Nakládat se svými city tak, aby odpovídaly situaci, to je schopnost, jež má základ v rozvinutém sebeuvědomění.

Dokázat odolat citovým výkyvům, které nám rány osudu v životě přinášejí, a nepodléhat svým vášním, bylo už v dávných dobách považováno za velkou ctnost. Cílem je vyrovnanost, nikoliv potlačování emocí, každý cit má svoji nepopíratelnou hodnotu a význam. Pokud jsou emoce nadměrně umlčovány, vzniká bezbarvost a odstup. Naopak, když se vymknou kontrole, jsou přehnané a dlouhodobé, stanou se chorobnými.

Například:      

hluboká deprese        

nezvladatelná úzkost

dlouhotrvající vztek

manické vzrušení

Schopnost udržovat naše stresující emoce pod kontrolou vědomí je klíčem k uspokojivému citovému životu. Příliš intenzivní a dlouhotrvající emoce podkopávají naší stabilitu. Cílem je mít city přiměřené odpovídající okolnostem. Naučit se zvládat svoje emoce je velmi těžké, velká část toho, co děláme, je motivována právě snahou změnit svoji náladu. Umění uklidnit a utěšit sám sebe je pro život velmi důležité. Díky vrozenému uspořádání mozku nejsme schopni odhadnout, kdy budeme přemoženi silnou emocí, ani jaká emoce to bude. Ale jsme schopni do jisté míry ovlivnit, jak dlouho bude tato emoce trvat. Lidé, kteří mají tuto schopnost málo rozvinutou, se neustále potýkají s tísnivými pocity, zato ti, kteří v ní vynikají, se dokážou z životních šoků a zklamání zotavit daleko rychleji.

 

  

Ze všech negativních citů nejsnadněji podléháme právě vzteku. Je to emoce, kterou lidé nejhůře ovládají. Proto jsem si vybrala oblast „zvládání vlastních emocí“, abych mohla popisovat tuto emoci –hněv neboli vztek, u jednoho chlapečka, který navštěvuje naši mateřskou školu.

Tento hoch se jmenuje Dominik a do speciální mateřské školy nastoupil jako tříleté dítě z důvodu opožděného vývoje řeči. Dominik tedy chodí do MŠ od únoru roku 2005.

Když jsme ho spatřili mezi dveřmi třídy, tak jsme se s kolegyněmi rozplývaly, jak má Dominik andělskou tvářičku, je malého vzrůstu, má kulaté tělo, milý obličej a velmi pěkné chytré a veselé oči. Chlapec samozřejmě nechtěl od rodičů, kteří už ale pospíchali do práce. Tak si tedy jedna z nás vzala Dominika do náruče a odešla s ním do herny. Dominik hned spustil hlasitý pláč, okamžitě nám chtěl utéct za rodiči, jak to ale normálně bývá. Snažili jsme se Domču uchlácholit, ale marně, ten stále hlasitě plakal a když zjistil, že ze školky není úniku, tak se pustil do takového vztekání, které jsme tam ještě nezažili. Začal se válet po zemi, křičel a vždy když se k něčemu dovalil, tak do toho kopal s takovou vervou, že jsme si mysleli, že všechno zničí. Proto jsem ho chtěla vzít na ruce a utišit ho, ale při jakémkoliv kontaktu, Dominik ještě přidal a dokázal se udělat tak těžkým, že jsem ho jen s obtížemi zvedla. Když chlapec konečně přestal plakat a křičet, po velmi velmi dlouhé době, zůstal ležet na zemi a ani se nehnul, oslovili jsme ho, aby si šel sednout k ostatním dětem, ale on jen rozzuřeně zavrčel a odvalil se od nás dál. Proto jsme se rozhodli, že Dominika nebudeme do ničeho nutit, necháme jeho adaptaci mezi dětmi volný průběh.

Po krátké době přišel Domča z vyšetření ze SPC, kde měl diagnostikován hyperaktivní syndrom a opožděný vývoj řeči. Dominik do té doby vůbec nemluvil a pravidelná docházka do MŠ ho naučila první slovo „NECHCI“, ovšem to ještě mluvil jakoby přes zavřenou pusu.

