Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

Emoční inteligence

Stránka naposledy upravena 08:35, 28 Ún 2010 uživatelem Michaela Gondeková

    - ukázka seminární práce na toto téma

     

    UNIVERZITA JANA EVANELISTY PURKYNĚ
    PF Ústí nad Labem
     
    KATEDRA PSYCHOLOGIE
    Mgr. Wedlichová Iva
     
     
     
     

    SEMINÁRNÍ PRÁCE Z VÝVOJOVÉ PSYCHOLOGIE
    (EMOČNÍ INTELIGENCE - ZVLÁDÁNÍ VLASTNÍCH EMOCÍ)



     

    Gondeková Michaela                                                                                               2005/2006
    Specializace v pedagogice – učitelství pro MŠ
    1.ročník – KS
     

     

     
     

    ÚVOD

     
    Kniha Emoční inteligence od pana Golemana mě velice zaujala. Autor píše velmi srozumitelně i pro laického čtenáře, proto se mi tato kniha moc líbila.
    Z pěti oblastí, které tato kniha popisuje, jsem si vybrala „zvládání emoci“.
    Myslím si, že právě tato oblast je jedna z nejdůležitějších pro děti v mateřských školách a nejen pro ně. Dítě, když nastoupí do MŠ, je vystaveno velké změně, jejímž důvodem je první odloučení od rodiny, u dětí se sleduje, jak zvládou odložení svých potřeb, jak dokážou ovládat svůj vztek, za jak dlouho je schopen zklidnit své rozčílení nebo podráždění a jiné komplikace spojené s počáteční adapatcí dítěte v mateřské školy.
     
     

    EMOČNÍ INTELIGENCE

     
    Emoční inteligence je schopnost řešit nové nebo složité situace, týkající se citů nebo prožívání něčeho, nějaké situace.
    Emoce jsou pro racionalitu velmi důležité. Při různých pocitech a myšlenkách směruje emoční inteligence naše okamžitá rozhodnutí a spolupracuje s racionálním myšlením.
    V jistém smyslu máme dva mozky, dva druhy myšlení a dva odlišné druhy inteligence (emoční a racionální). Jak jsme v životě úspěšní, to závisí na obou, nejen na IQ, ale také na naší citové inteligenci. Bez emoční inteligence není náš intelekt schopen využít všech svých schopností. Pokud spolupracují dobře, emoční inteligence vzrůstá, stejně jako intelektuální schopnosti. Cílem, proto není emoce potlačit a na jejich místo dosadit rozum, ale spíš nalézt rovnováhu mezi těmito protiklady, vytvořit harmonický vztah mezi city a rozumem. Člověk by měl proto hlouběji pochopit, co to vlastně znamená používat emoce inteligentně.
    Všechny emoce jsou ve své podstatě popudy k jednání, okamžité pokyny pro zvládání životních situací, které nám vštípila evoluce. Sám kořen slova emoce pochází z latinského motere, což znamená pohybovat se, s předponou e, jež označuje pohyb směrem pryč.
    Z významu slova je tedy jasné, že tendence jednat je obsažena v každé emoci. Že emoce vedou k činům, vidíme nejjasněji při pozorování zvířat nebo dětí. Každý cit má v našem emočním repertoáru nenahraditelnou úlohu.
    Lidé s dobře rozvinutou emoční inteligencí dosáhnou v životě daleko častěji naplnění a spokojenosti a dokážou překonat svoje zlozvyky, které omezují jejich činorodost.
    Naše emoce nám sice byly moudrými rádci v průběhu tisíců let evoluce, ale nová realita, kterou nám přináší moderní civilizace, vyvstala takovou rychlostí, že pomalý pochod evoluce s ní nedokázal udržet krok. Jedním z emočních odkazů evoluce je strach, jenž nás vede k ochraně naší rodiny před nebezpečím. Automatické reakce se vtiskly do našeho nervového systému díky dlouhému období lidské prehistorie, kdy pohotové jednání často znamenalo rozdíl mezi životem a smrtí.
    Vášně nad rozumem však navzdory společenským omezením znovu a znovu vítězí. Tento vrozený sklon lidské povahy vyplývá ze základního uspořádání duševního života.
     
