Přidat do kolekce              hodnotil 1 uživatel

4. Jak lze dosáhnout cenové stability

Stránka naposledy upravena 16:00, 23 Črvn 2010 uživatelem Jan Filá?ek
    Obsah
    Žádné titulky
    Cenová stabilita, resp. pouze mírný růst cenové hladiny, je posláním většiny centrálních bank na světě. Existuje však mnoho způsobů, jak toto poslání může centrální banka naplňovat. Značná část centrálních bank využívá zafixování kurzu domácí měny k měně zahraniční. Je-li inflace v zahraničí nízká, měl by fixní kurz sloužit jako „dovozce“ zahraniční cenové stability do domácí ekonomiky. Druhou, v minulosti někdy používanou a mezi ekonomy populární, cestou k dosažení cenové stability je udržování stálého, resp. pouze mírně rostoucího množství peněz v oběhu. Pokud je v oběhu množství peněz odpovídající potřebám ekonomiky, ceny by měly růst pouze umírněně. Třetím a v poslední době čím dál častěji používaným způsobem je tzv. „cílování inflace“, kdy centrální banka veřejně vyhlásí výši inflačního cíle, o jehož dosažení bude usilovat. Tato metoda je (jak již plyne z názvu) narozdíl od předchozích dvou zmiňovaných zaměřena přímo na hlavní cíl – mírný růst cenové hladiny – a nepoužívá tzv. zprostředkující cíle, jako je kurz či množství peněz v oběhu.
     
    Česká národní banka (ČNB) používá od roku 1998 k dosahování cenové stability posledně jmenovaného způsobu - cílování inflace. Bezprostředním důvodem pro přijetí tohoto způsobu řízení měnové politiky bylo zrušení režimu pevného kursu v květnu 1997 a opuštění režimu cílování peněžní zásoby pro jeho malou účinnost. Bylo tedy nutné nalézt jiný opěrný bod (tzv. nominální kotvu) pro dosahování zákonného mandátu ČNB. Toto rozhodnutí podpořila příznivá zkušenost zemí, které již dříve přijaly tento režim měnové politiky, mezi něž patřil Nový Zéland, Velká Británie či Švédsko.
     
    Jak cílování inflace vlastně funguje? Prvním krokem je veřejné vyhlášení inflační cíle. Jeho výše a podoba by měly vycházet z analýz, jaká inflace je pro danou ekonomiku v danou chvíli nejlepší. První inflační cíle ČNB odrážely relativně vysokou výchozí inflaci, a byly proto zřetelně vyšší než ve vyspělých zemích. Byly navíc stanoveny pro ukazatel inflace, který v sobě nezahrnoval růst regulovaných cen a úpravy daní. S tím, jak postupovala transformace české ekonomiky směrem k vyspělým ekonomikám, docházelo k postupnému snižování výše inflačních cílů. Od roku 2010 je inflační cíl ČNB stanoven ve výši 2 %, podobně jako v řadě vyspělých zemí. ČNB tak považuje za nejlepší situaci, kdy ceny zboží a služeb v průměru vzrostou o 2 % za rok. Inflační cíl musí být zveřejněn s dostatečným předstihem tak, aby bylo v silách centrální banky tohoto cíle dosáhnout. Například zmiňovaný cíl ČNB pro rok 2010 byl zveřejněn již začátkem roku 2007.
     
    Druhým krokem je pravidelné sestavování prognózy budoucího ekonomického vývoje, zejména pak vývoje inflace. Prognóza představuje důležité informační vodítko, které centrální bance napovídá, zda je k dosažení inflačního cíle nutné měnovou politiku zpřísnit či uvolnit. Zjednodušeně řečeno, pokud prognóza inflace míří nad stanovený cíl, centrální banka by měla zpřísnit. Pokud je prognóza pod cílem, měla by centrální banka uvolnit. Prognózy některých centrálních bank, včetně ČNB, však v sobě již obsahují reakci centrální banky. Prognóza inflace pak zpravidla bývá poblíž cíle a přímým doporučením prognózy je míra zpřísnění či uvolnění měnové politiky, která zabezpečí splnění inflačního cíle. Prognóza je současně důležitým komunikačním nástrojem centrální banky ovlivňujícím očekávání podniků a domácností o budoucím ekonomickém vývoji. 
     
    Posledním krokem je samotné zvýšení, snížení, či ponechání úrokových sazeb na nezměněné úrovni, o kterém rozhoduje bankovní rada na svém měnovém zasedání. Rozhodnutí bankovní rady vychází z vyznění aktuální prognózy a posouzení jejích rizik. Změna v nastavení měnové politiky, jejímž hlavním nástrojem je obvykle krátkodobá úroková sazba (v případě ČNB tzv. dvoutýdenní repo sazba), se následně různými způsoby a s určitým časovým zpožděním promítne do ekonomiky.
     
    V ideálním případě, kdy by byla sestavená prognóza zcela přesná a od jejího sestavení by ekonomika nebyla vystavena novým šokům, by výsledkem těchto tří kroků bylo skutečné naplnění inflačního cíle. V případě české ekonomiky by tak inflace byla vždy na 2 %. Ve skutečnosti však dochází k úplnému naplnění inflačního cíle jen zřídka. Ekonomové centrální banky, stejně jako všichni ostatní ekonomové, disponují pouze nedokonalou znalostí fungování ekonomiky. Zároveň na ekonomiku dopadají neustále nové šoky, které nelze předvídat a které inflaci od cíle vychylují. Centrální banka se tak v reálném světě snaží o to, aby se inflace po těchto šocích navracela k cíli a aby inflační očekávání zůstala u cíle co možná nejpevněji ukotvena.
     
     
    Jan Filáček
    Česká národní banka

    Soubory 0

     

    Komentáře

    K zasílání komentářů je nutné se přihlásit.