Tento hoch tedy s námi vůbec nespolupracoval, ráno když přišel do školky, tak se dlouho vztekal a plakal na koberci, nikdy s námi necvičil, nechtěl jíst ani se nijak nezapojoval do jakýchkoliv činností dětí v MŠ. Když se jeho každodenní ranní vztekání zkracovalo, a když si s dětmi sedl i ke svačince, jen když bylo něco sladkého, tak jsme si mysleli, že už máme pomalu vyhráno. Jenže opak byl pravdou, když Dominik udělal nějaký nový pokrok a my se ho snažili sunout zase někam dál, tak jsme se opět setkali s jeho hněvem a vztekáním na zemi.

Jednou ráno, když Domča opět přišel do MŠ, tak samozřejmě nechtěl jít od maminky, tak jsem ho vzala do náruče a on ze vzteku, začal do mě mlátit a tahat mě za vlasy, položila jsem ho v herně na zem a měla jsem co dělat, abych mu to neoplatila. Snažila jsem se v sobě, tak těžce ovladatelný vztek zklidnit. Jediná činnost, kdy byl Dominik klidný byl pobyt venku neboli vycházka, ale jinak při všech činnostech se Dominik vztekal, při mytí rukou, při oblékání, když nedostal reflexní vestičku, tak byl schopen paní uklizečce ušetřit práci a ochotně vytřel svým vzteklým válením celou chodbu. Postupem času se, ale Domča stále více zklidňoval a naučil se i, pro něho, spoustu nových slov, které už artikuloval a nemluvil přes zavřenou pusu. Jednou když jsem zrovna nebyla v práci, tak Dominik svým vzpurným chováním pěkně zavařil mé kolegyni. Kolegyně asi nejspíš po Dominikovi něco chtěla, nebo ho napomenula, nebo něco zakázala a on v zápalu vzteku utekl ze třídy a schoval se na náš záchod, kde v té době ještě byl klíč, a zamkl se tam. Rázem přestal se vztekáním, protože zjistil, že je v místnůstce sám a že začíná být pánem situace. Náhradní klíč samozřejmě prý nebyl, a tak nakonec musela kolegyně přesvědčit Domču, aby vyndal klíč ze zámku a prostrčil ho pod dveřmi. Dominik kupodivu spolupracoval. Jakákoliv nová situace je u tohoto chlapečka důvodem ke vztekání. Abychom dovedli Dominika k nějakým činnostem, tak jsme ho motivovali nějakými drobnými výhodami. Všechny děti seděly na lavičce a on nechtěl sedět s nimi a křičel, slézal z lavičky, tak jsme ho posadili na židličku vedle lavice. Nyní je nový důvod ke vztekání, protože mu postupně už nedovolujeme jeho drobné výhody, jenže teď už alespoň jeho projevy nejsou tak silné a svůj nesouhlas nám projeví například zavrčením, nebo slovem NE. Jakákoliv drobnost dovede Dominika vyvést z jeho rovnováhy. Když mu odmítneme dát při obědě „bryndák“, protože umí hezky jíst, tak se nám začne sesouvat pod stůl. Ráno už, ale chodí do školky s úsměvem, rád splní všechny stereotypní ranní úkoly, má rád děti, když některé spadne, rychle mu jde pomoct vstát. Už si s námi i sedá ke klavíru, když zpíváme, sice nezpívá, ale alespoň nám pomáhá vybrat písně, které budeme zpívat. Do rušné části ranního cvičení se zapojuje s radostí, ale cvičit například s obručemi, a jakýmkoliv jiným náčiním, odmítá už od začátku. Rád maluje, hraje na rytmické nástroje. Mysleli jsme si, že už Dominik nebude mít své výbuchy, ale teď pro změnu trpí maminka, která když pro něj v poledne přijde, tak Domča se začne vztekat, válet po zemi, nebo se potopí do míčkového bazénku. Maminka ho musí násilím vylovit, Dominikovi se to samozřejmě nelíbí, a tak ji začne fackovat, při oblékání v šatně se Domča různě kroutí a maminka ho nemůže ani obléknout. Když spolu odchází ze školky, tak je za nimi ještě dlouho po ulici slyšet křik a vzteklý pláč.