     

    Zvládání vlastních emocí

     
    Nakládat se svými city tak, aby odpovídaly situaci, to je schopnost, jež má základ v rozvinutém sebeuvědomění.
    Dokázat odolat citovým výkyvům, které nám rány osudu v životě přinášejí, a nepodléhat svým vášním, bylo už v dávných dobách považováno za velkou ctnost. Cílem je vyrovnanost, nikoliv potlačování emocí, každý cit má svoji nepopíratelnou hodnotu a význam. Pokud jsou emoce nadměrně umlčovány, vzniká bezbarvost a odstup. Naopak, když se vymknou kontrole, jsou přehnané a dlouhodobé, stanou se chorobnými.
    Například:      
    hluboká deprese        
    nezvladatelná úzkost
    dlouhotrvající vztek
    manické vzrušení
    Schopnost udržovat naše stresující emoce pod kontrolou vědomí je klíčem k uspokojivému citovému životu. Příliš intenzivní a dlouhotrvající emoce podkopávají naší stabilitu. Cílem je mít city přiměřené odpovídající okolnostem. Naučit se zvládat svoje emoce je velmi těžké, velká část toho, co děláme, je motivována právě snahou změnit svoji náladu. Umění uklidnit a utěšit sám sebe je pro život velmi důležité. Díky vrozenému uspořádání mozku nejsme schopni odhadnout, kdy budeme přemoženi silnou emocí, ani jaká emoce to bude. Ale jsme schopni do jisté míry ovlivnit, jak dlouho bude tato emoce trvat. Lidé, kteří mají tuto schopnost málo rozvinutou, se neustále potýkají s tísnivými pocity, zato ti, kteří v ní vynikají, se dokážou z životních šoků a zklamání zotavit daleko rychleji.
     
     

    Vztek v MŠ

      
    Ze všech negativních citů nejsnadněji podléháme právě vzteku. Je to emoce, kterou lidé nejhůře ovládají. Proto jsem si vybrala oblast „zvládání vlastních emocí“, abych mohla popisovat tuto emoci –hněv neboli vztek, u jednoho chlapečka, který navštěvuje naši mateřskou školu.
    Tento hoch se jmenuje Dominik a do speciální mateřské školy nastoupil jako tříleté dítě z důvodu opožděného vývoje řeči. Dominik tedy chodí do MŠ od únoru roku 2005.
    Když jsme ho spatřili mezi dveřmi třídy, tak jsme se s kolegyněmi rozplývaly, jak má Dominik andělskou tvářičku, je malého vzrůstu, má kulaté tělo, milý obličej a velmi pěkné chytré a veselé oči. Chlapec samozřejmě nechtěl od rodičů, kteří už ale pospíchali do práce. Tak si tedy jedna z nás vzala Dominika do náruče a odešla s ním do herny. Dominik hned spustil hlasitý pláč, okamžitě nám chtěl utéct za rodiči, jak to ale normálně bývá. Snažili jsme se Domču uchlácholit, ale marně, ten stále hlasitě plakal a když zjistil, že ze školky není úniku, tak se pustil do takového vztekání, které jsme tam ještě nezažili. Začal se válet po zemi, křičel a vždy když se k něčemu dovalil, tak do toho kopal s takovou vervou, že jsme si mysleli, že všechno zničí. Proto jsem ho chtěla vzít na ruce a utišit ho, ale při jakémkoliv kontaktu, Dominik ještě přidal a dokázal se udělat tak těžkým, že jsem ho jen s obtížemi zvedla. Když chlapec konečně přestal plakat a křičet, po velmi velmi dlouhé době, zůstal ležet na zemi a ani se nehnul, oslovili jsme ho, aby si šel sednout k ostatním dětem, ale on jen rozzuřeně zavrčel a odvalil se od nás dál. Proto jsme se rozhodli, že Dominika nebudeme do ničeho nutit, necháme jeho adaptaci mezi dětmi volný průběh.
    Po krátké době přišel Domča z vyšetření ze SPC, kde měl diagnostikován hyperaktivní syndrom a opožděný vývoj řeči. Dominik do té doby vůbec nemluvil a pravidelná docházka do MŠ ho naučila první slovo „NECHCI“, ovšem to ještě mluvil jakoby přes zavřenou pusu.
    Tento hoch tedy s námi vůbec nespolupracoval, ráno když přišel do školky, tak se dlouho vztekal a plakal na koberci, nikdy s námi necvičil, nechtěl jíst ani se nijak nezapojoval do jakýchkoliv činností dětí v MŠ. Když se jeho každodenní ranní vztekání zkracovalo, a když si s dětmi sedl i ke svačince, jen když bylo něco sladkého, tak jsme si mysleli, že už máme pomalu vyhráno. Jenže opak byl pravdou, když Dominik udělal nějaký nový pokrok a my se ho snažili sunout zase někam dál, tak jsme se opět setkali s jeho hněvem a vztekáním na zemi.
    Jednou ráno, když Domča opět přišel do MŠ, tak samozřejmě nechtěl jít od maminky, tak jsem ho vzala do náruče a on ze vzteku, začal do mě mlátit a tahat mě za vlasy, položila jsem ho v herně na zem a měla jsem co dělat, abych mu to neoplatila. Snažila jsem se v sobě, tak těžce ovladatelný vztek zklidnit. Jediná činnost, kdy byl Dominik klidný byl pobyt venku neboli vycházka, ale jinak při všech činnostech se Dominik vztekal, při mytí rukou, při oblékání, když nedostal reflexní vestičku, tak byl schopen paní uklizečce ušetřit práci a ochotně vytřel svým vzteklým válením celou chodbu. Postupem času se, ale Domča stále více zklidňoval a naučil se i, pro něho, spoustu nových slov, které už artikuloval a nemluvil přes zavřenou pusu. Jednou když jsem zrovna nebyla v práci, tak Dominik svým vzpurným chováním pěkně zavařil mé kolegyni. Kolegyně asi nejspíš po Dominikovi něco chtěla, nebo ho napomenula, nebo něco zakázala a on v zápalu vzteku utekl ze třídy a schoval se na náš záchod, kde v té době ještě byl klíč, a zamkl se tam. Rázem přestal se vztekáním, protože zjistil, že je v místnůstce sám a že začíná být pánem situace. Náhradní klíč samozřejmě prý nebyl, a tak nakonec musela kolegyně přesvědčit Domču, aby vyndal klíč ze zámku a prostrčil ho pod dveřmi. Dominik kupodivu spolupracoval. Jakákoliv nová situace je u tohoto chlapečka důvodem ke vztekání. Abychom dovedli Dominika k nějakým činnostem, tak jsme ho motivovali nějakými drobnými výhodami. Všechny děti seděly na lavičce a on nechtěl sedět s nimi a křičel, slézal z lavičky, tak jsme ho posadili na židličku vedle lavice. Nyní je nový důvod ke vztekání, protože mu postupně už nedovolujeme jeho drobné výhody, jenže teď už alespoň jeho projevy nejsou tak silné a svůj nesouhlas nám projeví například zavrčením, nebo slovem NE. Jakákoliv drobnost dovede Dominika vyvést z jeho rovnováhy. Když mu odmítneme dát při obědě „bryndák“, protože umí hezky jíst, tak se nám začne sesouvat pod stůl. Ráno už, ale chodí do školky s úsměvem, rád splní všechny stereotypní ranní úkoly, má rád děti, když některé spadne, rychle mu jde pomoct vstát. Už si s námi i sedá ke klavíru, když zpíváme, sice nezpívá, ale alespoň nám pomáhá vybrat písně, které budeme zpívat. Do rušné části ranního cvičení se zapojuje s radostí, ale cvičit například s obručemi, a jakýmkoliv jiným náčiním, odmítá už od začátku. Rád maluje, hraje na rytmické nástroje. Mysleli jsme si, že už Dominik nebude mít své výbuchy, ale teď pro změnu trpí maminka, která když pro něj v poledne přijde, tak Domča se začne vztekat, válet po zemi, nebo se potopí do míčkového bazénku. Maminka ho musí násilím vylovit, Dominikovi se to samozřejmě nelíbí, a tak ji začne fackovat, při oblékání v šatně se Domča různě kroutí a maminka ho nemůže ani obléknout. Když spolu odchází ze školky, tak je za nimi ještě dlouho po ulici slyšet křik a vzteklý pláč.
     
