova AV ČR; neorenesance);

    Prozatímní divadlo na Smetanově nábřeží (1862; dnes zadní trakt Národního divadla; neorenesance);

    palác Lažanských na Národní třídě (1866; francouzská neorenesance);

    Vyšší dívčí škola ve Vodičkově ulici (1867; česká neorenesance);

    Česká technika na Karlově náměstí (1872-1874; neorenesance).

     

    ANTONÍN VIKTOR BARVITIUS (1823 – 1901):   (švagr Ignáce Ullmanna) architekt, návrhář a urbanista; významný představitel neorenesance. Díky dlouholetému pobytu v Římě (1856-1867) vynikl jako mimořádný znalec italské renesance, kterou pak v Praze rozvíjel s větší nebo menší kreativitou podle charakteru úlohy. Svá nejvýznamnější díla, vyznačující se vytříbeným smyslem pro jejich začlenění do urbanistického celku, tvořil hlavně v 70. letech 19. století.

    Hlavní díla v Praze:

    Gröbova vila na Vinohradech (1870-1873);

    kostel sv. Václava na Smíchově (1881-1885; kostel, jenž ve své koncepci spojuje tvarosloví vrcholné renesance s typem starokřesťanské plochostropé baziliky, vyniká nejenom interiérem s bohatou výzdobou soudobých malířů a sochařů (např. Maxe Pirnera, Čeňka Vosmíka, Františka Sequense aj.), ale i urbanistickým záměrem architekta, který stavbu vhodně situoval do klidového prostoru jinak živé dopravní tepny);

    bývalé nádraží Františka Josefa I. na místě dnešního Hlavního nádraží   (1870 -1871).

     

    JOSEF ZÍTEK (1832 – 1909):   architekt, restaurátor a profesor architektury na německé polytechnice v Praze (1864-1903); spolu s Josefem Schulzem nejvýznamnější představitel monumentální neorenesance i české architektury 19. století, kterou svými díly povznesl na evropskou úroveň. Stal se zde dovršitelem architektonického stylu, který, jak dokládá jeho Národní divadlo, dokázal přizpůsobit idejím i kulturně-společenským požadavkům soudobé společnosti a zároveň dovést k osobitému uměleckému pojetí.

    Hlavní díla:

    Neues Museum ve Výmaru (1863-1868);

    Národní divadlo v Praze (1868-1883; i když ve svém projektu Národního divadla vycházel Zítek jak z díla svých učitelů na vídeňské Akademii (hlavně se inspiroval dispozičním  řešením vídeňské  Opery Eduarda van der Nülla a Augusta von Siccardsburga), tak z některých italských renesančních vzorů (především z knihovny sv. Marka v  Benátkách, radnice veVicenze a Belvederu v Praze), dokázal všechny vlivy spojit do monumentálního celku, který nepostrádá výraz ryze českého lyrismu. K významným architektovým přínosům pro celkovou koncepci díla patří i začlenění budovy do užšího i širšího urbanistického kontextu a minimalizace nevýhod, které vyplývaly ze stísněné a nepravidelné parcely (po požáru Národního divadla v roce 1881 se jeho dostavby ujal Josef Schulz, který zesílil monumentální účinek stavby tím, že snížil její podstřešní atiku a spojil budovy Prozatímního divadla a původního Národního divadla do jednoho architektonického celku));

    Mlýnská kolonáda v Karlových Varech (1871-1874)

    Rudolfinum v Praze(1874-1884; v návrhu budovy Rudolfina(nazvané tak na počest korunního prince Rudolfa a určené jako sídlo Obrazárny vlasteneckých přátel umění), na jejímž projektu Zítek úzce spolupracoval se svým žákem a později asistentem Josefem Schulzem, patří k nejvýznamnějším částem Zítkův sloupový koncertní sál a nekonformě pojaté hlavní průčelí se slavnostním schodištěm, které je zřejmě společným dílem obou architektů).

