Tento modul byl archivován. Vkládání a editace obsahu není možná.

2. Hlavní poslání centrální banky

Stránka naposledy upravena 13:33, 15 Bře 2011 uživatelem Eliška Králová
    Obsah
    Žádné titulky
    Hlavním úkolem České národní banky (ČNB) je péče o cenovou stabilitu. V praxi to znamená, že růst cenové hladiny (tzn. inflace) by měl být natolik malý, postupný a předvídatelný, aby nenarušil rozhodování a plánování domácností a firem.
     
    Ceny obecně hrají v tržní ekonomice velmi důležitou roli. Často jsou výsledkem složitého vzájemného působení velkého počtu poptávajících a nabízejících na mnoha trzích. Přesto (a nebo možná právě proto) však mohou přenášet srozumitelné informace o tom, které zboží či služby si spotřebitelé nebo firmy žádají, a které je pro firmy více či méně obtížné (nákladné) na trh dodat. Ceny tak umožňují efektivní komunikaci mezi poptávkou a nabídkou. (Například pokud protidrogové jednotky zadrží velký kontraband, dopad na nabídku dané drogy mohou policejní týmy poměrně spolehlivě hodnotit podle míry nárůstu její ceny na černém trhu.) Je-li cenová hladina v ekonomice stabilní, na změny cen jednotlivého zboží či služby (některé ceny rostou, jiné klesají) lze reagovat přesunem dostupných zdrojů k výrobě žádanějších, resp. nedostatkových druhů zboží a služeb, nebo naopak omezením nabídky těch, které jsou méně poptávány. Dochází-li však k častému a výraznému nárůstu cen většiny zboží a služeb, tj. k inflaci, je pro firmy i domácnosti obtížnější rozlišit, které ceny rostou více a které méně. Tato nejistota má pak za následek snížení schopnosti ekonomických subjektů nalézt nejlepší využití dostupných zdrojů.
     
    Vysoká inflace vnáší do ekonomiky mnohá pokřivení. Firmám přináší náklady v podobě častých změn cen. Má tendenci deformovat daňový systém, neboť mnohé daně jsou stanoveny paušálně, a nikoliv proporcionálně k cenové hladině. Vysoká inflace, jež nebyla očekávána, snižuje hodnotu nominálních aktiv (např. dluhopisů) a vede k přerozdělení bohatství od věřitelů k dlužníkům. Obecně bývá vysoká inflace proměnlivější a tedy obtížněji předvídatelná. Za tuto nejistotu požadují investoři kompenzaci v podobě vyšší rizikové prémie, což má za následek vyšší reálnou úrokovou míru. Výsledkem je pokles investic do dlouhodobých projektů, což jsou právě ty projekty, které nejvíce přispívají k dlouhodobému růstu ekonomiky. Vysoká a proměnlivá inflace dále firmám a domácnostem znesnadňuje finanční plánování, neboť měřítko hodnoty se neustále mění a budoucí změny jsou obtížně předvídatelné. Asi tak, jako kdybychom přešli z metrického systému na někdejší britský, místo kilometrů bychom používali míle a namísto kilogramů libry s tím, že brzy se systém opět změní, ale předem nevíme jak. Dochází tak k častějším chybám při plánování a samotná nejistota o budoucí hodnotě peněz je velkou částí populace vnímána jako nežádoucí přítěž.
     
    Všechny výše uvedené důvody hovoří pro udržení nízkoinflačního prostředí. Proč by tedy neměla být inflace rovnou nulová, tj. proč by neměly být ceny v průměru stabilní? Jedním z důvodů je samotné měření inflace. Při něm je mnohdy obtížné rozlišit, zda k růstu ceny dochází kvůli inflaci, či kvůli tomu, že se zvýšila kvalita výrobku či služby. Ačkoliv se statistické úřady snaží očisťovat vliv změny kvality zboží a služeb, měřená inflace je oproti skutečnosti často poněkud nadhodnocena. Dalším nedostatkem měření inflace je, že indexy spotřebitelských cen obvykle předpokládají neměnnost spotřebního chování při změnách cen. Spotřebitelé však mají ve skutečnosti tendenci při odlišném růstu jednotlivých cen spotřebovávat více zboží a služeb s menším cenovým nárůstem, takže naměřená inflace je poněkud vyšší, než je skutečná změna životních nákladů typického spotřebitele.
     
    Mírný růst cen dále usnadňuje změnu tzv. relativních cen zboží a služeb. Pokud např. příklon poptávky k určitému výrobku vede ke tlaku na růst jeho ceny oproti cenám jiného zboží, je změna relativní ceny snazší, pokud k ní může dojít spíše nárůstem ceny více poptávaného výrobku než poklesem cen všech ostatních, méně poptávaných výrobků. Mírná inflace také zvyšuje pružnost pracovního trhu, neboť při nezměněných nominálních mzdách dochází k mírnému poklesu mezd reálných. To firmám majícím potíže umožňuje snížit reálné náklady, aniž by docházelo ke snížení nominálních mezd, pro odbory či samotné zaměstnance zpravidla obtížně přijatelnému. Nárůst nezaměstnanosti v recesi tak může být mírně nižší. Samotným centrálním bankám pak může mírná inflace umožnit provádět měnovou politiku i v situacích, kdy by při nulové, či dokonce záporné inflaci byly krátkodobé nominální úrokové sazby blízké nule a nebylo by je již možné dále snižovat. Z těchto důvodů mezi většinou ekonomů panuje shoda, že optimální inflace je velmi nízká, avšak nenulová.
     
    K naplňování své zákonné povinnosti pečovat o cenovou stabilitu si ČNB od roku 2010 stanovila inflační      cíl 2 % ročně s tolerancí jednoho procentního bodu na obě strany. Konkrétní číselný cíl pomáhá lépe ukotvit inflační očekávání a umožňuje tak efektivnější provádění měnové politiky. Kromě toho má ČNB i další poslání a funkce. Dle zákona podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády vedoucí k udržitelnému hospodářskému růstu, není-li tím dotčen její hlavní cíl, tedy cenová stabilita. Dále vydává bankovky a mince, řídí peněžní oběh, platební styk a zúčtování bank či spravuje své devizové rezervy. Vykonává dohled nad finančním trhem a usiluje o finanční stabilitu, čímž dále napomáhá vytvoření příznivého prostředí pro dlouhodobě udržitelný hospodářský růst.
     
     
    Michal Ježek
    Česká národní banka
    Klíčová slova
    • cenová stabilita
    • centrální banka
    • inflace
    • inflační cíl
    • poptávka a nabídka
    • ČNB