     
     

    ZÁVĚR

     
    Jak jsme v životě úspěšní, tedy závisí jak na emoční inteligenci, tak na racionální inteligenci. Bez emoční inteligence není náš intelekt schopen využít všech svých schopností. Pokud spolupracují dobře, emoční inteligence vzrůstá, stejně jako intelektuální schopnosti. Cílem, proto není emoce potlačit a na jejich místo dosadit rozum, ale spíš nalézt rovnováhu mezi těmito protiklady, vytvořit harmonický vztah mezi city a rozumem. Pan Goleman  rozděluje emoční inteligenci do pěti oblastí:     
    1. znalost vlastních emocí
    2. zvládání emocí
    3. schopnost sám sebe motivovat
    4. vnímavost k emocím ostatních lidí
    5. umění mezilidských vztahů
    Vybrala jsem si oblast „zvládání emocí“ a popsala jsem chování jednoho chlapce z naší Speciální mateřské školy v Žatci. Který měl zpočátku velmi silné projevy afektu, které se postupem adaptace zmenšovaly, ale stále se občas projevuje svým vzteklým chováním, i přestože je to velmi milý a chytrý chlapec.
     
     

    POUŽITÁ LITERATURA

     
    1. GOLEMAN, D. Emoční inteligence. Praha : Columbus, 1997. ISBN 80-85928-48-5.
    2. www.abz.cz
     
     
     
     
     
     
     
     
     
     

     

    Klíčová slova
    • Žádná klíčová slova