     

    JOSEF SCHULZ (1840 – 1917):   architekt, restaurátor a uměleckoprůmyslový návrhář (působil mj. na Odborné škole pro zlatnictví a příbuzná řemesla v Praze), žák profesorů Eduarda van der Nülla a Augusta von Siccardsburga na Akademii ve Vídni a Josefa Zítka na Polytechnice v Praze. Jako Zítkův žák a později i spolupracovník pokračoval v rozvíjení italizující neorenesance, kterou však více podřizoval řešení účelových a provozních potřeb určovaných typem stavby, jak dosvědčují např. jeho projekty pražských obytných domů (dům Společenstva mistrů zednických na Starém Městě, Jechenthalovy domy na Malé Straně)  nebo budovy Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

    Hlavní díla v Praze:

    Národní muzeum na Václavském náměstí(1885-1890; svoje nejvýznamnější dílo, které se stalo podobně jako Národní divadlo ideově-kulturním symbolem obrozeného národa, pojal Schulz jako monumentální, osově přísně symetrickou, prostorovou dominantu náměstí, jejíž účinek podtrhl schodišťovou rampou a završil mohutnou čtyřbokou kupolí. Nejvýznačnější a nejrepresentativnější vnitřní prostor Muzea - Panteon, věnovaný památce velkých osobností národa, zde zaujímá všechna patra průčelního traktu a ve své výzdobě soustředí mnoho sochařských a malířských děl od předních soudobých umělců);

    Uměleckoprůmyslové muzeum v ulici 17. listopadu (1891-1901; francouzská neorenesance).

     

    ANTONÍN WIEHL (1846 – 1910):   architekt a restaurátor, žák Josefa Zítka na pražské Polytechnice; zakladatel a hlavní představitel české neorenesance. V duchu národně orientovaného romantismu začal koncem 70.let rozvíjet specifickou formu neorenesance, která vycházela z nejtypičtějších znaků české renesance 16. století a měla podobu plochého, sgrafitem zdobeného průčelí (v dalším vývoji nahrazeného červenou cihlou) zakončeného lunetovou římsou a vysokým stupňovitým štítem zdobeným čučky a věžičkami. V tom smyslu patří k jeho nejvýznamnějším dílům bývalá Staroměstská vodárna v Praze (1883), kde se v trojité arkádě prvního patra navíc vyskytují prvky italské i zaalpské renesance.

    Další díla v Praze:   

    Schnirchův dům na Vinohradech (po r.1872);

    fara u sv. Petra v ulici Na poříčí (1893-1894);

    vlastní dům na Václavském náměstí (1895-1896);

    Pražská městská spořitelna na Starém Městě (1892-1894).

     

    Další významná díla českého historismu: (příklady)

    Národní dům na Vinohradech v Praze (1893-1894; Antonín Turek; neorenesance);

    Haasův obchodní dům na Starém Městě v Praze(1869-1971; Theophil Hansen; neorenesance);

    bývalé gymnázium na Komenského náměstí v Brně (kol. r.1860; dnes Janáčkova akademie múzických umění; Eduard van der Nüll, August Siccard von Siccardsburg; neorenesance);

    Německé divadlo v Praze(1886-1887; dnes Státní opera Praha, dříve Smetanovo divadlo; Ferdinand Fellner, Hermann Helmer; neorenesance);

    Hlavní (Novobarokní) kolonáda v Mariánských Lázních (1888-1889; litinová konstrukce v neobarokním slohu);

    radnice v Pardubicích (1893-1894; Jan Vejrych; česká neorenesance);

    Hanavský pavilón v Letenských sadech v Praze (1891; Emanuel Fiala; neobaroko);

    Strakova akademie v Praze (1893-1895; Václav Roštlapil; neobaroko);

    Akademie výtvarných umění v Praze (1898-1903; Václav Roštlapil; neobaroko);

    Staroměstská tržnice v Rytířské ulici v Praze (1893-1894; Jindřich Fialka; neobaroko);

    nádraží Praha-Těšnov (1875; dříve Severozápadní nádraží, zbouráno v  r.1985; Karel Schlimper; neorenesance).

    Klíčová slova (Upravit)
    • Žádná klíčová slova

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.